Fenomén Brendel: Ten, který nikdy nehrál sám sebe

Nakladatel George Weindenfeld jej opakovaně vybízel k sepsání autobiografie. Brendel odmítl. „Nepřipadám si zajímavý,“ odvětil. Tato poznámka vzbudila zájem obou psychoanalytiků, kteří bydleli po obou stranách jeho ulice v Hampsteadu. „Musí popírat sám sebe,“ říkávali. Nejplodnější klavírista své doby byl jako kniha o sedmi pečetích – a žádná z nich nebyla porušena.

Dětství prožil na území Čech, Chorvatska a Rakouska. Na hodiny klavíru ve Štýrském Hradci chodíval přes Náměstí Adolfa Hitlera. Nikdy nestudoval hudební školu. Ve Vídni zůstal outsiderem – jeho přízvuk byl zkrátka jiný. „Nemám kořeny,“ přiznal jednou. „A jsem rád, že žádné nepotřebuji.“

Producent pochybných kvalit, George de Mendelssohn-Bartholdy, s ním v roce 1951 vydal Vánoční suitu Franze Liszta. To vedlo k dalším nahrávkám – Obrázky z výstavy Modesta Musorgského a Islamej Milije Balakireva – efektní slovanská hudba na n druhořadé americké značce Vox-Turnabout. Později se dočkal povýšení – nahrával Mozartovy koncerty s Vídeňskou filharmonií – ta ale kvůli smluvním omezením nahrávala pod pseudonymem „Pro Musica“, aby šlo obejít stávající exkluzivní smlouvy. Herbert von Karajan, všemocný rakouský dirigent, s Brendelem spolupracoval s odporem jen jednou – na Klavírním koncertu Ernsta Křenka a odmítl jeho hostování v Salcburku.

Brendel se pustil do Beethovena pro Vox s vytrvalostí maratonce – nahrál všech všech 32 sonát a také méně známé variace, například God Save the King či Rule, Britannia!, které pojal s dávkou drzosti sobě vlastní. Nějak se mu dařilo působit smrtelně vážně a hravě zároveň.

Beethovenský recitál, který Brendel odehrál v roce 1970 v londýnské Queen Elizabeth Hall, vše změnil. Druhý den ráno vzaly dveře jeho hotelového pokoje útokem hned tři velké nahrávací firmy (takové situace jsem tehdy vídával na vlastní oči – a nebývaly to důstojné scény). Vítězem aukce se stalo vydavatelství Philips, které plánovalo s Brendlem nahrát díla vídeňských klasiků – Haydna, Mozarta, Beethovena a především Schuberta, jehož klavírní tvorba tehdy chřadla stranou zájmu. Philips vytvořil z Brendla obraz interpreta, který dává přednost preciznosti před egem. V Brendelových nahrávkách byl každý tón opodstatněný a každá dynamika odpovídala partituře. Vyprodával sály publiku, které přišlo spíše za vzděláním než za zábavou.

Brendel označil svůj úspěch za „poněkud groteskní“. Američané tomu moc nerozuměli a tápali, co je na úspěchu špatného. The New York Times se pustil do hledání nových výrazů pro „nudný“. Legendární klavírní kritik Harold Schonberg jej popsal jako „pečlivého, doslovného a nepříliš tvůrčího“. Brendel prohlásil: „Jsem odpovědný skladateli – a především samotné skladbě.“

Mimo koncertní sály byl vtipný podivín s nakažlivým šarmem. Jednou při večeři u Menuhinových mě zpražil za lehkovážný článek, který jsem napsal pro The Telegraph, v němž jsem rozdělil klavíristy na pusté suchary a podivíny, intelektuály nebo pošuky. „Zařadil jste mě mezi akademiky,“ rozčiloval se, „když je naprosto zřejmé, že jsem pošuk!“ Jen další z jeho jemně vykonstruovaných úniků? Byl to další z jeho způsobů, jak unikat škatulkám?

Na osobním image záleželo. Nakladatelství Philips často čekalo celé týdny – někdy i měsíce – až Brendel schválí nejnovější sérii portrétů na obal, která se od té předchozí příliš nelišila. Jeho desky měly obaly v nevýrazných hnědých tónech, v barvě bláta. Brendelovy nahrávky jste si nekupovali kvůli atraktivnímu obalu, ale proto, že jste je skutečně chtěli.

Byl neuvěřitelně pečlivý. Před koncertem dokázal celé dopoledne zkoušet čtyři zdánlivě totožné Steinwaye – jen aby po koncertě přiznal, že sáhl po tom špatném. Občas nečekaně přiznal, že i on mívá trému. Jednou jsem ho upozornil na „obtížnou“ pasáž Brahmsova koncertu. „To slovo nikdy nepoužívejte,“ vynadal mi. „Jakmile si jednou připustím, že je to těžké, už nikdy to nezahraju.’

Když zrovna neseděl u klavíru, vyrážel do galerií, divadel a kin – ve svých kulturních choutkách byl všežravý a toužil poznávat civilizaci. Svou pracovnu vyzdobil africkým uměním. Přednášel v angličtině o Goethovi a napsal erudovanou esej o dadaistech, těch půvabných výstřednících. Svého hosta, ruského exilového básníka Josifa Brodského, seznámil s britským špionážním romanopiscem Johnem le Carrém, svým sousedem z Hampsteadu. Poctivě chodil na Heath na zdravotní procházky a cestou domů si koupil lepkavý dortík. S kabátem vlajícím ve větru byl Brendel stejně známou tváří této londýnské čtvrti jako Keats, Coleridge či Orwell – a přesto zůstal do smrti Rakušanem.

Do hudebního důchodu odešel poměrně brzy, v šedesáti letech a zjevnou úlevou. Víko klavíru naposledy zaklapl před publikem týden před Vánocemi 2008, ve vídeňském Musikvereinsaalu, kde hrál více než stokrát. Plánoval se věnovat psaní básní a esejí, ale neustále za ním přicházeli začínající hudebníci žadonící o radu a publikum toužilo po slovech muže, který vystoupal na vrchol hudební hory.

Jeho repertoár sahal od Bacha až po Albana Berga – přímá linie s jen několika málo odbočkami. Pohrdal Čajkovským a Rachmaninovem, Debussym a Ravelem opovrhoval a jen jednou se nechal zlákat Chopinem. Vrcholy jeho tvorby představovaly divoký Klavírní koncert Arnolda Schönberga, který nahrál hned čtyřikrát, a Busoniho intelektuálně náročná Fantasia contrappuntistica. Zvláštní pochopení měl pro Schumanna – ať už šlo o klavírní koncert či drobné skladby až po Dětské scény – k nimž se z osobních důvodů odmítal vracet. Robert Schumann kráčel nebezpečně blízko propasti, které se Alfred Brendel celý život tak opatrně vyhýbal