Fenomenální violoncellista Mario Brunello a hudba v řetězech socialistického realismu

Slovenská filharmonie držela diváky v napětí od prvních tónů

Suita z opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, výběr ze stejnojmenné opery Dmitrije Šostakoviče, drží diváka v napětí už od prvních tónů. V mnohém mi to připomínalo upoutávku filmu z 90. let, kde během několika málo minut vidíte úvod ve stylu in medias res, zápletku, radostné chvíle či útrapy hlavních postav, a na konci všechno dobře dopadne.

Slovenská filharmonie uvedla koncertní večer s velkou energií. Žesťové nástroje podchytily kráčející rytmus s groteskní hravostí a stupňovitou melodii efektně vybrousily v ostrých tónech. Dirigent Daniel Raiskin působil jako ten kamarád, který dokáže i obyčejný příběh vyprávět s takovým zaujetím a gestikulací, že máte pocit, jako by mluvil o největší životní události. Mělo to pozitivní efekt – hráči orchestru se nechali jeho energií unášet. Raiskin i v dalších skladbách působil jako katalyzátor pasáží, které měly v kompozici klíčové postavení, aniž by vytvořil rušivý kontrast.

Mario Brunello se ponořil do hudby s pokorou a precizností

Koncert pro violoncello a orchestr Mieczysława Weinberga začal hřejivým smyčcovým pulzováním první věty Adagio, do které Mario Brunello vstoupil velmi plynule tichým, avšak ne příliš uplakaným nářkem. Nebylo to stěžování si na utrpení, ale svědectví o něm. Na rozdíl od díla Šostakoviče a následujícího Prokofjeva se Weinberg nechal lyricky unést. Nebál se ani aplikovat elementy židovského hudebního světa.

Ve druhé větě Adagio se Brunello ponořil do pozitivnějšího vyprávění ponurých melodií – jako když slyšíte rezignovaný hlas, v němž však stále zní jiskra naděje. Z rytmického vlnění orchestru se vynořila trubka Ľubomíra Kamenského. Velmi rozhodně vystoupil s melodickým argumentem, který rozpoutal bouřlivou diskuzi nástrojů.

Třetí větu Allegro uvedly kontrabasy, které na svých bedrech nesly celou smyčcovou sekci. Nejen v této větě vstupovaly do díla flétny, které si na svém výsluní udržely zcela rovnocenné postavení s violoncellem. Byly jako důležitý partner, jehož pozitivní pohled na svět je klíčový pro to, abychom zcela nepropadli beznaději. Brunello i ve virtuóznějších pasážích zůstal zkušeným mistrem, který expresivitu a okázalost vyměnil za soustředěnou oddanost každému tónu.

Ve čtvrté větě Allegro se rozednívá jako po bouřce a orchestr spolu se sólistou postupně přicházejí s optimističtější náladou. Lesní rohy se bohužel místy ztrácely a jejich charakteristický svit zanikal. Raiskin jako by se snažil dirigovat odevzdáním emoce, z profesionality však neslevil. Velmi působivě dovedl hráče k pokojnému zakončení a jako na tenké vrstvě pevného skla dozněly poslední smyčce.

Vřelý potlesk publika nezůstal bez odezvy a Brunello ještě přidal krátké Weinbergovo Preludium č. 21, věnované Šostakovičovi (cituje téma ze Šostakovičova Koncertu pro violoncello č. 1). Druhým přídavkem pak unesl publikum do Arménie písní Havun Havun. Za zvuku basového bourdonu smyčců se jeho violoncello rozeznělo jako tradiční arménský duduk a téměř nerozeznatelně imitovalo jeho typické ozdoby i zabarvení. Okouzlené publikum se zatajeným dechem vyčkávalo se závěrečným potleskem až do doznění posledního tónu a jeho ozvěny.

Daniel Raiskin závěr večera protančil

Pátá symfonie Sergeje Prokofjeva se zmítá v kontrastech skladatelova osudu a dobové nálady, když se blížil konec druhé světové války. Andante velmi zpěvně otevřely flétny s fagotem a téma rychle převzal orchestr. Vždy, když se zdálo, že dílo vyvrcholí v bouřlivou oslavu, náhle spadlo. Jako při věčném očekávání pozitivní zprávy, která nepřichází. Věta končí těžkopádnými výbuchy, v nichž se žesťovým nástrojům úspěšně dařilo lamentaci prohlubovat.

Úvodní téma věty Allegro marcato předal klarinet s ne zcela jistým nástupem, ale později získal potřebnou pevnost. Hravý charakter tématu je aplikovaný v celé větě, dokud duet hoboje a klarinetu se zvučnou mystikou tuto motivickou práci nepřerušil.

Ve třetí větě Adagio se jako morseovka rozezněly harfa, klavír a klarinety a zachovaly velmi poutavou akcentovanou lineárnost. Někdy se však stávalo, že hluboká symfonická procitnutí a dynamické návaly byly natolik vážné, že se vytrácel typický prokofjevovský sarkasmus.

Poslední věta Allegro giocoso diváka zpočátku oklamala ranními melodiemi probouzejícího se světa. Ty však netrvaly dlouho a začala rytmická i dynamická gradace s hobojem, který předal radostné téma orchestru. Dirigent Daniel Raiskin vedl orchestr téměř tanečními kroky. To uvolnilo mnoho hráčů natolik, že se ve volných chvílích rytmicky pohupovali s ním. Poutavý závěr, ve kterém jako na zaseklé desce očekáváte konec, který nepřichází, zanechal publikum vděčně ohromené.

Slovenská filharmonie: Šostakovič Weinberg Prokofiev
21. března 2025, 19:00 hodin
Koncertní síň Slovenské filharmonie

Program
Dmitrij Šostakovič: Suita z opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, op. 29a
Mieczysław Weinberg: Koncert pro violoncello a orchestr, op. 43
Sergej Prokofjev: Symfonie č. 5 B dur, op. 100

Účinkující
Mario Brunello – violoncello
Slovenská filharmonie
Daniel Raiskin – dirigent