Festival Nová generace 2023 (2): Je libo se podívat do naší taneční kuchyně?

V 19:40 dostáváme pokyn rozdělit se do dvou skupin, protože kapacita prostor je pro tak velké množství lidí malá a program se dělí do sedmi performancí, které probíhají na různých místech. Dostávám se do té, co odchází od vrátnice o deset minut později, a tak se jen tak kochám prostory, které jsem doposud nikdy nenavštívila. Cítím se tu příjemně.

Prostory a lidé, kteří mění svůj každodenní rozměr
Za chvíli dostáváme pokyn, že i my – skupina diváků č. 2 můžeme vyrazit. Jako první přicházíme k prostranství před Café HAMU, kde na nás na bílých lavičkách čeká devět tanečníků v barevných horních svršcích, z nichž rozpoznávám některé aktéry z přechozího večera, například Katiu Steier. Jejich míjení za doprovodu hudby připomíná každodenní shluky studentů v těchto prostorech, postupně se však mění v taneční hru ve stylu street dance, v níž se každý tanečník alespoň jednou vymaní z pohybů nastavených většinou a jede si své sólo. Pokaždé se jedná o originální výstup, který trefně demonstruje srážku individuality s celkem, jako se tomu ostatně děje nejen na tanečních školách.

Před další performancí dostáváme každý do rukou „šatnářský papírek“ s číslem, na mě vychází 33. Pak přicházíme do šatny, kde na jednom ze tří stolů leží nehybně lidská ruka. Je zřejmé, že zbytek postavy se před námi záměrně schovává. Jakmile jsme všichni uvnitř, začíná sled skečů pracující i s principem trapnosti. K jedné ruce se záhy přidá i druhá ruka, na stůl pokládá šálek s čajem a časopis obsahující i křížovky. Jasně, že nakonec se čaj rozlije a postava se musí odhalit. Jedná se o mladou ženu, která zpoza stolu na nás hledí, jako bychom byli mimozemšťané. Musí se obléci, ale každá část oděvu se ukrývá v jiné části místnosti. Nač to udělat jednoduše, když jde i skrze tuto všední činnost pobavit diváky? Mladá žena se různě po prostoru plazí a schválně si vytváří překážky, když se například v leže snaží nohama dosáhnout na tričko pověšené na jednom z háčků. Nonsens, ale roztahující bránice. Jakmile je její oděv kompletní, nabídne, že tentokrát si můžeme odložit my, protože v druhé místnosti nás čeká koncert, a ledabyle nám dává lístečky s čísly. Pár odvážlivců si zde svou bundu nebo kabát skutečně odkládá.

I neživá věc má svou duši
A skutečně, na schodišti vedle sálu Bohuslava Martinů ožívá busta samotného mistra, a to díky „bezhlavé“ postavě ve fraku, respektive s hlavou zakrytou bílým prostěradlem, která nás doslova diriguje. Z počátku po nás vyžaduje, abychom tleskali do rytmu znějící hudby a pak také vydupávali rytmus nohama. Jak už je mým zvykem, možná spíš zlozvykem, nezapojuji se. Na schodiště přichází druhá bezhlavá postava, která se společně s tou první, ale i s diváky nechává unášet melodiemi Bohuslava Martinů. Chvíli mám pocit, že jsem se octla v džungli radosti a baví mě ono dění pozorovat i poslouchat.

Poté přecházíme prostranstvím do vedlejší budovy, kde pokračujeme po dlouhém schodišti až na Katedru skladby, na jejímž konci nás už očekává před dveřmi šatny perfomer. Neklidně si nás prohlíží. „Prosím, v místnosti si ideálně sedněte na zem, ať ostatní vzadu alespoň mohou přes vás vidět,“ zavelí slečna, která má na starost organizaci dnešního večera. A skutečně, do místnosti se všichni sice vejdeme, ale jsme na sebe namačkaní jako sardinky, což však dodává na intimní atmosféře performance, v níž se mladý student, pravděpodobně hudby, nesčetněkrát a stále dokola převléká z pracovního oděvu (obleku a kabátu) do domácího (trička, mikiny a plandavých tepláků). V prvních pěti minutách tohle neurotické počínání působí komicky, pak už jen zdlouhavě. V kýženém závěru se aktér záměrně obleče jen do kabátu, obuje si tenisky a zavře do skřínky, což pár diváků rozesměje, ale z některých tváří lze i vyčíst úlevu, že už performance končí. I přes určité výtky však na této převlékací etudě oceňuji, že vystihuje rutinu, se kterou se člověk může setkat na jakékoliv pracovní pozici, na tvůrčí i „netvůrčí“.

