Fenomén Newman: dynastie proslulých filmových skladatelů

Jméno Alfreda Newmana, prvního výrazného člena skladatelské dynastie, neopomenul ve svém výkladu snad žádný autor knih o filmové hudbě, a není divu. Jeho stopa se line historií filmové hudby už od 30. let minulého století, a to nejen v podobě autorské hudby pro film, ale také práce dirigenta, hudebního režiséra, ředitele hudebního oddělení v Hollywoodu a co více, propagátora tvorby mladších generací filmových skladatelů. Spíše okrajově bývá vzpomínáno jeho dětství a raná kariéra abnormálně talentovaného klavíristy.

Za svůj život zkomponoval hudbu k více než 250 filmům a jako dirigent se podílel na uvedení broadwayských muzikálů od velikánů té doby, jako byl George Gershwin, Jerome Kern či Cole Porter. Kromě toho byl žádaným dirigentem při nahrávání filmové hudby svých současníků i starší generace, k níž náležel Charlie Chaplin nebo Irving Berlin, na základě jehož pozvání šel pracovat Hollywoodu. Dle jeho vlastních slov byl nejspokojenější právě na postu dirigenta. Kompozici bral s mírnou nadsázkou jen jako nutné zlo a prostředek k lepšímu pochopení hudby, které posléze mohl promítnout do svých dirigentských a hudebně-režisérských představ.

Zajímavostí je, že raná léta své kariéry trávil pod taktovkou Newmana i mladý John Williams coby člen filmového orchestru. Jejich osudy se pak střetly ještě jednou, a to v roce 2011, kdy Williams zlomil rekord v počtu skladatelských nominací na Cenu Akademie, který do té doby držel právě Alfred Newman.

Z celkového množství nominací získal neuvěřitelných devět Cen Akademie. Mezi oceněnými filmy byly například Píseň o Bernadettě (The Song of Bernadette, 1943), Je krásné lásku dát (Love Is a Many-Splendored Thing, 1955) nebo Král a já (The King and I, 1956). Z „pouze“ nominovaných pak stojí za zmínku i snímky Na Větrné hůrce (Wuthering Heights, 1939), Deník Anny Frankové (The Diary of Anne Frank, 1959), Zajatec ze Zendy (The Prisoner of Zenda, 1952) a Roucho (The Robe, 1953).

Skladatelský styl Alfreda Newmana měl vždy poměrně jasné kontury filmového symfonismu tak, jak je zavedli Max Steiner a Erich Wolfgang Korngold. Spolu s nimi byl také Newman v pozdější době kritizován za zpátečnictví a přílišnou sentimentalitu. Takové výroky jsou ale s ohledem na rozsah jeho tvorby i obrovské časové rozmezí, ve kterém tvořil, krátkozraké. Newman se totiž vždy snažil přizpůsobit hudební doprovod jak žánru, tak dobovým tendencím. Přesto však můžeme v jeho hudbě vysledovat zálibu v někdy až ke krajnosti dovedené práci s omezeným počtem témat a také ve sborových pasážích.

Newman spolupracoval s několika filmovými studii a prošel také obdobím, kdy byl skladatelem na volné noze. Nejvýznamnější však byla Newmanova spolupráce se studiem Twentieth Century Fox (dnes 20th Century Studios pod společností Disney). Trvala dvacet let a přinesla mimo jiné dodnes užívanou ikonickou znělku této společnosti, možno říct nejznámější filmovou melodii vůbec. Ta byla později modernizována (pouze zvukově) pod dohledem Alfredova syna Davida. A aby bylo provázání celé rodiny s filmovým průmyslem kompletní, zmiňme ještě, že hudební režii studia převzal Alfredův bratr Lionel Newman, rovněž významný dirigent, hudební režisér a skladatel.

Alfred Newman přispěl také k rozvoji techniky natáčení filmové hudby a její synchronizace s obrazem, když položil základy dodnes využívaného systému, který pro lepší orientaci dirigenta v časovém rozvržení scén používá světelné signály objevující se přímo na plátně, namísto tehdy zavedených zvukových signálů. Dnešní praxe dala moderní verzi této vizuální nápovědy název „streamer“.

Z Newmanových potomků bývá možná nejčastěji skloňováno jméno syna Thomase Newmana. Pokud byl jeho otec mimořádně úspěšným sběratelem Oscarů, Thomas si za celou dobu své kariéry vydobyl nezáviděníhodné renomé skladatele, jemuž se četné nominace nedaří proměnit, přestože by si to jeho hudba zcela určitě zasloužila. Je znám rozmanitými prostředky a přístupy k tvorbě, barevnou instrumentací a nebojácností v experimentování. Jeho styl je bližší moderní generaci filmových skladatelů tvořících spíše minimalisticky než okázale na velkých orchestrálních plochách. Pracuje často s improvizací, samplingem a laboruje i s různými přístupy ke snímání nástrojů ve studiu.

