Festival Hudební léto Kuks 2017: netradiční zahájení ve Dvoře Králové nad Labem

Tomuto výročí pořadatelé pochopitelně podřídili i dramaturgii koncertu a posluchači tak měli skutečně ojedinělou možnost zaposlouchat se do méně známých skladeb, inspirovaných proslulým Hankovým falzem. Význam Rukopisu královédvorského, především jako inspirace pro obrozeneckou uměleckou tvorbu, je nepopiratelný. Ostatně socha Záboje na královédvorském náměstí od rodáka z tohoto města Antonína Pavla Wagnera je toho hmatatelným důkazem. Že je tradice tohoto mýtu, vytvořeného až v devatenáctém století, stále živá, o tom svědčí například vydání Zlaté pamětní medaile české republiky z roku 2016, na které je vyraženo sousoší Josefa Václava Myslbeka Záboj a Slavoj, umístěné v pražském vyšehradském parku.

Zaplněný kostel svědčil nejen o popularitě festivalu, ale také o zvědavosti posluchačů (mě nevyjímaje) na zajímavý program. Přiznám se, že ani jedno z prvních tří děl jsem dosud neměl příležitost slyšet. Na úvod koncertu v kostele sv. Jana Křtitele zazněla méně hraná skladba Bedřicha Smetany (1824-1884) – Slavnostní předehra C dur, zkomponovaná k příležitosti slavnosti položení základního kamene Národního divadla. Dílo zaznělo v premiéře 16. května 1868, po něm následovala dramatická scéna Josefa Jiřího Kolára Věštba Libušina, o jejíž podobě bohužel neexistuje žádné svědectví, a poté se slavnostní společnost odebrala do Novoměstského divadla, kde byla uvedena premiéra Dalibora. Titul Slavnostní předehra poněkud mate, neboť vzhledem ke své délce (necelé tři minuty) a orchestrální sazbě se spíš jedná o jakousi „hudební zdravici“, podtrženou mohutným fanfárovým závěrem na akordické prodlevě v C dur. Akustika kostela účinku tohoto díla dokonce prospěla, posluchač se bezděčně mohl přenést do slavnostní atmosféry, při které byla předehra provedena. Navíc v tomto krátkém díle již můžeme sledovat slavnostní motivy, které se později objeví ve Smetanově Libuši.

Další část koncertu byla již věnována dvěma kompozicím s přímou inspirací Rukopisem královédvorským – konkrétně epickou básní Záboj, Slavoj a Luděk, líčící povstání Čechů (Záboj, Slavoj) proti Frankům (Luděk) v devátém století. Zde je nutno si uvědomit, že pravost Rukopisu královédvorského nebyla v době vzniku těchto děl ještě obecně zpochybňována (pochybnosti panovaly zatím pouze ohledně Rukopisu zelenohorského).

Nejprve zazněla opět zhruba tříminutová Předehra k opeře Záboj od Josefa Leopolda Zvonaře (1824-1865, tedy stejný rok narození jako Smetana). Tento dnes již téměř zapomenutý a málo hraný skladatel byl ve své době uznávaný autor, hudební teoretik, pedagog (varhanická škola) a organizátor hudebního života. Byl autorem mnoha písní (například populární Čechy krásné, Čechy mé), komorních skladeb, mší, sborů a dvou oper – Lesní kaple (1860) a Záboj (1859-62) na libreto Aloise Vojtěcha Šmilovského. Nejen všeobecně kritizované libreto, ale i neinvenční hudební složka byly příčinou toho, že ani jedna z oper nebyla nakonec nikdy provedena. Ojediněle zazněla na koncertech pouze árie Záboje z druhého obrazu prvního jednání A mlčel k tomu bohů hněv, která byla v roce 2011 natočena na CD Supraphonu Rarity české opery (Ivan Kusnjer). Díky péči Víta Havlíčka byla předehra spartována z rukopisu a provedena na tomto koncertě jistě v novodobé, ale snad i světové premiéře (žádné svědectví o jejím provedení totiž neexistuje). Předehra v pomalém slavnostním tempu vůbec nepůsobí jako dílo nezkušeného nebo neinvenčního skladatele a svým charakterem překvapivě vhodně uvedla následující Fibichovu symfonickou báseň.

