Eva Marton slaví 80. narozeniny

Studia a začátky v opeře

Eva Marton se narodila v Budapešti, kde vystudovala operní zpěv a pěveckou pedagogiku na Hudební akademii Franze Liszta. Původně ale začínala hrou na klavír. Její učitelkou byla žákyně Bély Bartóka, které je pěvkyně za mnohé vděčná. Klavír studovala tři roky, ale podle vlastních slov neměla trpělivost, nervy nebo talent na kariéru klavíristky. Její učitelka jí ale řekla, že má úžasný hlas, a tak Eva ve čtrnácti letech přestoupila na studium zpěvu. Zpívala lidové písně a malé opery pro školní děti a v budapešťském rozhlasovém sboru. Měla ale rozsah pouze jedné oktávy. Až na Lisztově akademii svůj hlas rozšířila a studovala italštinu. Německy neuměla až do doby, kdy odešla do opery ve Frankfurtu nad Mohanem.

Profesionálně debutovala v roli Kate Pinkerton v Pucciniho Madam Butterfly na letním festivalu na Markétině ostrově v Budapešti. V roce 1968 debutovala v Maďarské státní opeře jako Královna Šemacha v opeře Nikolaje Rimského-Korsakova Zlatý kohoutek. Začínala jako lyrická sopranistka a postupně se vypracovala na jednu z největších dramatických sopranistek své doby. Disponovala krásně vyrovnaným a silným hlasem.

V budapešťské opeře dále zpívala Toscu, Manon Lescaut, Rodelindu, Taťánu v Evženu Oněginovi, Amelii Grimaldi v Simonu Boccanegrovi a Freiu ve Zlatě Rýna. Když ji jako Freiu viděl dirigent Christoph von Dohnányi, nabídl jí smlouvu ve Frankfurtské opeře, kde pak Marton působila v letech 1974–1977 a systematicky zde rozšiřovala svůj repertoár. V roce 1977 následovala Dohnányiho do Hamburku a od roku 1980 byla na volné noze. Mezitím zpívala v roce 1972 Matildu v Rossiniho Vilému Tellovi pod taktovkou Riccarda Mutiho, po boku Nicolaie Geddy ve Florencii a v roce 1973 debutovala s velkým úspěchem ve Vídeňské státní opeře v roli Tosky. Rok 1974 přinesl její debut v Bavorské státní opeře v Mnichově v roli Donny Anny v Mozartově Donu Giovannim pod vedením Wolfganga Sawallische a s pěvci Ruggerem Raimondim či Peterem Schreierem.

Metropolitní opera a další světové scény

V roce 1976 poprvé zpívala v Metropolitní opeře v New Yorku, kde se představila jako Eva v Mistrech pěvcích norimberských Richarda Wagnera. Na této prestižní scéně vystoupila Eva Marton v téměř stovce představení v následujících více než dvaceti letech. Vrátila se jako Chrysothemis ve Straussově Elektře (1978), jako Císařovna ve Straussově Ženě bez stínu (1981), kdy zastínila i proslulou Birgit Nilsson v roli Barvířky, v titulní roli Ponchielliho Giocondy (1982), jako Alžběta ve Wagnerově Tannhäuserovi (1982), jako Leonora v Beethovenově Fideliovi (1983), jako Elsa ve Wagnerově Lohengrinovi (1984, 1985 a 1986), jako Pucciniho Tosca (1986 a 1987) a Turandot (1987), jako Leonora ve Verdiho Trubadúrovi po boku Luciana Pavarottiho (1988) a jako Straussova Salome (1989). V roce 1997 se vrátila jako Turandot a se scénou Met se rozloučila v listopadu 1999 sérií šesti představení Tosky.

V letech 1977–1978 zpívala s velkým úspěchem role Alžběty i Venuše ve Wagnerově Tannhäuserovi na festivalu v Bayreuthu s dirigentem sirem Colinem Davisem. V roce 1978 debutovala v milánské La Scale jako Leonora ve Verdiho Trubadúrovi a téhož roku v listopadu se zde objevila jako Judita v Bartókově opeře Modrovousův hrad. Bylo to vůbec poprvé v historii La Scaly, kdy zde z jeviště zazněla maďarština.

Úspěchy pak sopranistka slavila v mnoha dalších rolích na jevištích v Evropě i v zámoří, po boku hvězd operního nebe. Například s Plácidem Domingem vystoupila v hlavních rolích v operách Síla osudu, Aida, Manon Lescaut, Tosca a Andrea Chénier. Zpívala v Madridu, v San Franciscu, v Buenos Aires. Spolupracovala s významnými režiséry a s dirigenty jako Erich Leinsdorf, Lorin Maazel, Marek Janowski, Giuseppe Patanè, Claudio Abbado, Zubin Mehta, James Levine, Klaus Tennstedt, Giuseppe Sinopoli a mnoha dalšími.

Věnovala se také koncertnímu repertoáru (například Mahlerova Druhá symfonie na nahrávce Lorina Maazela s Vídeňskými filharmoniky a s Jessye Norman) a písňové tvorbě (například Straussovy Čtyři poslední písně na nahrávce Andrewa Davise). Nezapomínala ani na díla maďarských skladatelů Bély Bartóka či Ference Erkela.

