„Pripútaj sa, lebo ti bude tanečno,“ zaznívá z úst Silvie Buranovské, členky organizačního týmu. Tato slova nejsou jen planou slovní hříčkou, ale i výstražným signálem pro zbytek týmu. Po devíti letech se hromadí nejen očekávání návštěvníků, ale i vnitřní napětí těch, kteří celoročně pracují na dokonalosti programu. Ve vzduchu se mísí radostné očekávání, fiktivní představy i strach ze selhání. Na stěnách kanceláře visí plány příprav, na stole leží červené fixy, v bednách čeká nevybalený merch, káva je rozlitá a poslední strategická porada se chýlí ke konci. Potom už nastane samospád pěti protančených dní plných představení, workshopů, rezidencí a diskusí. 10. ročník festivalu Tanečno je zahájen a nic ho nemůže zastavit.
Program sestavený pro slavnostní desátý ročník je silný. Nechybí mu inkluze, abstraktnost, komerčnější i pouliční styly, performance, věkové rozpětí interpretů, serióznost, hravost ani slzy. V rozmezí pěti dní dal každý večer prostor produkcím pro odbornou i širší veřejnost, a tak měli všichni možnost najít přesně to, co hledají, nebo dokonce to, co nehledají, ale atmosférou festivalu do toho byli vtaženi.
Přes den byly tělocvičny gymnázia Antona Bernoláka a ZŠ Slnečná zaplněné workshopanty, kteří mohli volit mezi hiphopem, současným tancem, housem, voguem, floorworkem, párovou akrobacií, brazilskými lidovými tanci, latino jazzem, jógou a mnoha dalšími lekcemi. Probíhaly také workshopy pro děti, kanisterapie, workshopy pro děti se speciálními potřebami nebo vícedenní workshopy pro seniory. Od prvního dne do toho posledního bylo Námestovo zaplněno lidmi, kteří milují pohyb, umění, radost a svobodu, které jim Tanečno přináší na zlatém podnosu.
A přesně to vystihuje celý festival – organizační tým jsou srdcaři, kteří pro festival dělají první poslední, bezhraničně, bez výčitek, s trochou slz, s trochou vyčerpání, ale hlavně s obrovskou dávkou odvahy, odhodlanosti a s důvěrou, že tanec je esenciální složkou pro život. „Tanec môže byť emócia, tanec môže byť zábava, tanec môže byť spôsob ako veci vyčistiť alebo vydiskutovať. Tanec je pre nás spôsob života,“ říká zakladatel festivalu Andrej Štepita. Všichni, kteří na festival přišli, to vnímají úplně stejně.
Nevěsty, 5 sól, skateboardy a Venezuela
Jsme u přehrady a vítr si pohrává se sukněmi a vlečkami 30 bosých nevěst. Za nimi můžeme vidět čtyři muzikanty a přesně v 17:30 se za zvuku houslí oficiálně zahajuje festival. Představení Veľký nádych je pohybovo-hudební instalací Stanislavy Vlk Vlčekové, která dává možnost zapojení se do díla komukoliv z veřejnosti, bez věkového nebo zkušenostního omezení. A právě takto jednoduše se hned od začátku spojila umělecká komunita s Námestovskou, a to během čtyřdenní rezidence věnované dílu vycházejícímu z knihy Ivana Štrpky Veľký dych: Psychopolis, tenký ľad. Výrazně esteticky zaměřený kus nastavil nevědomky laťku festivalu, která se od toho okamžiku už jen zvyšovala. A zvyšovala se nejen kvalitou uměleckých děl, ale i nasazením kolektivu Tanečno. Ten už byl nastoupen na amfiteátru s jejich tradičním Nejlepším workshopem na světě, který byl tento rok veden v narozeninovém duchu. Píšu o laťce kolektivu, protože hned po workshopu utíkali do Domu Kultury, kde odehráli své představení „V“, které je kompilací pěti jedinečných sól – Miriam Budzáková, Silvia Buranovská, Hana Gallinová, Matúš Szeghö i Andrej Štepita se představili ve vlastních kreacích pod dramaturgickou supervizí Maji Hriešik. Po skončení kolektiv umělců a produkčních v jednom neodpočívá, přemisťuje se do kanceláře a řeší další organizační záležitosti, protože závěr prvního dne patří produkci seskupení Odivo ve spolupráci s Divadlem Štúdio tanca. Do příběhu díla Lost in translation / Nájdené v preklade jsme okamžitě vtažení a to skateboardující dvojicí tanečníků Líviou MM Balážovou a Zebastiánem Méndez Marínem, kteřísdílejí svou životní cestu od dětství až po jejich dítě Vidu.
