Evropan Branko Gavella. 130 let od narození režiséra, který měl rád Československo

Aktualizováno 

Před sto třiceti lety, 28. července 1885, se v chorvatském hlavním městě Záhřebu narodil jeden z nejvýznamnějších jihoslovanských divadelních tvůrců Branko Gavella, který se svými režiemi vepsal výrazně i do dějin českého divadla, zejména opery.

Po středoškolských studiích v rodném městě studoval na vídeňské univerzitě filosofii, germanistiku a slavistiku. Svá studia zakončil doktorátem filosofie a v letech 1909-14 pracoval jako knihovník v Národní chorvatské knihovně v Záhřebu. Výrazně se zajímal o divadlo a stal se pravidelným divadelním kritikem v německém záhřebském deníku Agramer Zeitung. Od roku 1914 se jeho zájem o divadla začal výrazně přesouvat směrem k divadelní praxi. Stal se režisérem Chorvatského národního divadla a patřil k těm, kdo významně podporovali tvorbu mladých jihoslovanských autorů. K tomuto období jeho života se váže i roztomilá historka ze zcela jiného oboru. Gavella byl v mládí zaníceným sportovcem a v září 1912 byl po vzniku chorvatského fotbalového svazu rozhodčím historicky prvního utkání chorvatské fotbalové ligy, které spolu sehrály dva záhřebské kluby.

Po vzniku Kraljeviny Srba, Hrvata i Slovenaca, pozdější Jugoslávie, přešel Gavella do Národního divadla v hlavním městě nového státu, Bělehradě a zde se velmi rychle stal jednou z nevýznamnějších osobností jugoslávského divadla.

V roce 1932 se s ním setkáváme v Československu. V Opeře Národního divadla režíruje Charpentierovu Louisu. Ředitel Václav Jiřikovský jej angažuje jako režiséra do Zemského divadla v Brně. Brněnské divadlo sehrálo ve třicátých letech velmi významnou roli v propagaci slovanské, zvláště ruské a jihoslovanské tvorby. Branko Gavella uvedl na brněnské jeviště řadu špičkových titulů jihoslovanské dramatiky, a to jak z tvorby chorvatské (Krležova hra V agonii), srbské (Vojnovičova historická freska Smrt matky Jugovičů) či slovinské (drama Ivana Cankara Pohoršení v údolí). Největší a také nevýznamnější část téměř desetiletého Gavellova působení v Brně se ale týká opery.

K mimořádnému souznění došlo především mezi Gavellou a dirigentem Zdeňkem Chalabalou, který měl ke slovanské tvorbě velmi vřelý vztah. Oba tvůrce spojoval také analogický pohled na potřeby operního divadla. Chalabala, který byl operním specialistou par excellence, vyžadoval, aby opera byla skutečným divadlem a požadoval to od všech spolupracovníků.Branko Gavella de facto vystřídal v pozici operního režiséra brněnského divadla zakladatele moderní brněnské operní režie a režiséra premiér pěti Janáčkových oper, ředitele divadla Otu Zítka. Zítek musel v roce 1931 divadlo opustit, protože nový zřizovatel, kterým byl zemský výbor, si přál jiného ředitele. Gavella svým způsobem navázal na jeho práci. Havelkovy, do detailů promyšlené, ne koncepční spolupráci s dirigentem a výtvarníkem vystavěné inscenace, v nichž kladl důraz na přesvědčivost jevištních akcí a hereckých výkonů pěvců, připravily půdu pro poválečné období, kdy v určité době byla brněnská Janáčkova opera průkopníkem moderní scénické operní realizace nejen v domácích rozměrech.

I když Gavella v polovině třicátých let brněnské divadlo formálně na rok opustil a vrátil se do Jugoslávie, svou činnost v Brně ani na chvíli nepřerušil. Naopak, do tohoto období (podzim 1935) jsou datovány jeho dvě významné režie námětově propojených (byť kompozičně zcela jinak uchopených) oper, Dvořákova Dimitrije a Musorgského Borise Godunova. Je zajímavé, že po patnácti letech, když se Zdeněk Chalabala do Brna vrátil jako šéf souboru, vrátil se k těmto dvěma titulům a jako režiséra si přizval osobnost, která v lecčem korespondovala s osobností Branka Gavelly, Josefa Munclingera.

Během svého krátkého bělehradského působení na sebe Gavella mimo jiné upozornil svou spoluprací s Krležovým kulturním časopisem Danas, který se kriticky stavěl k poměrům v Jugoslávii a byl zakázán.

Gavellův  brněnský repertoár byl žánrově a typově velmi bohatý. Prosadil se řadou pozoruhodných inscenací ruských oper jako byly Pověst o neviditelném městě Kitěži, Car Ivan Hrozný (Pskoviťanka) a Sněguročka Nikolaje Rimského-Korsakova, Borodinův Kníže Igor a zejména ve své době mimořádně ceněná premiéra opery sovětského skladatele Ivana Dzeržinského Tichý Don na námět románu Michaila Šolochova. Režíroval také operu Koštana srbského autora Petra Konjoviče.