V roce 1980 debutovala v Grand Théâtre de Genève jako Ariadna ve Straussově Ariadně na Naxu, Zerbinettu zpívala Edita Gruberová. V roce 1981 vystoupila v Japonsku jako Leonora ve Fideliovi a na Münchner Opernfestspiele zpívala titulní roli ve Straussově Egyptské Heleně, obě produkce s dirigentem Wolfgangem Sawallischem. V Giordanově opeře Fedora poprvé zpívala v roce 1982. O dva roky později poprvé ztvárnila roli Brünnhilde ve Wagnerově Siegfriedovi na letním festivalu v San Franciscu s René Kollem a vystoupila v Lisztově oratoriu Die Legende von der Heiligen Elisabeth. V srpnu 1984 debutovala ve veronské aréně jako Tosca. V lednu a únoru 1985 zpívala Sieglindu v prvním dějství Wagnerovy Valkýry na čtyřech koncertech s Peterem Hofmannem a Marttim Talvelou pod vedením Zubina Mehty v Avery Fisher Hall v New Yorku, koncert byl nahrán pro label CBS. Následovala Brünnhilde v Soumraku bohů v San Franciscu.

Svoji první Salome zpívala v květnu 1987 v koncertním provedení opery v Théâtre du Châtelet v Paříži s dirigentem Markem Janowskim (s ním si ji pak jevištně zopakovala i v Met). Brünnhildu ve Valkýře poprvé zpívala v září 1987 v Ženevě pod taktovkou Armina Jordana. Jako Straussova Elektra debutovala v červnu 1989 ve Vídeňské státní opeře s dirigentem Claudiem Abbadem a v režii Harryho Kupfera. S rolí Elektry pak slavila velký úspěch v dalších produkcích i na vynikající studiové nahrávce. V listopadu 1990 zpívala Salome v koncertním provedení s Berlínskými filharmoniky a Zubinem Mehtou, s nímž o rok později zpívala v New Yorku v Gurre-Lieder Arnolda Schönberga. Po roli Císařovny přidala i roli Barvířky ve Straussově Ženě bez stínu, a to na Salcburském velikonočním festivalu v roce 1992 s dirigentem sirem Georgem Soltim a v režii Götze Friedricha (zaznamenáno na videu/DVD). V roce 1993 zpívala poprvé Ortrudu v Lohengrinovi v Teatro del Liceu v Barceloně. V londýnské Covent Garden vystoupila jako Elektra pod vedením Christiana Thielemanna v roce 1994. O rok později debutovala v Schönbergově monodramatu Očekávání v Teatro La Fenice v Benátkách a v La Scale znovu v Modrovousově hradu v koncertním provedení s dirigentem Riccardem Chaillym.

V roce 1995 zpívala Brünnhildu v Prstenu Nibelungově v berlínské Deutsche Oper v nastudování Jiřího Kouta a v režii Götze Friedricha. Dirigent Jiří Kout přivedl Evu Marton jako velkou hvězdu také do Prahy. V rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro vystoupili oba umělci 3. a 6. června 1995 ve dvou koncertních provedeních Straussovy Elektry v Národním divadle. Marton v roli titulní, Helga Dernesch jako Klytaimnestra, Carmen Reppel jako Chrysothemis, Miroslav Švejda jako Aigisthos a Falk Struckmann jako Orestes.

V roce 1996 zpívala Eva Marton poprvé Santuzzu v Mascagniho Sedláku kavalírovi v Budapešti. O rok později zpívala Elektru v Kennedyho centru ve Washingtonu a za své umění získala Kossuthovu cenu, nejvyšší maďarské státní vyznamenání. V Hamburku zpívala v roce 1998 Ortrudu v Lohengrinovi a do repertoáru zařadila také jednu českou roli, a to Kostelničku v Janáčkově Její pastorkyni, taktéž v Hamburku, po boku Karity Mattily jako Jenůfy a pod vedením Petera Schneidera. Obě role si zde pak zopakovala i v roce následujícím. Jako Isolda ve Wagnerově Tristanovi a Isoldě debutovala v roce 2000 v Hamburku. Při druhém představení opery si bohužel zranila Achillovu šlachu. Kundry ve Wagnerově Parsifalovi přidala do repertoáru o rok později v Teatro San Carlo v Lisabonu.

Poslední role, loučení a ocenění

Rok 2003 byl rokem „japonským“. Eva Marton zpívala v různých japonských městech Turandot (součást turné varšavského Velkého divadla), Sieglindu v koncertních provedeních prvního dějství Valkýry a v říjnu třikrát Toscu jako host turné Státní opery Praha – v Tokiu, Kumamotu a v Hamamatsu (zde vystoupila v jedné ze svých životních rolích po dvě stě dvacáté páté). Téhož roku se v Madridu podílela na světové premiéře opery Isaaca Albénize Merlin v roli Morgany le Fay a stala se čestnou profesorkou Hudební akademie Franze Liszta v Budapešti, kde pak od roku 2005 vedla pěvecké oddělení.

S operními scénami se rozloučila v 65 letech v březnu 2008 v sérii sedmi představení Straussovy Elektry, a to – po Chrysothemis a roli titulní – jako Klytaimnestra, pod taktovkou Sebastiana Weigleho. Nicméně v roce 2010 se k této roli vrátila v Ženevě. S Maďarskou státní operou v Budapešti, kde v roce 1968 začínala, se Eva Marton rozloučila jako Gertrud v opeře Ference Erkela Bánk Bán v září 2011. Od září 2012 je hlavní poradkyní Maďarské státní opery. 15. prosince 2012 se stala členkou Maďarské akademie umění a 31. ledna 2013 byla zvolena předsedkyní oddělení dramatického umění této akademie.

V září 2013 odešla z funkce vedoucí pěveckého oddělení Lisztovy hudební akademie, kde nadále vyučuje jako emeritní profesorka. Téhož roku 16. června uspořádala budapešťská opera galakoncert u příležitosti 70. narozenin Evy Marton, na němž ji oslavnou řečí uvítali mezzosopranistka Grace Bumbry a tenorista Jonas Kaufmann. Na konci koncertu Eva Marton přednesla slavnou árii Tosky Vissi d’Arte.

V září 2014 se v Budapešti konal první ročník Mezinárodní pěvecké soutěže Evy Marton, kterou pořádaly Hudební akademie Franze Liszta a Maďarská státní opera. V Maďarsku si své asi nejslavnější pěvkyně opravdu váží, získala zde mnohé další ceny (například v roce 2012 Korvínův řetěz a v roce 2016 Magyar Szent István Rend, nejvyšší státní ocenění), jakož i čestné občanství budapešťské čtvrti Józsefváros v březnu 2017.

Nahrávky oper

Pěvecké umění Evy Marton zachycuje řada nahrávek, a to nejen audio, ale i video. Kompletní opery zastupují na různých labelech (Hungaroton, Sony, BMG, CBS, RCA, Orfeo a jiné) Bartókův Modrovousův hrad se Samuelem Rameym (dirigent Ádám Fischer), Beethovenův Fidelio (Lorin Maazel), Mefistofele Arriga Boita se Samuelem Rameym a Plácidem Domingem – Eva Marton zpívá Markétku i Helenu (Giuseppe Patané), Catalaniho La Wally (Pinchas Steinberg), Nížina Eugena d’Alberta (Marek Janowski), Erkelův Bánk Bán (Gábor Kertesi), dvakrát Giordanův Andrea Chénier – s Plácidem Domingem (Bruno Bartoletti) a s José Carrerasem (Giuseppe Patané), Giordanova Fedora s Carrerasem (Giuseppe Patané), Violanta Ericha Wolfganga Korngolda se Siegfriedem Jerusalemem (Marek Janowski), Ponchielliho La Gioconda (Giuseppe Patané), Pucciniho Děvče ze Západu (Leonard Slatkin), Pucciniho Tosca s Carrerasem (Michael Tilson Thomas), dvakrát Pucciniho Turandot – s Carrerasem (Lorin Maazel) a s Benem Heppnerem (Roberto Abbado), Semirama Ottorina Respighiho (Lamberto Gardelli), Rossiniho Vilém Tell (Riccardo Muti), Straussovy opery Žena bez stínu – role Barvířky (Marek Janowski), Elektra (Wolfgang Sawalisch) a Salome (Zubin Mehta), Wagnerův Lohengrin – role Ortrudy po boku Bena Heppnera (sir Colin Davis) a Wagnerova tetralogie Prsten Nibelungův – role Brünnhildy (Bernard Haitink).

Na videu jsou zachyceny kreace Evy Marton mimo jiné v operách Tosca, Turandot, Žena bez stínu (Barvířka), Elektra, Trubadúr, Lohengrin (Elsa) a Tannhäuser (Alžběta). Kromě oper nahrála Eva Marton i řadu operních árií (například album z Pucciniho oper nebo duety s José Carrerasem), písní i koncertních děl, momo jiné i Gurre-Lieder se Zubinem Mehtou, Schönbergovo Očekávání a Wesendonck-Lieder Richarda Wagnera či album s orchestrálními písněmi Zemlinského, Schönberga, Schrekera a Korngolda, a dokonce i album vánoční.

Eva Marton patří k nepřehlédnutelným osobnostem opery posledních padesáti let. Ačkoli později proslula hlavně v dramatickém německém repertoáru, vynikla neméně i v italské opeře a verismu. Její Tosca, Turandot a Fedora či Elsa, Brünnhilda, Ortruda a Elektra nebo obě role v Ženě bez stínu zůstanou nezapomenutelné… V rozhovoru pro magazín Opera News v roce 1983 Eva Marton řekla: „Když zpívám Wagnera, Strausse nebo Verdiho, jsem jako loď na vlnách hudby a dirigenta, ale když zpívám Fedoru nebo jiné veristické role, to já jsem ty vlny.“