Festival Nová generace 2023 (3): V jakých vlnách se ocitá současný tanec?

Jsme knihy, které se navzájem čtou
Když vcházím do sálu, na jevišti už sedí performerka ve sportovních kalhotách v bílém průsvitném tričku, opírající se o několik komínků z knih. Příchod publika doprovází údery, které připomínají tlukot srdce. Tuším, že se před námi bude opět otevírat něčí vnitřní svět. Uvědomím si, že doposud jsem na Nové generaci neviděla představení nesdílející něčí intimitu, které by bylo jen výsostně estetické a bez hlubokého sdělení. Jakmile se zhasne světlo, performerka začne balancovat na jedné noze. Na činnost se soustředí, jako by okolí kolem sebe nevnímala. Její koncentraci narušuje, respektive podporuje přicházející druhá aktérka, která ji pomáhá hledat rovnováhu jejího těla. Ona ji na oplátku činí tu stejnou protislužbu. V ten moment mě napadne: Je tedy rovnováha otázkou individua, nebo celku? Mezitím se tanečnice do sebe proplétají, jako by chtěly být jedno tělo. Posléze se zase vydělují jako individuality, které se navzájem v prostoru respektují. Jakmile najdou společný balanc, začnou jej hledat i s knihami, které si pokládají na hlavu a snaží se, aby jim nespadly. Když i toto zvládnou, performance končí.

Jsme vlny, které se navzájem vlní
Záhy se ze světa knih a rovnováhy dostáváme nejen skrze zvuky do světa vody v podobě inscenace Plankton v provedení studentek z Ochanomizu University v Tokiu. Na jevišti se objeví pětice performerek, které mají na sobě asymetrické bílé šaty se všelijakými volány u krku i rukávů doplněné zelenými kraťasy. Samy o sobě připomínají vlnky na širém moři, jež namísto větru pohání melodie. Bezstarostně se ženou prostorem a navzájem kolem sebe krouží, ale také se do sebe za pomoci oblečení splétají, což působí esteticky příjemně i díky využitému jednobodovému osvětlení. To jim umožňuje vyniknout na jinak černé ploše, tudíž nás i skrze poklidnou hudbu přenáší do hlubin moře nebo oceánu, kde je možné bez ohledu na čas meditovat. Pokud jsem doposud psala, že performance na Nové generaci vždy přináší jasný vzkaz pro diváka, Plankton je tady od toho, aby právě těšil oko a ulevil přetížené mysli.

Jsme sochy, které se navzájem oživují
I v další části se prezentuje Ochanomizu University v Tokiu, tentokrát skrze choreografii SONNAWAKENAKAKA Haruky Goty a Haruky Kobayashi, která také klade důraz na estetiku, ale i dokonalý slovní i fyzický projev. Příběh vypráví o dívce, která hledí na sochu japonského velikána Takamoriho Saigu a prožívá s ním své dobrodružství. Obě interpretky jsou proto oblečeny do tradičního japonského kimona, jedna do oranžového, druhá do kontrastujícího černého a vykládají onen děj v japonštině, bez titulků, což má své osobité kouzlo. Zatímco jedna představuje dívku, která je ve svém projevu více impulsivní, druhá působí sošně a pomáhá své kolegyni se skrze rotace vynášet do výšek, a to nejen tělu, ale i její imaginaci. Z mimiky obou jsou patrné emoce, které se k legendě vážou. Zatímco jedna srší dětským entusiasmem, druhá volí úsporný výraz, kterým pomáhá přílišné nadšení kolegyně uzemňovat. Ačkoli jsem nerozuměla ani slovo, má fantazie se sama vydala za obzor.

Jsme duše, které se hledají
Jako poslední na řadu přichází autorská performance Svět a jeho několik vět studentek magisterského studia taneční katedry na HAMU, a to Michaely Dzurovčínové, Adély Kašparové, Ester Trčkové a Amálie Špachtové pod pedagogickým vedením Markéty Jandové, která zde i účinkuje. Na jevišti se před našimi zraky objevuje pětice žen, které volným oblečením a jednotně průsvitnými zelenými triky připomínají víly. Ba dokonce jsou jako vílí rej, když volnou improvizací krouží stále dokola prostorem a snaží se z jednoho konce jeviště dosáhnout druhého. Jedna je však odsouzena k samotě, skrze kterou se musí zorientovat v místě, kde zůstala. Pomocí sóla využívajícího různých spirál a otoček, ale také pohybové exprese se snaží ze své vykořeněnosti vymanit. V okamžiku, kde se zjevně smiřuje se svou tmou, objevují se znovu ostatní performerky a tentokrát jí pomáhají najít mezi nimi místo. Musí však pečlivě sledovat každý jejich krok, aby se opět neztratila. Když to dokáže, osvobodí se a představení končí, jako výstižná metafora nutnosti porozumění tomuto světu.

Knihy, voda, příběhy i společnost, to je plankton, který si uždibuje asi každý z nás. I já uždibovala a opájela se tanečními doušky Nové generace, která právě dospěla ke svému konci. Stále vstřebávám a snažím se uchopit. Přemítám si v hlavě. Na všech těch vystoupeních, co jsem zhlédla, si vážím, že se skrze ně pokoušeli tvůrci něco sdělit nebo k něčemu diváka přimět, ať už šlo „jen“ o pouhou meditaci. Děkuji za milé setkání, příště třeba zase, jdu hledat svůj vnitřní balanc, byť do spánku. Třeba budu snít o vlnách v moři a vílách v lese.

Nová generace 2023, třetí večer, 5. listopadu 2023:

Plankton
Choreografie, úprava hudby: Akane Hirayama (Ochanomizu University, Tokio)
Interpretace: Akane Hirayama, Yuka Imamura, Aoi Ohta, Norika Uemura, Ouka Yamatani
hudba: Umitaro ABE, Ryuichi Sakamoto,  Febian Reza Pane, Yuta Bandoh, Ryuichi Sakamoto

SONNAWAKENAKAKA
Choreografie : Haruka Gota, Haruka Kobayashi (Ochanomizu University, Tokio)
Interpretace: Haruka Gota, Haruka Kobayashi
Hudba: Kazumi Nikaido

Já, ty, my a ona
Choreografie: Kateryna Lopakhtina
Interpretace: Kateryna Lopakhtina, Marie Sapožnikova

Svět a jeho několik vět
Koncept, choreografie, interpretace: Michaela Dzurovčínová, Markéta Jandová, Adéla Kašparová, Ester Trčková, Amálie Špachtová
Hudba: Anne Müller, Nils Frahm, Poppy Ackroyd