První den nebyla na programu jen představení, ale i workshopy. A jeden ze zázraků, které je nemožné ignorovat, je příchod venezuelského tanečníka, choreografa, performera, Davida Zambrana. Tento legendární umělec zavítal na Slovensko po patnácti letech a jeho účast na festivale multiplikovala magii, která se rozprostírala během celých pěti dní. Průkopník technik Flying Low a Passing Through vedl třídenní čtyřhodinové workshopy s názvem Improvisation on stage. Na těchto lekcích sdílel své zkušenosti, přístup k tvorbě, přístup k životu. S hravostí a jednoduchostí předával svůj um. S pokorou a srozumitelně komunikoval s každým účastníkem festivalu jako se sobě rovným, i přesto, že jeho performativní persona byla jasně cititelná, ale nikdy ne nelidská. Právě naopak – byl to právě on, kdo přiváděl pozornost k pokoře, všímání si malých věcí a k lidskosti. Během festivalových dní se odehrál vesmírný úkaz zatmění slunce, ale mám pocit, že David Zambrano zastínil i to zatmění a jeho přítomnost v Námestova byla jakýmsi požehnáním a projevem důvěry v samotný festival a jeho význam pro slovenskou i zahraniční taneční komunitu.
Krize, něha a komunita
„Kde sú tie papiere? Počúvajte, ja už iba škrtám. Veď som to vytlačil! Toto bolo najhorších 10 minút Tanečna. Kde sú tie mikrofóny? Kto máte kľúče? Kvety! Hodila som telefón o zem. Nemáte štartovacie káble? Potrebujem na chvíľu odísť. Nechcem vidieť excelovské tabuľky. A kto mal čas čítať tie poznámky?“
Peripetie organizace festivalu jsou různorodé. Nástrahy, ústupky, kompenzace. Je to odměna a prokletí zároveň, ale s dobrým týmem lidí, kteří jsou ochotní odsunout na stranu vlastní ega a potřeby, se rozsáhlost emocí a povinností zužuje na jedinou prioritu – Tanečno se tvoří tak, aby návštěvníci měli pocit bezstarostnosti a naplnění.
Tento pocit je cítit veskrze celým festivalem, nejvíce ovšem vystupuje v částech programu, kterými jsou Poulično, Tradično a Exhibično. Tyto speciální formáty nabízí návštěvníkům možnost zažít tanec zblízka, bez předsudků a v komunitě. V rámci Poulična se setkávají se streetovějšími formami pohybu, kdy mají například během Bauns Battlu možnost sledovat špičkové tanečníky, kterým v těle místo krve proudí hudba. Tradično je zase magický formát, do kterého se může zapojit opravdu kdokoliv. Pod noční oblohou manželé Morongovi za zvuků Folk&Bass Orchestra navigují návštěvníky k pohybu skrze tradiční lidové tance. Je nádherné sledovat, jak se před domem kultury během multižánrového festivalu sdílí nespoutaná energie a rovnocennost, která produkuje obrovské množství pozitivity, smíchu, slz štěstí a prostoru pro tanec. A i když jste jen vnějším pozorovatelem, tuto atmosféru nemůžete necítit, i kdybyste se sebevíc snažili.
Podobnou, ale ne totožnou, atmosféru má i Exhibično, které tradičně uzavírá sobotní program. Po skupinách proti sobě tancují jak hosté, tak návštěvníci festivalu, hierarchie je anulována. Když se o Tanečnu mluví jako o festivalu pro každého, právě tady můžete na vlastní kůži poznat proč. Na kterém jiném festivalu byste měli možnost vidět proti sobě a spolu tancovat Jara Viňarského a Andreje Petroviče? Davise Freemana a Gonzyho? Nebo například Huga Sellama a náhodnou devítiletou návštěvnici festivalu? Za zvuku hudby se všechny rozdíly mažou, neexistuje věk, národnost, schopnosti. Existuje radost a odhodlanost hýbajících se těl. Tyto momenty, jsou nereprodukovatelné, nezopakovatelné a nezapomenutelné. A přesně z těchto chvil čerpá organizační tým nazpět svou energii a vytrvalost pokračovat v produkování tohoto festivalu. Návštěvníci jim celé dny vrací to, co během plánování postupně organizátoři z únavy ztrácí.
„Ako taká jedna veľká rodina. Nezdvíhaj to, veď nemôžeš. Ľudia, my sme srdciari. Zelená karta je, že idem spať. Nie sme nikomu nič dlžní. Najskôr šťastíčko, potom porada. Verím vám. Aj keby si ma nechajú v nemocnici, tak viem, že sa tento festival stane a bude super. Toto je diskusia o starostlivosti o vás, nie o návštevníkoch, tí sa majú extrémne dobre. Choď spinkať. To, čo som zažil za posledných päť dní je pre mňa highlight roka. Čaute a konečne už nič nerobte. Kamaráti, ste super. Ja chcem byť hrozne pri vás.“
Slovensko, Česko, světovo
Perfekcionismus díla Why things go wrong od 420PEOPLE, spojení streetu a popkultury v představení Broken hearted: not just girls, tomboys and Viki od Barbory Janák a Kataríny Čilíkové, site-specific Connecting stations v koprodukci Move Ostrava a kolektivu Tanečno, křehkost vztahu mezi matkou a dcerou v díle Nothing else, mothers od českého seskupení ProfitArt ve spolupráci s Cécile Da Costa, work in progress představení Tracing echoes od seskupení GIPALI productions, nejnovější dílo kolektivu Tanečno ve spolupráci s Davisem Freemanem This Time I’m You. Tyto a mnohé další produkce byly součástí programu pětidenního autonomního státu jménem Tanečno. Každé jedno dílo mělo svou specifickou atmosféru, ve které se odehrávalo. Každé jedno přinášelo diverzní pohled na tanec, pohyb a tělo. Diváci tak měli možnost procházet mezi různými žánry a formami, které taneční svět nabízí ve své současné jevištní podobě.