Příchody a odchody mají svou cenu
Po „převlékací perfomanci“ se vracíme zpět k vrátnici. Organizační tým nás naviguje, abychom nepřekáželi v pohledu do zrcadla, které je umístěno kousek od vstupu, a zároveň vytvořili jednu řadu. Jakmile se sladíme do pro perfomery přívětivého hlediště, začnou mezi námi různě pobíhat. Přichází a odchází různými vchody a východy, míjí se mezi sebou. Někdy na sebe reagují, nebo dokonce prohodí několik slov, jiní se soustředí na sebe a pro jistotu se kontrolují i v zrcadle. Někteří si pročítají letáčky, které jsou položeny na různých místech u vrátnice. Dominantní zvuk představuje zacvaknutí hlavních dřevěných dveří, který se ozve ještě několikrát, takže působí jako refrén celého představení. Záhy se aktéři postaví do řady, začnou vytvářet společné kreace a využívat podobná sošná gesta. Pokud někdo z vytvořeného koridoru odchází, jiný zase jeho místo nahrazuje, díky čemuž mám chvíli pocit, že si hrají na honěnou. Opět si vzpomenu na performanci na lavičkách, která vystihovala každodennost, ale výjimečnost onoho prostoru, a mám pocit, že tato je jí v lecčem podobná. A opět ukazuje, jak i společná místa sdílená skrze tvůrčí záměr mohou být rovněž hektická. Záhy všichni perfomeři odbíhají do vnitrobloku, kde na nás čeká další občerstvení a na jeho konci, u podatelny, se má odehrát předposlední vystoupení.

Vcházím na malé nádvoří v komplexu čtyř budov, z nichž jedna je právě podatelnou. Uprostřed se nachází stůl, na kterém je položený hrnek s čajem, zapálená svíčka a rozevřená kniha, o níž se lokty opírá „spící“ performerka. Další tři její kolegyně kolem ní jako víly poletují a snaží se ji rovněž přimět k pohybu. Mezitím jiné dvě aktérky pomalým krokem přistupují k jednotlivým divákům, které odvádí neznámo kam, zřejmě na místo posledního představení. Atmosférou i spirituální hudbou celé dění připomíná jakýsi rituál, kterým si musíme projít, abychom se dostali ke konci naší dnešní taneční cesty.

Po čtvrt hodině, kdy si povšimnu, že na uvedení do další místnosti čeká ještě alespoň dvacet diváků, znervózním. Zvláště, když se podívám na hodinky a zjistím, že už víc než o dvacet minut přetahujeme. Zatím si tanečnice mezi sebou střídají roli spící, často svá těla různě kolem stolu proplétají, jako by s ním měly srůst. Tempo jejich tance je dynamické a rychlé, jejich tváře rudnou. Dokola přichází a odchází z pomyslného jeviště různými dveřmi všech budov. Cítím, jak mě z postávání už bolí plotýnky. Nudím se, performance se dál už nikam nevyvíjí, začíná upadat v monotónnost. A já jen doufám, že už konečně přijdu na řadu, abych se dostala na sedmé stanoviště. Mé přání není naplněno, přichází slečna z organizačního týmu a performanci přerušuje s tím, že jsme již značně přetáhli čas, takže bohužel. Na jednu stranu mám vztek, na druhou coby člověk pracující na pozici produkční pochopení. Z chyb se učíme všichni, takže tohle nedotažení přijímám jako prostor pro imaginaci.

Když odcházím z prostor HAMU, Malostranské náměstí ovládá déšť. Lidé se kryjí deštníky a vlastně je zase v Praze poměrně prázdno. „Tak třeba tohle je ten sedmý hřeb dnešního večera,“ pomyslím si, „třeba to byla mystifikace a závěrečný vzkaz nám divákům, zpráva o tom, že na některé věci budeme v životě čekat marně.“ Když usednu v tramvaji směr Anděl, zavřu oči a promítám si všechny prostory „taneční kuchyně“, kterými jsem dnes prošla. A stejně mi to nedá: „Jaká asi byla ta sedmá performance? Co se tam jen tak mohlo dít?“

Z festivalu nové generace 2023, 4. listopadu 2023, HAMU.