Po svém otci zdědil nejen nadání, ale také píli. Má na kontě bezmála sto filmů a několik u nás spíš méně známých seriálů. Z mnoha výtečných prací si připomeňme alespoň Vykoupení z věznice Shawshank (The Shawshank Redemption, 1994), Zaříkávač koní (The Horse Whisperer, 1998), Zelená míle (The Green Mile, 1999) nebo Lemony Snicket: Řada nešťastných příhod (2004). Z novějších počinů jmenujme Železnou lady (The Iron Lady, 2011), Pasažéry (Passengers, 2016) a 1917 (2019). Z dalších žánrů se věnuje také animovaným snímkům (Hledá se Nemo, Hledá se Dory) a přispěl i k legendární sérii o agentu Jamesi Bondovi (Skyfall, Spectre).

Thomasův o rok starší bratr David Newman je možná v očích běžných posluchačů filmové hudby relativně méně známým. Je to ale spíše tím, že jeho jméno není tolik „přetřásáno“, než tím, že by filmy s jeho hudbou nebyly známé. Navíc se kromě kompozice věnuje, stejně jako jeho otec, také dirigování, což je, žel bohu, profese ve filmové tvorbě méně komerčně zajímavá, přestože velice důležitá. Co do počtu filmů každopádně za svým bratrem nezaostává. David Newman je také velkým stoupencem a propagátorem obnovené praxe promítání filmů s živým doprovodem.

Při pohledu na výčet filmů s jeho hudbou je očividné, že se cítí doma v komediálním žánru a v animovaných filmech. Jistě stojí za zmínku bláznivá komedie s Eddiem Murphym Zamilovaný profesor (The Nutty Professor, 1996), rodinný snímek Matilda (1996), komedie Baba na zabití (Duplex, 2003) nebo Příšerná tchyně (Monster-in-Law, 2005). Z animovaných filmů pak v jeho portfoliu kraluje Anastázie (Anastasia, 1997) a Doba ledová (Ice Age, 2002). Abychom ale Davidovi nekřivdili, nebojí se ani vážnějších žánrů (Hoffa, Válka Roseových).

Než se dostaneme k širší větvi rodu Newmanů, stojí za zmínku také jméno Emil Newman, což byl další člen početné rodiny, bratr Alfreda a Lionela, který sice nebyl skladatelem, zato pracoval jako hudební režisér a dirigent ve studiích 20th Century Fox, Warner Bros., Columbia Pictures a dalších. Ve světě hudby se neztratila ani dcera Alfreda Newmana Maria Louise, jeho nejmladší potomek. Věnuje se kompozici a houslové a klavírní hře.

V dalších pokoleních nedá práci nalézt ještě minimálně dva vynikající hudebníky-skladatele. Prvním z nich je Joey Newman, vnuk Lionela Newmana, jehož tvorba směřuje převážně do oblasti televizní produkce a hudby pro počítačové hry. Filmu přispívá opět jako dirigent. Druhý, a zároveň poslední zmíněný Newman nese jméno Randy. Je synovcem Alfreda Newmana a tedy bratrancem Thomase, Davida a Mariy.

Je spíše svého druhu hit-makerem než ryzím filmovým skladatelem, i když má na kontě nejeden celovečerní snímek a získal několik Oscarů a cen Grammy. Mnohem hlouběji se však dostal do povědomí veřejnosti díky svým písňovým hitům, které se objevují ve filmech a seriálech různého zaměření. Domácí publikum jistě pozná jeho svérázný pěvecký projev v titulní písni pozdějších řad seriálu Můj přítel Monk (Monk, 2002–2009) s názvem It’s a Jungle Out There a v závěrečné písni posledního dílu When I’m Gone. Dále pak třeba v písni I Love L.A. v závěru filmové komedie Mr. Bean: Největší filmová katastrofa (Bean, 1997).

Opět spíše pro doplnění zmiňme již skutečně poslední jméno, kterým je Marc Newman, bratr Randyho. Jeho práce již nesměřuje do oblasti kompozice ani dirigování. Film je mu ale přesto blízký. Působí jako filmový agent zastupující takové ikony filmové hudby jako John Williams, Jerry Goldsmith nebo Marvin Hamlisch.

Co říct na závěr? Jméno Newman se stalo v průběhu vývoje filmové hudby fenoménem, který si bezesporu zaslouží pozornost. Už jen součet filmových titulů, na kterých se členové Newmanova klanu podíleli, nehledě na získaná ocenění, je přinejmenším obdivuhodný. Nezbývá než popřát celé rozvětvené rodině mnoho dalších úspěchů a blízko stromu spadlých jablek u dalších generací.