Ferruccio Furlanetto: Snažím se pracovat jen s profesionály

redakce, 22.06.2012 0:01

Ve světě opery to platí dvojnásob: pohybují se v něm často tací, které blíže představovat netřeba. Jedním z nich je i italský basista Ferruccio Furlanetto. Operními domy, ale i fanoušky po celém světě jeden z nejžádanějších interpretů široké škály rolí, od těch verdiovských až po operu ruskou. Obdivován mimo jiné pro nádherně znělý témbr osobité barvy, se schopností hlubokého prožitku a nevšední výrazové škály. Ač se po jevištích a koncertních pódiích pohybuje už bezmála čtyři desetiletí, svoje třiašedesátiny oslavil minulý měsíc v plné síle a stále vrcholné pěvecké kondici. Ostatně přesvědčit o tom jsme se opakovaně mohli i u nás, a to jak při jeho koncertních vystoupeních – naposledy zcela nedávno v Ostravě při Janáčkově máji, tak i při nejednom přenosu z Metropolitní opery.

Spolupracoval jste s nejedním významným dirigentem, za všechny uveďme Herberta von Karajana. Co se vám při vyslovení toho jména vůbec vybaví?

Byl to mimořádný člověk a vzpomínky na něj si stále uchovávám ve svém srdci…

Když už jsme u těch dávnějších dob, nedá mně to nezeptat se na dnes už legendární filmové zpracování Ponnelleho Rigoletta, s Lucianem Pavarottim, s naší krajankou Editou Gruberovou a také s vámi. Jaká to byla práce? Bylo už tehdy zřejmé, že vzniká výjimečný film?

Jean Pierre Ponnelle byl bezpochyby další velkou osobností, která měla vliv na můj profesní život. Právě od něho jsem se naučil vžít do jakékoliv postavy, dostat ji „pod kůži“ prostřednictvím slov vepsaných do partitury. Vzpomínky na mnoho příležitostí, kdy jsem s ním měl tu čest pracovat, jsou ve mně uloženy opravdu hluboko. Když jsme natáčeli onoho filmového Rigoletta s tím skvělým a hvězdným obsazením a pod Ponnelleho geniálním režijním vedením, to že vznikne legendární dílo, bylo skutečně jasné od samého počátku.

Lidem u nás jste hodně známý především díky přenosům z Metropolitní opery. Soudě podle blízkých záběrů kamer, zdá se, že své role hodně hluboce prožíváte. Je to opravdu tak? Přizpůsobujete svůj výkon nějak tomu, když jsou na vás namířeny kamery?

Právě díky mistru Karajanovi a Jean Pierrovi Ponnellemu jsem se naučil to, jak prožívat své role velmi hluboce. Ať už jsem snímán kamerou nebo ne. Takže když se to děje například v Metropolitní opeře, nemá to vlastně velký vliv na způsob mé interpretace dané role.

Během své bohaté kariéry jste vystupoval v celé řadě divadel, přičemž jste se v minulosti netajil tím, že – ač jste Ital – milánská La Scala nepatří k vašim nejoblíbenějším. Proč přesně? Platí to pořád?

Miláno skutečně není mým nejoblíbenějším místem. Prostě proto, že jím je benátské La Fenice. La Fenice je magický chrám hudby, kde jsem poprvé zažil operu jako divák – byla to Lucie z Lammermooru – a později jsem tam pak samozřejmě už na jevišti ztvárnil mnoho ze svých operních rolí. A když jsem tam potom zpíval po rekonstrukci po tom ničivém požáru, byl to určitě v mém životě jeden z nejsilnějších okamžiků, na který se nezapomíná.

Jaké vzpomínky máte na Prahu, kde jste zpíval naposledy před čtyřmi lety? Pamatujete si i po letech z koncertních sálů, kde jste vystupoval, vůbec na některé podrobnosti – publikum, atmosféru atd., nebo na takové dojmy po čase prostě zapomenete?

Byl jsem uchvácený, už když jsem Prahu navštívil poprvé. Krása toho města je patrná na první pohled. Je to už patnácet let, možná víc, zpíval jsem tehdy koncert sestavený z árií v Rudolfinu a tu vzrušivou atmosféru koncertní síně si pamatuju dodnes. Potom, pár let na to jsem se vrátil s jinými áriemi do Smetanovy síně a znovu jsem cítil to samé – tu nádhernou a okouzlující atmosféru. Vidina toho, že se do Prahy znovu podívám v prosinci se Schubertovou Zimní cestou, je pro mě velkým potěšením. (Poznámka redakce: dotyčný pražský koncert Ferruccia Furlanetta je naplánován na 12. prosince 2012 do Rudolfina). Patříte ke světové špičce ve svém oboru, divadla se o vás určitě hodně přetahují. Podle čeho přesně si z nabídky vybíráte? Hlavně podle role? Nebo dirigenta či režiséra?

Velká výhoda je pro mě v mém věku fakt, že si mohu vybírat, co a také s kým budu zpívat. Proto zásadně dělám to, že zpívám role, které mám rád a na těch místech, kde je můžu zazpívat nejlépe. Teprve pak se zajímám o to, jaká produkce to bude. Jsem v tomhle profesionál a také profesionálem chci při svém výkonu v představení zůstat. A to znamená jen s profesionály pracovat jak v opeře, tak na koncertech.

Jaké role dnes patří k vašim nejoblíbenějším? Možná bych si troufnul tipovat, že Verdiho Filip a pak také Boris Godunov. Je to tak?

V současném stádiu svého profesního života jsem dospěl ke čtyřem rolím, které bych zařadil mezi „oblíbené“: Samozřejmě je to král Filip a Boris. Ale také Massenetův Don Quichotte, stejně jako i Tomáš Becket v Pizzettiho Vraždě v katedrále. Snažím se, jak to jen jde, kombinovat tyhle své oblíbené role s hlavními Verdiho postavami. Můj repertoár je docela široký a jediná role, kterou v tuhle chvíli chci ve svém repertoáru ještě mít, je Chovanskij v Chovanštině. Ale doufám, že do dvou let budu mít možnost si ho zazpívat ve Vídni.