Expozice nové hudby propojila Kamennou kolonii a Besední dům

Lenka Dohnalová, 21.06.2023 7:00

Koncert Brno Contemporary Orchestra 18. června 2023 uzavřel letošní Expozici nové hudby s podtitulem Musica falsa I Musica vera. Záměrem dramaturga festivalu, slovenského skladatele Daniela Mateje (*1963), bylo rozšiřovat u posluchačů hranice toho, co je vnímáno jako „hudba“. Tomu odpovídal i poslední projekt Brno Contemporary Orchestra.

Expozice nové hudby, 18. června 2023 – Brno Contemporary Orchestra (zdroj Expozice nové hudby)

Koncert začal, jako jediný z festivalu, v exteriérech, v brněnské takzvané Kamenné kolonii, která vznikla jako provizorní ubytování pro dělníky z Kohnovy cihelny. Dnes nám kolonie malých domků přichýlená k lomu pod Červeným kopcem připadá malebná. Celý festival se letos odehrával v Besedním domě, na jehož výstavbu se, údajně, použily cihly právě z Kohnovy cihelny. Odtud vazba na zvolené prostředí. Kolonie byla ozvučena site specific skladbou autora Michala Nejtka (*1977) s názvem Roztroušeno po Kamence. Večer v Besedním domě na ni pak navázala autorova premiéra The Stone Colony.

Posluchači se pohybovali po prostoru kolonie bez omezení, čímž dostal výsledek poněkud cageovský ráz. Hned po úvodní introdukci zvuku z reproduktorů, připomínajících jakýkoli provoz ve větším prostoru s lidskými hlasy (údajně nahraný v Besedním domě), proletěl nad domky náhodě, ale vhodně vrtulník. Z vrcholku kopce se ozvaly fanfáry tutti žesťů s připomínkou dělnické písně Kluci ze Staráku, která se zpívala v cihlářské hospůdce. Následně se po prostoru trousily nostalgické náznaky lidové melodie ve dřevech. Basklarinet držel základ. Znělo to jako „zpěv ptáků“, kteří z různých míst navazují v krátkých motivech varírovanou replikou. Komunikují a zároveň si nezávisle akusticky „značkují“ svůj prostor.

Během toho procházely maminky s dětmi, projížděli lidé na kolech. Diváci si chodili pro pivo do hospůdky, protože bylo horko. Mezitím si dřeva „prozpěvovala“ další melodie. Z kopce se stále s přestávkami stereotypně ozývaly žestě. Z reproduktorů se ozval hlas (typuji Bohumila Švarce) uvádějící takzvanou píseň nezaměstnaných: „Stoja proletári“ (zde tipuji hlas Josefa Stoklasy). Prostorem se pohyboval autor a v domáckém oděvu i dramaturg Viktor Pantůček, který se tu, údajně, narodil. Zvuk se proplétal a zahušťoval, z reproduktorů se ozval znovu hluk z prostor Besedního domu a na závěr byla nostalgie přetnuta veselou dechovkou z kopce. Přešli jsme do Besedního domu.

Expozice nové hudby, 18. června 2023 – Pavel Šnajdr, Brno Contemporary Orchestra (zdroj Expozice nové hudby)

Večer pokračoval skladbou Hyperprism Edgara Varèse (1883–1965) z let 1922/1923. Je to doba, kdy se od sebe inspirovaly umělecké druhy i umění s vědou a industriálním prostředím. Varèse byl jeden z prvních, který složil zvukovou kompozici. Odklonil se od obvyklé hudební narace a jejího rozšiřování. Místo toho začal komponovat spíše v gestech, křivkách, objektech a bodech, které v tutti znějí jako „záseky“. Skladba nebyla v premiéře přijata publikem, i když je krátká. Je určena pro malý soubor a bicí, přesně notována pro dřeva, žestě, včetně basových pozounů a velké obsazení bicích od bubínku po basový buben, tamburíny, činely, bloky, chrastítka, sirénu (ta je ve skladbě výrazně slyšet) a další bicí. Už název konotuje jakýsi amplifikovaný vícerozměrný objekt. Skladba je náročná právě pro svou rytmicko-metrickou nepravidelnost a přitom přesnou notaci. Je třeba dávat pozor na intonaci v žestích, protože znějí odhaleně a pevně. Skladatel si hraje s kontrasty fanfárově znějících žesťů a jemných sól flétny, punktuálních a rezonujících bicích. „Ohmatává” speciální zvukové možnosti nástrojů. Ze zpětného pohledu nacházíme velkou návaznost zvukového obrazu u poválečné Nové hudby. V Besedním domě vyzněla kombinace nástrojů plně. Nezaznamenala jsem žádný podstatný intonační nebo rytmický nedostatek. Brno Contemporary Orchestra opět záslužně oživilo legendární kus hudební historie.

