Festival moderního hudebního divadla New Opera Days Ostrava už po páté

  1. 1
  2. 2
Již pátý ročník festivalu NODO - New Opera Days v Ostravě uvedl ve dnech 28.-30. srpna 2020 pět velmi osobitě pojatých hudebně-divadelních představení, doplněných o premiéru filmového záznamu ze scénického provedení 'Songs Book I, II' Johna Cage z r. 2018 v režii Adama Oľhy. Vzhledem k hygienickým omezením došlo sice k časovému přesunu a ke změně dramaturgie, nicméně poslední srpnový víkend přinesl opět umělcům i divákům osvěžující zážitek tvůrčí svobody.

M. Keprt: Hibiki, Hibiki, vzhmoť! – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Sdílím názor Petra Kotíka uvedený jako idea festivalu, že živá krása mechanicky nereplikuje a přitom má svoji jedinečnou konzistenci. Proto také festival uvádí autory, kteří umělecky, implicitně i lidsky, „nespí“ a dokazují, že hudební divadlo může mít mnoho variant a být inspirativním i při produkční úspornosti.

První večer 28. srpna zahájila světová premiéra „chuťově čichové komorní (ne)opery“ Hibiki, Hibiki, vzhmoť! skladatele a klavíristy Marka KeprtaDivadle A. Dvořáka. Marek Keprt zdá se patřit svou (ne)divadelní poetikou do „rodu“ Jardy Duška, Petra Nikla nebo třeba Karla Plíhala. Dozvěděli jsme se, že „Hibiki“ je velmi drahá japonská whisky. Název zní a má znít svého druhu jako dětské říkadlo nebo zaklínadlo. M. Keprta prý, podle vlastních slov, zaujala marketingová bublina kolem prodeje drahého nápoje, která mj. využívá tradičního japonského sklonu k ritualizaci a identifikaci se symboly společenského statusu.

Minimalisticky pojaté divadlo i hudba, se slovními hříčkami a posuny zvuku a významu, s kontrastem yin-yang (ženská jemná gesta a mužské zvukově naturalistické projevy ochutnávky a trávení), kultivované japonské tradice poetického náznaku a současné nepřehlédnutelné záliby Japonců v dětinském kýči (svítivě modrý zajíc korespondující se slovní hříčkou českého původu – nekupuj zajíce v pytli) i prvoplánové ukazování „symbolů“ ve stylu Járy Cimrmana, to vše zaujalo a pobavilo. Režie Petra Odo Macháčka byla v naprostém souladu s autorovou poetikou, náročné hudební provedení Ostravskou bandou řízenou Petrem Kotíkem i vzhledem k času na nastudování obdivuhodné.

A. Sokolović: Svatba – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Po přestávce následovala česká premiéra jednoaktové opery pro šest ženských hlasů Svatba srbské skladatelky žijící v Montrealu Any Sokolović. „Opera“ vznikla na objednávku Queen of Puddings Music Theatre se zadáním pro šest ženských hlasů, což autorku vedlo k tématice tradičního ženského předsvatebního rituálu. Vyšla z původní srbské poezie, ale v jednotlivých, výrazově vyhraněných scénách se různě odchyluje od textu především hrou s emocionálním podtextem a paralingvistickými prvky jazyka.

Z počátku mi vadily kostýmy – ženy oděné do černých, kožených maskulinních obleků a bot, ale posléze jsem pochopila, že režisér Jiří Nekvasil zdůraznil autorkou zamýšlený kontrast zejména k druhé části, kdy ženy odkládají rockérský image, i hudební jazyk připomínající americké jazzové muzikály s užíváním rytmizovaných vzorců, vzájemného vrstevní a přehazování frází a v druhé polovině se noří do pomyslných vod ženskosti s bosýma nohama, v bílých košilích, s rozpuštěnými vlasy. Hudba přechází více do archetypálních a folklorních rovin vitality s interjekcemi i lyriky s hlasovou intimitou. Členky souboru opery Národního divadla moravskoslezského Patrícia Smoľaková, Eva Marie Kořená, Ivana Ambrúsová, Lucie Hubená, Tetiana Hryha a zejména Markéta Schaffartzik v roli Milice odvedly neuvěřitelný výkon včetně schopnosti měnit hlasový styl. Závěrečné sólo M. Schaffartzik strhlo dlouhotrvající potlesk. Obě představení zaznamenával Český rozhlas.

M. Rataj a K. Schmitt: Nauka o afázii – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

V sobotu 29. srpna jsme se přesunuli do Dolu Hlubina na představení Michala Rataje a Kathariny Schmitt Nauka o afázi. Odpoledne mu předcházelo Setkání skupiny pro podporu soudobé hudby pořádané ve spolupráci s OCNH Českou hudební radou. Petr Kotík uvedl myšlenkou, která souvisí s pojetím celého festivalu, totiž že o „kreativitě“ se už delší dobu mluví jako prioritě evropské a naší společnosti, ale je akceptována pouze v obecné rovině. Hůře snášíme její praktické důsledky, tj. schopnost nejen tolerovat, ale i podporovat tvůrčího člověka, který bývá často pro své okolí obtížný, tlačí druhé z komfortní zóny. Připomněl, že si váží, když jej mecenáška podporuje, protože mu věří, aniž by ho prověřovala, a že tento typ důvěry se v české (ani evropské) společnosti příliš nenosí.

Hudebně-zvuková kompozice Nauka o afázii pro mezzosoprán, violoncello, ženské vokální kvarteto, live electronics a jednu herečku měla v Ostravě světovou premiéru. Oba tvůrci spolupracují s festivalem opakovaně. Autorem hudby je Michal Rataj, libreta a režie Katharina Schmitt, která zaznamenala velký úspěch na NODO už v roce 2016 s inscenací G. Ligetiho. Pacientku relizovala Katalin Károlyi, sestru Ivana Uhlířová, dvojnice Tiburtina Ensemble, violoncello a perkuse Andrej Gál, elektroniku řídil Michal Rataj.

M. Rataj a K. Schmitt: Nauka o afázii – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

Hlavní postavou příběhu je zpěvačkou, která uprostřed náročné árie Elektry náhle ztrácí hlas (afázie). Přestává nejen zpívat, ale i mluvit. Náhle sebe i společnost vidí „zvenčí“ a vše jí připadá směšné, vystupuje ze své „persony“ (společenské „masky“), noří se do sebe, sestupuje do emočních vzruchů. Hromada písku, na níž se postavy pohybují (scéna Pavel Svoboda), představuje zřejmě pofiderní „jistotu“ společenských vzorců, do nichž se můžeme i „zahrabat.“ Akční prvek společenské korektnosti zde představuje zdravotní sestra, identifikující se se svojí „personou“, která se tolik podobá personě zpěvačky i jejich replik, sedících v publiku (zdůrazněno kostýmem a parukou). Zdravotní sestra zpěvačku zároveň obdivuje, ale zároveň ji i tlačí zpět do její společenské a umělecké role. Stále opakuje: „Říkám, aby…říkám, že…“, „nevíte, co chcete“, „působivé, jak nic neděláte“, „tohle nejde, to nemůžete!“ Poté se snaží i přiblížit stavu zpěvačky nápodobou…celý příběh vede k zamyšlení: Kdo (z nás) vlastně mluví? Zvuková část pracuje s různorodým hlasovým projevem, s emocionalitou, kontrastem i zrcadlením. Realizace se povedla a diváci ji ocenili. Představení zaznamenala Česká televize, uvedl ho Český rozhlas na stanici Vltava 1. září 2020.

M. Tóth: Muž ve skafandru – NODO 2020 (foto Martin Popelář)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments