Evangelium podle Agdistis. Kmeny Pulsaru

Kateřina Stupecká v Kmenech zúročuje dlouholetou zkušenost s autorskou tvorbou, vidíme ozvěny jejího tanečního sóla Like Glass (2007), a především Sunyaty (2010): tématem Sunyaty byla „plodná prázdnota“ a vycházela z nejniternějších pocitů a myšlenek, rodících se v duši (inspirována pracemi kněze a psychologa Thomase Moora): „plujeme v břiše velryby, v děloze, kde nic není, a může se zrodit něco nového“ (Doleček – Stupecká: Sunyata – novinka od Kateřiny Stupecké, vltava.rozhlas.cz 4. 10. 2010). V Kmenech jako by otázku sunyaty posouvala a doslovovala, co následuje po tomto zrození, jak probíhá začlenění do prostředí, do něhož jsme přišli, nebo spíše, jako v případě hlavního hrdiny příběhu, o přijetí do kmene.

Jedna z tanečnic, Olívie Skaunicová, stojí v prostorách chrámu nehnutě 10 minut před začátkem představení, zády k publiku, které postupně zaplňuje místa k sezení, a to i v předních řadách, a dokonce i před nimi na podlaze. Devět vertikálních světel se vznáší nad herním prostorem jako olbřímí svíce, Frei svými tóny vykresluje ambientní skicu, kterou si představuji jako táhlé tahy uhlem na karton: V ní se chvíli procházíme, než se tanečnice rozvlní jemným pohybem. Pomalá otočka zleva doprava s jemně pokrčenými koleny a prohnutými zády a svěšenou hlavou. Pomalu snižuje těžiště směrem za pravou, klesající dlaní, pomalu si dřepá, cop splývá přes hlavu až k podlaze. Pomalu dává do jedné horizontální linie s podlahou levé chodidlo, teprve pak naň dosedá hýžděmi, pokračuje v pravotočivém pohybu a dotýká se čelem podlahy jako by se do ní vpíjela, uléhá na pravý bok, tóny varhan prořezávají skotačivé hlasy, rozléhající se chrámovou lodí. Vypla se třetí, vzdálenější řada „svící“, svislých světel, a Fabián zintenzivňuje boční nasvícení. Scéna se propadá do tmy, bledé světlo pomáhá očím jen v sedmi bodech na horizontu, je slabé, a z reproduktorů se ozývá zvuk „fúze“, což je první slovo, které mne napadlo, ale bližší by byl zvuk laseru z počítačové hry Duke Nukem I. (1991).

Laserové zvuky doprovázejí příchod šesti tanečnic, jež dosud stojí zády k publiku, a opatrnými, ale sebejistými (a sebevědomými) pohyby zleva doprava se postupně rozestupují chrámem. Lesklé kostýmní prvky evokují ve spojení s „laserovými“ zvuky estetiku sci-fi, ale rozhodně nejde o dominující inscenační rámec. První tanečnice uléhá jakoby znavená, posléze vstává, ale do polohy na boku si lehá druhá. Tanečnice a tanečníci utvářejí páry, vždy jeden zády k publiku. Jeden z tanečníků (Ollie Zabystrzan) je zřejmě transmuž, resp. zatím můžeme usuzovat pouze z viditelné mastektomie, že buď prochází tranzicí, nebo je po operaci prsou. Jedna z tanečnic leží bezvládně na zemi, zatímco zbylé utvářejí chorovodové párové kompozice, jejichž kombinace jsou proměnlivé, a nejsou výjimkou páry, trojice, ani (dočasní) solitéři (solitérky). Vysoké tóny varhan některé z tanečnic/tanečníků „vypínají“ (ti klesají na podlahu), jiné se, široce rozkročeny s nízko položeným těžištěm uhýbají zleva doprava, a v gestu schoulení se do sebe (uskutečněném pouze předloktími, přitisknutými k tvářím), pomalými krůčky couvají směrem k horizontu, jako by ustupovaly/i před publikem.

