Letošní nabídku koncertů proto výrazně propojuje téma hudby na dvoře olomouckého biskupa Wolfganga Hanibala Schrattenbacha (1660–1738). Ten byl velkým milovníkem a mecenášem hudebního umění a v kontextu dějin je vnímán jako propagátor italské opery seria a oratoria na Moravě, zejména po roce 1722, kdy do Olomouce přesídlil natrvalo.
„Schrattenbachovskému“ tématu se dlouhodobě věnuje olomoucká muzikoložka Jana Spáčilová, která jej také zájemcům představila v rámci své zajímavé přednášky, jenž celý festival zahájila. Tomáš Hanzlík se naopak snaží dochovaná díla uvádět zpět do praktického hudebního života. Často se tak děje v podobě novodobých světových premiér, případně oživuje libreta oper bez zachované hudby tvorbou vlastní. Takto na letošním festivalu zazněla jeho populární opera Yta innocens a v neděli 18. července 2021 se můžeme těšit na operu Endymio – obě díla jsou původně z pera piaristického skladatele P. Davida Kopeckého.
V pondělí 12. července 2021 mělo olomoucké publikum ojedinělou příležitost zaposlouchat se do hudby italského skladatele a houslisty Giovanniho Mossiho (1680–1742). Mossi patří mezi méně známé autory období vrcholného baroka. Jeho dílo, které tvoří především koncerty a sonáty, by si však více pozornosti rozhodně zasloužilo. Kardinál Schrattenbach se se skladatelem seznámil během svého působení v Římě v letech 1714–1719, kdy zde pobýval jako diplomat ve službách císaře Karla VI. Mossi mu následně dedikoval svůj kompoziční opus č. 1 Sonáty pro housle a basso continuo. Jedná se o sbírku dvanácti houslových sonát, která byla roku 1716 vydána tiskem v Amsterdamu.
A právě výběr čtyř Mossiho sonát tvořil hlavní programovou osu koncertu, který se konal v útulném prostředí barokní kaple Božího Těla v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci. Sólového partu barokních houslí se ujal Jiří Sycha, basso continuo tvořili Helena Matyášová – violoncello a Filip Dvořák – cembalo. Všichni hráči mají s historicky poučenou interpretací staré hudby již mnohaleté zkušenosti. Nejednalo se ani o jejich první uměleckou spolupráci, což se pozitivně odrazilo na souhře a vzájemném hudebním porozumění.
Celý koncert zahájili energicky a s elánem Mossiho Sonátou pro housle č. 12 D dur. Úvodní věta Alla Francese si pohrává s výraznými tečkovanými rytmy, následující Allemanda zase umožnila rozvinout krásný dialog mezi houslemi a violoncellem. Corrente, kde autor v celé části vyžaduje staccatovou hru (tedy pizzicato), sólista pojal s lehkou humornou nadsázkou coby „quasi scherzo chitarristico“ a uchopil svůj nástroj k pobavení publika skutečně jako kytaru.
S naprostým přehledem byla provedena také druhá skladba v pořadí, Mossiho Sonáta pro housle č. 8 e moll. Zejména pomalé věty – úvodní Preludio Largo a Corrente Alla Francese – byly předneseny velice citlivě, s citem pro frázi a především dynamiku.
Jako třetí kompozice večera byla do programu zařazena Triová sonáta pro housle, violoncello a basso continuo d moll věhlasného italského komponisty Alessandra Stradelly (1639–1682), která byla jistým osvěžením. Vůči Mossiho sonátám působila kontrastně, především díky celkově dynamičtějšímu pojetí – více afektu, dráždivých disonancí, z nich vyplývajícímu napětí či střídání kratších tempově odlišných částí. Celá skladba vyzněla skvěle, souhra všech interpretů byla bezchybná, zejména vyniklo „partnerství“ houslí a violoncella, jimž oběma autor připravil virtuózní party, které hráči zvládli bez zaváhání a s naprostým přehledem. Závěr první půle pak patřil neméně náročné Sonátě pro housle č. 11 E dur opět z pera Mossiho.