Pravidelně se věnoval také tvorbě Bedřicha Smetany. Libuši uvedl dokonce ve dvou inscenacích. Premiéra jeho druhé inscenace této opery byla 2. října 1938 ve vypjatých dnech po mnichovském diktátě mocností. Režíroval také obě poslední Smetanovy opery, Tajemství a Čertovu stěnu. Z Dvořákových oper režíroval Jakobína a Armidu. z díla Janáčkova Káťu Kabanovou, jejíž hudební nastudování bylo dílem Milana Sachse. Byl také režisérem Fibichovy Bouře a Kovařovicových Psohlavců a autorem scénické podoby řady operních novinek, jejichž uváděním byla tehdy brněnská opera proslulá. Jako byly Lidé z Pokerflatu Jaromíra Weinbergera, Smrt kmotřička Rudolfa Karla, Hippolyta Jaroslava Křičky, Vodník Boleslava Vomáčky a především prvního uvedení Ostrčilova Honzova království.

Z inscenací italské operní tvorby se s jeho jménem setkáváme například u inscenací Donizettiho Dona Pasquala, Verdiho Rigoletta, Pucciniho Madame Butterfly, Tosky a Andrea Chéniera Umberta Giordana, v němž ústřední ženskou roli Maddaleny zpívala jeho krajanka Zinka Kunc Milanov.Z Gavellových inscenací francouzských oper jmenujme Bizetovu Carmen, Massenetova Dona Quijota a především jednu z jeho posledních brněnských inscenací, premiéru Krále z Yvetot Jacquese Iberta.

Významné místo mají v Gavellově repertoáru v jeho brněnském období německé opery. Režíroval jak Beethovenova Fidelia, tak Wagnerova Lohengrina a Tannhäusera a především je nezbytné zdůraznit jeho režii Straussova Růžového kavalíra a opery Čtyři hrubiáni Ermanna Wolfa-Ferrariho. Třikrát se také v Brně setkal s Mozartovou tvorbou. Jednalo se o inscenace Figarovy svatby, Dona Juana (pod tímto titulem byl tehdy uváděn Don Giovanni) a Kouzelné flétny.

V roce 1933 se Branko Gavella podílel jako spolurežisér premiéry baletu Krešimíra Baranoviče, Perníkové srdce, který uvedla choreografka Máša Cvejičová.

Několikrát režíroval Branko Gavella v pražském Národním divadle. Se Zdeňkem Chalabalou se vrátili k úspěšné inscenaci Pověsti o neviditelném městě Kitěži Rimského-Korsakova, dále tam inscenoval Verdiho Sílu osudu, Borodinova Knížete Igora a Donizettiho Dona Pasquala. Jeho poslední inscenací v byla v dubnu 1940 Straussova Ariadna na Naxu v hudebním nastudování Zdeňka Chalabaly.V roce 1939 se Gavella vrací do své vlasti a v nelehkých čtyřicátých letech se výrazně podílí na udržení dobrého jména chorvatské divadelní kultury a uvádí řadu zajímavých novinek. V roce 1944, v době existence Českého lidového divadla v Brně se s jeho jménem setkáváme jako s režisérem Dvořákova Čerta a Káči.

Po válce se Gavella vrací na čas do Československa, nikoli však do Brna, kde řízení divadla převzal opět Ota Zítek, ale do Ostravy, kam přichází do funkce opery Zdeněk Chalabala. Spolu s Chalabalou jsou autory slavnostní premiéry Libuše, kterou byla slavnostně otevřena po rekonstrukci vynucené válečným poškozením budova Městského divadla (nynější Divadlo Antonína Dvořáka). V Ostravě režíruje také Prodanou nevěstu a Rusalku a také Gounodovu operu Faust a Markétka, kterou hudebně nastudoval budoucí šéf brněnské opery František Jílek.

V té době ale Branko Gavella už spolupracuje též s Operou Slovenského národního divadla. V Bratislavě režíruje Pucciniho Toscu, Bizetovu Carmen, Musorgského Borise Godunova, Čajkovského Pikovou dámu a Janáčkovu Její pastorkyňu.

V roce 1948 Branko Gavella Československo definitivně opouští. Svou roli tu nepochybně sehrála proměna politické situace a vztahů mezi Československem a Jugoslávií. Svůj vztah k české kultuře, ale Gavella neztrácí a je nadále propagátorem české kultury, zejména Janáčkova díla. Překládá libreta Janáčkových oper  do srbochorvatštiny (tehdy se tohoto označení jazyka oficiálně používalo) a spolu s dirigentem Oskarem Danonem nastudoval inscenaci Káti Kabanové, s níž soubor bělehradské opery v roce 1959 úspěšně hostoval v Londýně.

Pilně se věnuje pedagogické činnosti, v Záhřebu zakládá Akademii dramatických umění.Pro názorové neshody opouští Chorvatské národní divadlo a zakládá druhou činoherní záhřebskou scénu. Dramatické divadlo (Dramsko kazalište), které svou činnost zahajuje premiérami Krležových dramat V táboře a Golgota v Gavellově režii. Za krátký čas z něj vybuduje jednu z nejreprezentativnějších jugoslávských scén. Vedle toho publikuje, překládá (například Shakespearova dramata Macbeth a Jindřich IV.) a je všestranně veřejně činný.

Branko Gavella zemřel 8. dubna 1962 v Záhřebu a je pohřben na známém hřbitově Mirogoj. V roce 1970 bylo jím založené a vybudované divadlo přejmenováno na Dramsko kazalište Gavella.
Foto archiv, archiv ND Praha / Josef Heinrich