V uchvacujícím, zlatě podbarveném sólu Ollie Zabysrtzan, se opakují amplitudy, na něž začínají příslušníci „kmene“ reagovat, a především reagují na Zabystrzana: Nyní už jako diváci víme, že jeho kostým záměrně odhaluje jizvy mastektomie, které ukazuje jako novodobý Kristus: Ostatní k němu vztahují dlaně, jako by se jich chtěli dotknout, jako v novozákonním příběhu, vstávají a obcházejí jeviště, jako by šířili evangelium krásy a dechberoucí „cizosti“. Ozývá se zvuk naprázdno se točící cívky filmového pásu, Zabystrzan se prohýbá v opistotonu, „mostu“, sedm tanečnic utváří v pravé části jeviště nehybnou formaci, a zvuk sílící amplitudy se vzdaluje kamsi do fade outu. Jedna se dotkne druhé na boku, kde by byla bývala jizva po zrození někoho výjimečného, jako v případě Buddhy nebo Macduffa, kteří „nebyli zrozeni z ženy“, což předurčilo jejich hrdinský osud. Nebo v případě kosmicky krásného Zabystrzana. Tak vztahují dlaně k jizvám bezděčně všechny členky (a jeden člen) kmene, až se Zabystrzan zbavuje beranice, znamení, které jej poutalo k minulému životu a identitě. Cítíme závan chladného vzduchu, jako by něco mělo vzlétnout, čtyři páry stojí v objetí, postupně odbíhají a opouštějí scénu, ale vždy se znovu a znovu vracejí, až nakonec Zabystrzan, přes všechny návraty, zůstává sám.

V sólu jako by se vracel k zemi, něco ztraceného hledal, natahoval paže směrem k někdejšímu oltáři, uléhá, kolena vzhůru, jde do sedu, zády k nám, přes opistotonus do kleku, embryonální poloha a roztahuje nohy, tolik připomíná Martýrium Güntera Bruse z roku 1970 v Mnichově, až je o to více fascinující, že zde zřejmě nebude vědomá souvislost, ale nevědomá linka obě akce neuvěřitelně pevně spojuje. Je přijatý. Světla zhasínají.

Z choreografického rukopisu Stupecké je zřetelný duch Duncanu, prostupuje její choreografii, ústřední ideu inscenace, myšlenku přijetí či vydělení na základě upřímného poznání sebe sama: nikdo se pro ztvárnění ústřední postavy a jejího příběhu nehodí více než právě Ollie Zabystrzan. Zabystrzan totiž nejen, že prošel Duncanem, a letos jsme ho mohli vidět již v Comfort Women Gabriely Galiové, nejen, že je plný uchvacujícího a precizně vyjádřeného pohybového talentu, ale prochází tranzicí. To by, za jiných okolností, nemuselo hrát v otázce interpretace roli, jenže v Kmenech, jež jsou taneční kantátou za živé, to podstatné je: Umožňuje totiž diváku/divačce zažít silně emotivní znejistění, pocit, který přesahuje ratio, není založen na žádné (alespoň mně) známé zkušenosti, a přitom je archetypální, a starý, jako lidstvo samo: V postavě, kterou Zabystrzan mistrně ztvárňuje, sjednocuje postavy mytologického Krista a Dionýsa, jejichž předobrazy byli starověcí bohové slunce Ra, Aton, Ušiši, Šamaš, Apollón či bájný fénix. Postavy, jež jsou „věčným návratem“ v neustálé ambivalenci a hranice překračují, odstraňují, negují. Absolutním výrazem tohoto nejasného stavu je mytologická postava Agdistis, jež nesla pohlavní znaky obou pohlaví, stála na prahu mezi životem a smrtí, je věčným „Schwellengängerem“, „překračovatelem prahů“ a hranic, o kterých píše italský filozof Giorgio Agamben, nebo „hrdina“ de Quinceyho satiry Vražda jako krásné umění, vrahWilliams, jenž „byl pohřben uprostřed quadrivia čili tam, kde se sbíhaly čtyři cesty […], maje kůl vražen do srdce“. Homo sacer,člověk posvátný, v ambivalentním významu toho pojmu, posvátný a nedotknutelný. Být svatý nebyla žádná výhra, naopak. Znamenalo to zatracení, odevzdanost bohům. A ti nebyli vždy přívětiví.

Agdistis je představitelem všech lidských rozporů a paradoxů, jako kojot, jenž podle mýtů a legend first nations rozuměl všem jazykům a byl schopen promluvit s ploty, aby jej nechaly projít skrz. Podobně jako Dionýsos dráždil svou pohlavností, orientální Agdistis hermafroditismem. A takový je Zabystrzan, jenž stojí jako ohnivý cherubín mezi „kmeny“, a přináší zcela nové evangelium fluidní krásy.

Kmeny
Choreografie: Kateřina Stupecká
Původní hudba: Jakub Rataj
Varhany: Vojtěch Frei
Interpretace: Kateřina Bártů, Nela Bednářová, Rozálie Červová, Viktorie Froňková, Jan Dvořáček, Ester Kroutilová, Olívie Skaunicová, Miroslava Sýkorová, Ollie Zabystrzan
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: František Fabián
Idea, realizace a produkce projektu: Honza Malík & PULSAR z. s.
Premiéra: 8. 11. 2024, Komunitní prostor Smíchov – chrám