Jasným příkladem skvěle vybraného vstupního příspěvku celého večera byla scéna z melodramu David z pera Jana Nepomuka Augustina Vitáska. Subtilní, nesmírně jemný zvuk klavichordu sice hned v úvodu přinesl drobný interpretační přehmat, ten však v celkovém kontextu vůbec nevadil. Skladba vyzněla příjemně oddechovým, relaxačním dojmem a Dorota Grossová se v ní okamžitě blýskla vynikající, čistou němčinou.
Zcela jinou polohu pak nabídla píseň In questa tomba oscura od Jana Josefa Röslera. V tomto výrazově tragičtějším, místy až pochodově rytmizovaném kusu byl lidský hlas mnohem více „na uších“ – subtilní doprovod klavichordu totiž interpretovi neposkytne žádnou masivní zvukovou stěnu, za kterou by se dalo cokoli „schovat“ (jako je tomu u moderního klavíru). Martin Smutný však Grossovou podpořil nesmírně citlivým doprovodem, který dal tomuto obnaženému napětí plně vyniknout.
Výrazný prostor v programu patřil písňové tvorbě Josefa Antonína Štěpána. Jeho Der Soldat zaujal hrdinným, a přesto místy jemně žertovným výrazem, přehledná struktura variované slokové písně sázela na výrazné hrdinné téma, které pevně otevíralo úvod každé sloky.
Druhá Štěpánova píseň, Der Mädchenlehrer, naopak přinesla svéráznou, mentorsky laděnou a lehce manipulativní promluvu muže k ženě. V duchu tehdejší salonní či měšťanské kultury se zde autor staví do role autoritativního „učitele“, který skrze „vzdělávací“ tón a skrytý citový nátlak vyčítá ženě povrchnost a neuvážené přijímání pozornosti mnoha nápadníků. Celý výstup tak zrcadlil rafinovanou snahu o převzetí kontroly nad vztahovou dynamikou, kdy se mluvčí pomocí rétorických otázek snaží u ženy vyvolat pochybnosti a vmanévrovat ji do pozice, aby nakonec zvolila jeho samotného. Štěpán se představil také v čistě instrumentální poloze svým cyklem Maggio (1762). Úvodní Andantino plné diatoniky, figurací, rychlých běhů a akordů rozložených přes arpeggia zvládl Martin Smutný technicky na výbornou. Rozměrnější druhá věta Comodo přinesla pomalejší, introspektivnější tempo, spíše než vědomá kompoziční práce však na mě místy působila jako čistě zapsaná improvizace a „opájení se“ zvukem. Cyklus uzavřelo durové, radostné Tempo di Giusto, které sice potěšilo ucho, v kontextu večera však zůstalo spíše snadno zapomenutelným momentem.
Soudobým protipólem historických partitur byly skladby Tomáše Hanzlíka. Jeho Rondino důsledně demonstrovalo rondo formu založenou na neustálém návratu hlavního tématu skrze minimálně obměňované motivy. Hanzlíkův harmonický jazyk zde sází na tonální harmonii zbavenou romantické patetičnosti, přičemž pracuje s čistými akordickými strukturami. Charakteristická rytmická motorika navíc skladbě dodala mechanický, až hracím strojkem inspirovaný puls, který s historickým nástrojem skvěle korespondoval.
Podobnou strukturální jasnost nabídla první věta Hanzlíkovy Sonáty D dur (Adagio miracoloso e rubato). Tato subtilní, kontemplativní plocha dosahuje pevné architektury skrze minimalisticky rozložené akordy směřující nahoru. Přestože struktura po chvíli hrozila jistou fádností, zachránila ji zdařilá práce s dynamikou. Druhá věta, Allegretto pittoresco, pak přinesla brilantní analytickou studii rytmického neklidu, kde se neustále tekoucí diatonické vlny a staccatové textury klavichordu starají o neustálý dopředný tah. Zde je třeba složit hlubokou poklonu klávesistovi – Smutného úhozová vyváženost a rytmická preciznost dokázaly z této repetitivní struktury vykřesat maximum barevnosti.
Písňový blok se však potýkal i s úskalími tichého nástroje. V Röslerově Das Leben ist der Welle gleich bylo patrné, že zpěvačka ve specifické akustice sálu tóny klavichordu dostatečně neslyšela, což vedlo k občasné intonační nejistotě. Vše však bohatě napravila v následující písni Auf das erste Veilchen, kde skvěle zvládla dramatický výraz věrný tíživému textu („ó božská smrti, vem si mě“). Méně přesvědčivě bohužel dopadlo zařazení instrumentální Fugy fis moll Antonína Rejchy – polyfonní téma nebylo v pozdějších nástupech dostatečně zřetelné a odpověď (comes) splývala v textuře až příliš nezřetelně.
Absolutní vrchol recitálu však přineslo až téměř schubertovsky laděné finále. Radostná oslava vína v písni Trinklied od Vojtěcha Jírovce sice silně připomněla Schubertovu melodickou lehkost, emočním jádrem večera se však stala Röslerova An die Entfernte. Tragický výraz písně o ztraceném milovaném přinesl hlubokou a věrnou bolest. Dorota Grossová v ní předvedla své jednoznačně nejsilnější vnitřní sepětí s textem, což z tohoto čísla učinilo její nejzdařilejší výstup večera.
Olomoucké uvedení klasicistních písní nebylo pouhou akademickou exkurzí do hudebních archivů, ale pro mě bylo spíše živým, hluboce lidským rozjímáním.
Jan Josef Rösler (1771–1812): Písně
8. června 2026, 19:00 hodin
Vlastivědné muzeum v Olomouci, Sál Václava III.
Program
Jan Nepomuk Augustin Vitásek: Scéna z melodramu David
Tomáš Hanzlík: Rondino
Jan Josef Rösler: In questa tomba oscura
Josef Antonín Štěpán: Der Soldat
Josef Antonín Štěpán: Der Mädchenlehrer
Josef Antonín Štěpán: Maggio (1762, I. Andantino, II. Comodo, III. Tempo di Giusto)
Jan Josef Rösler: Das Leben ist der Welle gleich
Jan Josef Rösler: Auf das erste Veilchen
Jan Josef Rösler: Am Aschenmittwoch
Antonín Rejcha: Fuga fis moll
Tomáš Hanzlík: Sonata D dur (I. Adagio miracoloso e rubato, II. Allegretto pittoresco)
Vojtěch Jírovec: Trinklied
Jan Josef Rösler: An die Entfernte
Účinkující
Dorota Grossová – mezzosoprán
Martin Smutný – klavichord
