Festivalový Zelenka mezinárodně a slavnostně

Poslední pražský koncert šestého ročníku zelenkovského festivalu Ensemblu Inégal měl na programu Mši k očišťování Panny Marie, kterou soubor nahrál již v roce 2007, a v koncertní premiéře ofertorium Currite ad aras, které se objeví na chystaném CD spolu se Mší ke svaté Cecílii. Festivalové spojení s Dresdner Kammerchor se tentokrát ukázalo jako velmi šťastné. V případě mše si posluchači mohli vychutnat Zelenkovu zralé dílo pro velkorysé obsazení s trubkami v precizním a zároveň, celkově vzato, radostně uvolněném podání.

Missa Purificationis Beatae Mariae pochází z roku 1733, což byl důležitý rok pro drážďanský dvůr i pro Zelenku samotného. Ač by se mše podle liturgického kalendáře měla vztahovat ke svátku očišťování Panny Marie (dnes svátek uvedení Páně do Chrámu, neboli hromnice), byla napsána během asi deseti dnů v srpnu. K jejímu provedení došlo v neděli 23. srpna na první bohoslužbě, na kterou po porodu syna Karla Kristiána zavítala arcivévodkyně Marie Josefa, Zelenkovi velmi příznivě nakloněná. Dříve téhož roku se po úmrtí Augusta Silného stal její manžel Friedrich August saským kurfiřtem a na podzim též polským králem. Zelenka v tuto dobu žádal nového panovníka o oficiální titul kapelníka, avšak titul nezískal (ten tak zůstal jenom Johannu Adolphu Hassemu) a odměna za jeho služby pro dvůr mu byla zvýšena až posléze.

Mše obsáhne širokou škálu emocí, celkově má ale velmi slavnostní, jásavý ráz, čemuž odpovídá i obsazení se čtyřmi trumpetami a tympány, které už pak Zelenka ve své tvorbě nepoužíval. Hudba se na některých místech vrací: Kyrie má da capo formu, fuga z Cum sancto spiritu se opakuje jako Osanna po Benedictus. Credo je poměrně úsporné, komponované jako jeden celek, jen s krátkými sólovými vstupy a ansámblem sólistů na Et incarnatus est…“ a „Crucifixus…“. Zelenka zajímavě pracuje se zastaveními a kontrasty, což bylo při provedení náležitě zdůrazněno. Harmonickou bohatostí a nápaditostí fug se toto dílo rozhodně blíží mším Zelenkova pozdního období.

Offertorium „Currite ad aras“, umístěné v programu na patřičné místo podle mešního pořádku, je naproti tomu pozoruhodné asi hlavně kontextem svého vzniku, protože jde o jedinou skladbu, která je přímo datována do období Zelenkova vídeňského pobytu v roce 1716, kdy skladatel začal studovat u Johanna Josepha Fuxe. Je to ještě stylově jiný Zelenka, méně brilantní, originální a rozeznatelný. Skladbu otvírá sbor v převážně homofonní sazbě, následuje tenorová árie. Ve třetí části je opět sbor (s fugatem). Jak líčil umělecký vedoucí a dirigent Ensemblu Inégal Adam Viktora během krátké besedy před koncertem, přípravu nastudování skladby provázely určité těžkosti. Text nepatří do liturgického kánonu a jinde se nevyskytuje. Vzhledem k tomu, že ručně psaná partitura je zejména v místě tenorové árie špatně čitelná, musel být za pomoci externí konzultantky dr. Marty Vaculínové rekonstruován. Skladba asi není nějaký „zapomenutý“ skvost. Její zařazení na program souvisí s misí Ensemblu Inégal i tohoto jeho festivalu – prezentovat Zelenkovo dílo v jeho celistvosti a být průkopníkem v uvádění jeho skladeb.

Pokud jde o kvality provedení, Adam Viktora vyžadoval často dost svižná tempa, která však až na pár míst ve smyčcích nepoznamenala přesnost a souhru. Interpretace zároveň byla výrazově bohatá. Sólisté podali kvalitní, standardní výkony. Sopranistky Lenka Cafourková a Gabriela Eibenová měly větší prostor především v „Christe eleison“. Martinu Ptáčkovi trochu chyběla ve jeho sólu v „Domine Deus“ vroucnost a měl drobné nedostatky v intonaci. Některé hlasové přechody rovněž zněly trochu rušivě. Přesvědčivěji mu vyšlo Agnus Dei s krásně frázujícím sólovým hobojem (Markus Müller). Tenorista Virgil Hartinger, patří již k osvědčeným spolupracovníkům Ensemblu Inégal. Zaujme měkkým, kulatým, svítivým, zároveň dostatečně znělým hlasem, který se dobře hodí pro tento druh hudby. Jeho projev je introvertní, pěvci trochu schází pódiové charisma. Mikhail Pashayev není specialistou na starou hudbu. Jde o sympatického všestranného hudebníka, který profesionálně kombinuje zpěv s hrou na bicí nástroje. Zde poněkud kuriózně zastal obě role, když střídavě usedal k tympánům. V duetu se tenoristou („Quoniam tu solus Sanctus“) působil až příliš upozaděně, ale celkově podal (v obou rolích) dobrý výkon. Uznání tentokrát jednoznačně zaslouží sedmnáctičlenný sbor, připravený Michaelem Käpplerem. Zatímco při svém festivalovém vystoupení v minulém roce nepůsobil právě jako vynikající těleso svého druhu – sboru scházel volumen i barevnost, zněl jaksi „nedospěle“ – tentokrát byl jeho výkon mnohem přesvědčivější. Projev sboru byl vyrovnaný, kultivovaný, tvárný, v průraznosti zvuku zaostávala asi jenom basová sekce. I orchestr (koncertní mistr Daniel Deuter) hrál spolehlivě a zároveň s entusiasmem. Zvláštní pochvalu zaslouží bravurní bezchybně intonující trumpetisté (Jaroslav Rouček, Karel Mňuk, Josef Sadílek, Pavel Janeček).

Koncert jen potvrdil, že Zelenkova zhudebnění mešního ordinária patří k tomu nejlepšímu v jeho tvorbě. Pražský – a závěrečným koncertem též drážďanský – zelenkovský festival, přestože je spíše skromný (ostatně i kostel Panny Marie pod řetězem je poněkud stísněný a asi to není nejvhodnější místo pro špičkovou prezentaci Zelenkovy hudby), plní nicméně záslužnou roli v koncertním uvádění děl Zelenky samého nebo hudby, která náležela do jeho hudební sbírky a kterou sám provozoval. Zároveň se snaží napomoci muzikologickému bádání, když doprovodným programem je odborná konference. Mezinárodní skupina muzikologů si nenechala ujít ani tento koncert. I oni jistě mohli odcházet spokojeni.                    

 

Hodnocení autora recenze: 80%

 

Ensemble Inégal
Kostel Panny Marie pod řetězem, 18. října 2019

Koncerní mistr: Daniel Deuter
Dresdner Kammerchor
Sbormistr: Michael Käppler
Sólisté: Lenka Cafourková, Gabriela Eibenová, Martin Ptáček, Virgil Hartinger, Mikhail Pashayev

Dirigent: Adam Viktora