Následovala kompozice dramaturga festivalu, slovenského skladatele a pedagoga Daniela Mateje (*1963) s trochu záhadným názvem JMF for DM, který není v podtitulu osvětlen, ale znamená „Jesu, meine Freude for Daniel Matej“. Existuje ve více verzích. Posluchačům byla nabídnuta verze pro instrumentální soubor z let 2019/2022, která, dle mého soudu, nejlépe svědčí autorovu záměru.

Soubor se řídí jednotným zadáním a slovními pokyny. V tomto smyslu varianty provedení nejsou totožné. Dělí se zhruba na tři části. Do čtvrté minuty slyšíme něco jako údernost a chaotičnost tlaků civilizace. Koresponduje to s následným industriálním zvukem Andriessena a potřebou přirozené duchovnosti a tradice u Nejtka. Chvílemi zvuk tepe, pak se rozkližuje a rozlaďuje, opět tepe… Je to stresující. Následující střední část se prosvětluje. Zvuk se harmonicky chvěje jako odraz na hladině. Vše se zklidňuje. Po sedmé minutě se objevuje reminiscence na chorál Jesu, meine Freude (JMF for DM). Meditativně zní jako jemně rozmlžený jednohlas až do klidného závěru.

Soubor se dokázal sám na sebe vzájemně naladit ve zvuku i tempu. Připomnělo mi to Cageovu zásadu, že se tak trochu v dané „improvizaci“ jedná o sociální experiment, nakolik se dokáží hudebníci na sebe naladit a jak dlouho jim to trvá. Dirigent drží obecný rámec. Myslím, že přítomný skladatel mohl být spokojen.

Následná premiéra The Stone Colony Michala Nejtka nebyla opakováním odpoledne. Skladba zaujala promyšlenou instrumentací, tvorbou a kombinací zvuků, nástrojovou artikulací, velmi účinnými gradacemi, kontrastem prostorovosti a kresby. Byla barevná. Pro sebe bych ji snad jen ukončila o něco dříve. Provedení považuji za velmi empatické. Michal Nejtek je autorem, který je poslední dobou vyhledávaný a zvídavému publiku připadá zajímavý. Je jim sympatický i přesahem do dalších žánrů.

Poslední skladbou večera byla Workers Union holandského autora Louise Andriessena (1929–2021) z roku 1975. Skladba nemá předepsané obsazení, je určena „hlasitým nástrojům“. Andriessenovi je vytýkáno intelektuálské levičáctví s určitou mírou naivity a prospěchářství, protože v dané době jeho politické postoje v Nizozemí nesly ovoce dotací a postů. Na druhou stranu jeho „jangová“ skladba je velmi zdařilým „industriálem“. Je náročná na provedení z hlediska nepravidelných rytmicko-metrických vzorců, které zároveň vyžadují horizontální souhru nástrojů. Co se souboru a Pavlu Šnajdrovi, dle mého soudu, opravdu povedlo, je nejen ono zvládnutí této stránky skladby a jejího stupňujícího se „drivu“, ale i vhodné, zvukově ucelené obsazení. Dostupná provedení často nadsazují ve výrazu, což rozhodně není potřeba, protože spíš dojde ke karikování, nebo i zařazují nástroje, které „vyčuhují“ z kompaktního zvuku. Mně varianta Brno Contemporary Orchestra přišla velmi zdařilá a působivá. Pavel Šnajdr interpretuje neobvykle zaměřené skladby s určitou vážností, tím spíš pak vyniknou záměry skladatele, nebo v posluchači zůstane otázka a nejistota, což je správně. Andriessenova skladba je zároveň podmanivá svou „jangovou“ drsností a zároveň i zneklidňující tím, k čemu odkazuje.

Z celého koncertu si odnáším opět dojem, že by si soubor a jeho projekty koncipované dramaturgem Viktorem Pantůčkem zasloužily větší pozornost ze strany médií, kolegů, sponzorů i publika a doufám, že to nevzdají.