Důkazem, že se festival Tanečno rozvíjí a roste, je stále častější zařazování i experimentálnější tvorby, která by v ročnících 5 let zpět nerezonovala tolik jako dnes. Jako příklad můžeme uvést finské seskupení věnující se současnému tanci v propojení s novým cirkusem Kinetic Orchestra, kterou založil Jarkko Mandelin. Na Slovensko přijeli poprvé, hráli v sobotu večer před amfiteátrem a svým představením Bolero si získali uznání celého festivalu i náhodných kolemjdoucích. Způsob, jakým se Hugo Sellam a Luca Bologna pohybovali, popíral nejen zákony gravitace, ale také lidského těla. Jejich humor a ležérnost v atypických polohách a až akrobatických sekvencích byla přesně tím, čím si získali celé diváctvo.
Jedním z nezapomenutelných představení bylo křehké a intimní dílo s názvem Rebeka, vytvořené Tiborem a Katarínou Trulíkovými spolu s Ankou Sedláčkovou a Martinem Hodoněm. Dílo je formou přiznání a otevření dveří do jejich světa, který se soustředí okolo dcery Rebeky se speciálními potřebami. Rebeka je dívka, která se neměla dožít roku života, ale dnes už má sedm let. Je to dívka, která nejdříve jen ležela a díky starostlivosti rodičů je schopná sedět. V rodině tanečníků se její příběh postupně formoval a momentálně dosáhl podoby představení, kdy je Rebeka na jevišti spolu se svými rodiči. Toto dílo není silné jen kvůli příběhu a upřímnosti, s níž jej umělci sdílejí, ale hlavně díky kontinuální přítomnosti manželů Trulíkových, Rebeky a Anky Sedláčkové na jevišti. Vše co se děje, je autentické, žádná situace ani akce nevyvolává pocit umělosti nebo perfekcionismu. Dílo dýchá stejně silně a přirozeně jako plíce Rebeky.
Dalším z nejzapamatovatelnějších zážitků bylo představení Davida Zambrana s názvem Improvisation #20256. Už jen samotná možnost vidět na jevišti osobnost jeho velikosti je výjimečným momentem. Roky praxe, sdílení a žití zobrazuje ve svém pohybu s lehkostí a nadneseností. Ve svém sóle kombinuje precizní pohyb a slovo. Příběh, který vypráví, je o Námestove a lidech, které tady potkal, o vesnicích, které navštívil a o potřebě komunikovat. Cituji: „Vše, co se musíme naučit, vychází z těla. Konverzace s druhými a se sebou samým se dějí v těle. Spirituální věci se těžce reprezentují. Jestli jste tady, užívejte si. Jestli budete cestovat po světě, vnímejte a podporujte vše, co prochází tělem, je vytvářeno tělem, je sdíleno tělem. Protože to je jediná věc, která nás zachrání před AI.“
Než se rozloučíme
Miriam Budzáková, Silvia Buranovská, Eduard Dunčič, Hana Gallinová, Kamila Humajová, Zuzana Kuľhová, Nela Rusková, Matúš Szeghö, Andrej Štepita, Soňa Tatić. To jsou jména lidí, kteří bez ostychu, s vytrvalostí a starostlivostí přinášejí programovou i pocitovou jedinečnost na Slovensko, do regionu, ve kterém tanec nikdy neměl větší zastání. K chodu festivalu přispívají na horizontální linií, každý má svou sekci, o kterou se stará, každý pro ni dělá maximum a všichni k sobě chovají vzájemný respekt bez povyšování se nebo boje o pozornost. K tomuto jádru se připojují i dobrovolnice a dobrovolníci, kteří pracují nepřetržitě v terénu a bez kterých by festival nemohl fungovat. Ve výčtu nelze opomenout ani věrného fotografa, Marka Jančúcha, který je s Tanečnem už po dobu pěti let a s přesným okem zachycuje i ty nejkřehčí momenty festivalu.
Pocitově bych festival Tanečno nazvala majákem naděje v momentálně rozbouřeném moři slovenské kultury. Jeho velikost roste každým rokem, pocit komunity a starostlivosti, který vyvolává, s jeho velikostí drží krok. Co se týká budoucnosti festivalu, ta zůstává spolu s pokračující politickou situací na Slovensku s otazníkem, ale určitě ne nemožná. Zvláštní schopností Tanečna je přizpůsobovat se a proměňovat tak, aby přežilo jakékoliv bouře. Takže konstanta proměnlivosti je jediná stoprocentní jistota, o kterou se kolektiv může opírat, s trpělivostí s ní pracovat a dále připínat Slovensko na taneční mapu světa.