Zdeněk Fibich (1850-1900) je nepoměrně významnějším autorem, i když ani o něm nemůžeme tvrdit, že jeho díla jsou častou repertoárovou položkou. Ostatně i jeho život byl často marným bojem o uznání. Fibich byl označován, a to i v zahraničí, za tvůrce moderního scénického melodramu, proslul především jako autor scénické melodramatické trilogie Hippodamie. (V tvorbě melodramu mohl navázat na jiného velkého Čecha – Jiřího Antonína Bendu). Fibichova symfonická báseň Záboj, Slavoj a Luděk, op. 37 z roku 1873 (v tomto roce vznikla i jeho symfonická báseň Othello) je prvním hudebním dílem, zabývajícím se námětem z české mytologie (Smetanova Má vlast začala vznikat zhruba o rok později a jak upozornili již někteří doboví kritici, motiv Záboje souvisí s pozdějším motivem Smetanova Vyšehradu).

Fibichovým záměrem bylo napsat celý cyklus symfonických básní vycházejících z Rukopisu, zůstalo však nakonec při této jedné. O zralosti autora vypovídá fakt, že dílo zkomponoval v pouhých třiadvaceti letech! Po klidném úvodu s přirozenou mírou patosu nastupuje energický motiv Záboje (Allegro risoluto), který Fibich mistrně spojuje s dalším tématem (Slavoj), dále graduje, roztančí se i českou polkou a celé zhruba dvacetiminutové dílo je završeno mohutnou, avšak zklidněnou apoteózou (Maestoso). Pochopitelně na tomto prostoru není možné podrobněji sledovat děj Hankovy básně v souvislosti s hudbou, o což se pokusil například Josef Bartoš ve dvaadvacátém svazku almanachu Zlatoroh (Mánes, 1914).

Filharmonie Hradec Králové pod vedením Vojtěcha Spurného si provedení doslova užívala a neobvyklou akustiku využila k umocnění díla, ve kterém Fibich využil celý velký symfonický instrumentář včetně čtyř trubek, dvou harf a basklarinetu s jeho zajímavým sólem. Zvláště časté použití žesťových nástrojů, a to i v samostatných vstupech, bylo velmi působivé.

Vrcholem zahajovacího koncertu festivalu bylo provedení jednoho ze základních děl světového houslového repertoáru – Koncertu pro housle a orchestr a moll, op. 53 Antonína Dvořáka (1841 – 1904). Jak již bylo výše zmíněno, sólistou byl Ivan Ženatý. Pochopitelně již před provedením si posluchač mohl klást otázku, možná i pocítit obavu či zvědavost, jak si toto vrcholně romantické dílo poradí s akustikou kostela. Musím přiznat, že zatímco v předchozím programu tato akustika s velkým echem nevadila a spíš zdůraznila určitý slavnostní patos všech tří skladeb, v případě houslového koncertu přece jen trochu posluchače zaskočila. Pochopitelně to je způsobeno i tím, že se jedná o velmi známé dílo a každý s ním má spojenou určitou posluchačskou zkušenost. Vzhledem k „dozvukové“ akustice zvolil dirigent poněkud pomalejší tempa, v rychlých pasážích musela být koordinace sólisty s orchestrem velmi „ostražitá“, což se díky zkušenosti a virtuozitě Ivana Ženatého plně podařilo. Pochopitelně i díky energickému výkonu dirigenta Vojtěcha Spurného, o kterém je známo, že dokáže vyřešit i neočekávané hudební výzvy, byl tak nakonec výsledný dojem velmi přesvědčivý a v závěru i strhující. Po mohutných ovacích přidal Ivan Ženatý první větu (Adagio) z Bachovy Sonáty g moll, BWV 1001.

Nyní již nezbývá než se těšit na další koncerty 8. ročníku festivalu Hudební léto Kuks, které již proběhnou standardně v kostele Nejsvětější Trojice v Kuksu.

Hodnocení autora recenze: 90%

Hudební léto Kuks 2017
Zahajovací koncert
Dirigent: Vojtěch Spurný
Ivan Ženatý (housle)
Filharmonie Hradec Králové
24. června 2017 kostel sv. Jana Křtitele Dvůr Králové nad Labem

program:
Bedřich Smetana: Slavnostní předehra C dur
Josef Leopold Zvonař: Záboj, předehra k opeře
Zdeněk Fibich: Záboj, Slavoj a Luděk, symfonická báseň op. 37
Antonín Dvořák: Houslový koncert a moll op. 53
přídavek:
Johann Sebastian Bach: Sonáta g moll, BWV 1001, první věta

www.hudebniletokuks.cz