Již první půle večera ukázala, že je opravdu škoda, že se dílo tohoto autora neobjevuje v programech koncertů staré hudby častěji. Giovanni Mossi byl pravděpodobně žákem Arcangela Corelliho. Označení jeho houslových sonát přídomkem „corelliovské“, jak se mnohdy děje, má proto své opodstatnění. Je to hudba kvalitní, nápaditá, melodická i virtuózní – má tedy vše, co může dnešního posluchače zaujmout.
Možnost alespoň letmého srovnání žáka a učitele nabídla hned první skladba druhé poloviny večera, kterou zahájila Ciaconna pro dvoje housle a basso continuo G dur Arcangela Corelliho (1653–1713) v aranžmá Jiřího Sychy. Violoncellový part však stál tentokrát poněkud ve stínu houslí, byl méně výrazný, než by bylo potřeba a nedošlo tudíž k žádoucímu propojení obou vedoucích hlasů. Ciaconna tak byla nejméně výrazná část celého koncertu.
To však rozhodně nelze říci o následující Sonátě pro housle a basso continuo D dur z pera Josefa Antonína Gureckého (1709–1769). Gurecký byl (podobně jako jeho starší bratr Václav Matyáš) po určitou dobu ve službách kardinála Schrattenbacha a oba doposud bohužel teprve čekají na širší zájem o své dílo, které je na vysoké kvalitativní úrovni. Sám Jiří Sycha označil přednesenou Gureckého Sonátu za „geniální“ a za „objev“, který pro sebe coby interpret učinil. Skladba je to vskutku interpretačně vděčná – melodicky pestrá, zdobná, střídající zpěvné pomalé věty (Adagio a Cantabile) s virtuózními rychlými částmi Allegro a především závěrečným Vivace plným dvojhmatů. Autor zde klade na houslistu i continuo značné nároky. Všichni se s tím však vyrovnali naprosto s přehledem a interpretační jistotou.
Efektní Sonáta pro housle č. 5 h moll opět z pera Giovanniho Mossiho pak byla dobře zvolenou pomyslnou tečkou za celým příjemným večerem, který nabídl nevšední ochutnávku tvorby nepříliš často uváděných autorů. Výběr těchto konkrétních čtyř Mossiho houslových sonát představuje vhodný reprezentativní vzorek – v durových i mollových tóninách (včetně v baroku „intonačně hraniční“ E dur), ve formě sonáty da camera i sonáty da chiesa. Všichni interpreti hráli po celou dobu v plném nasazení, byla na nich patrná opravdová radost ze hry, která se přenášela i do publika. Jiří Sycha osvědčil svůj cit pro frázi a zdobení, několik drobných intonačních nepřesností snad ani nestojí za řeč. Continuo bylo naprosto spolehlivé, nenápadný Filip Dvořák hrál s lehkostí a absolutní jistotou, veškeré nástrahy a záludnosti svého partu zvládl bezchybně. Patrná byla také vzájemná souhra a napojení všech hudebníků. Ocenit je potřeba také detailní práci s dynamikou. Přítomné (i když nepříliš početné) publikum proto ocenilo výkony interpretů nadšeným, dlouhotrvajícím a dodejme, že plně zaslouženým, potleskem. Lze pouze doufat, že tento repertoár nezůstane pouze jednorázovou záležitostí a zazní opakovaně i v budoucnu. Zatím se však můžeme těšit na další nabídku festivalu Baroko 2021, které ještě představí hudbu Girolama Pery, Carla Tessariniho, Carla Zuccariho či Tomáše Hanzlíka.
Festival Baroko 2021
12. července 2021, 19:30 hodin
Kaple Božího Těla, Jezuitský konvikt v Olomouci
Program:
Giovanni Mossi – Sonáta pro housle č. 12 D dur
Giovanni Mossi – Sonáta pro housle č. 8 e moll
Alessandro Stradella – Triová sonáta pro housle, violoncello a basso continuo d moll
Giovanni Mossi – Sonáta pro housle č. 11 E dur
Arcangelo Corelli – Ciaconna pro dvoje housle a basso continuo G dur (aranž. J. Sycha)
Josef Antonín Gurecký – Sonáta pro housle a basso continuo D dur
Giovanni Mossi – Sonáta pro housle č. 5 h moll
Účinkující:
Jiří Sycha – housle
Helena Matyášová – violoncello
Filip Dvořák – cembalo
