Fibichova Bouře v Ostravě, pokus o pochopení

  1. 1
  2. 2
Dramaturgie operního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě vždy znovu udivuje svou invenčností, a to i v dlouhodobě nedoceněné oblasti české opery. Fibichovu Bouři uvádí ostravské divadlo, jak správně zdůrazňuje ve své propagaci, jako jediné divadlo na světě. U nás se tato opera naposledy hrála roku 1969 v pražském Národním divadle.
Zdeněk Fibich: Bouře - Olga Jelínková (Ariel) - NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
Zdeněk Fibich: Bouře – Olga Jelínková (Ariel) – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)

Po zhlédnutí inscenace jsem si jako vždy přečetla program k ní a byla jsem překvapena. Viděla jsem tuto Fibichovu operu na libreto Jaroslava Vrchlického na námět Shakespearovy stejnojmenné hry poprvé a byla jsem velmi zvědavá, do jakého světa nás inscenace zavede, jaký inscenační klíč její tvůrci zvolí. Byl to klíč veskrze asketický. Zatímco mladý dirigent Marek Šedivý usiloval o co nejbohatší postižení skladatelova kompozičního umu a hudební nastudování včetně sborových partií, nastudovaných Jurijem Galatenkem, vynikalo důslednou propracovaností do nejmenších detailů, režisér Jiří Nekvasil se svými výtvarnými spolupracovníky, zejména pak se scénografem Davidem Bazikou, se rozhodli pro velmi prosté ztvárnění. Bývalého milánského vévodu Prospera uzavřeli do klauzury jakési živé, ale téměř nepohyblivé sochy renesančního učence typu Leonarda da Vinciho, jehož skici pokrývají čelní stěnu jeviště umístěnou na točně.

Na samém počátku nechá režisér Prospera v popředí dlouho nepohnutě stát, jeho jediným úkolem je pokynout svou kouzelnou hůlkou dirigentovi, aby orchestr začal hrát. Nekvasilovým Prosperem byl na premiéře Aleš Jenis, mladý slovenský barytonista se značnými zahraničními zkušenostmi a s krásně barevným a barvitým hlasem, který tuto velmi náročnou roli zazpíval na pozoruhodné úrovni. To, že se přitom nestal charismatickým kouzelníkem a manipulátorem všeho dění na jevišti, kladu za vinu režisérovi, který s pěvcem nevytvořil živoucí postavu, ale pouze její statickou atrapu. Prospero se po scéně pohybuje pomalu a téměř nenápadně, zjevně splňuje určené aranžmá – tu vystoupí na schody, tu se objeví na obřím globusu.

Zdeněk Fibich: Bouře - Aleš Jenis (Prospero) – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)
Zdeněk Fibich: Bouře – Aleš Jenis (Prospero) – NDM Ostrava 2016 (foto Martin Popelář)

Horší je, že podobně pohybově svázaný je i vzdušný duch Ariel, který na začátku sjede na tazích na létacím kole, aby se pak na něm na konci opery zase vznesl do výše. Arielův pohyb po jevišti je sporadický, pohybové spolupracovnice Adéla Kvochová a Jana Tomsová naučily pěvecky výbornou Olgu Jelínkovou snad pouze charakteristickou chůzi všech mimů, jinak Ariel spíše pózuje – nikdo po pěvkyni zřejmě víc nepožadoval. Choreografie čtyř němých duchů je velmi chudá a nenápaditá. Většinou postávají, poposedávají, polehávají. Všichni duchové jsou modří. A proč by ne. Pravda – když bránili Prosperovi v průchodu mezi nimi, dvakrát museli vstát ze svých sedátek. Dřevěná trojúhelníková schodiště všech velikostí vytvořila spolu se závěrečnou masivní truhlou jednoduchý scénický mobiliář. Jeho přenášení mělo v náznaku zastoupit dřevorubecký úkol Fernandův, který podle Prosperova nařízení vykonává, aby mohl získat jeho dceru Mirandu. Duchové obíhali s nábytkem jeviště kolem dokola nesčíslněkrát. Podobně povrchní byla také šachová scéna Mirandy a Fernanda.

Jedním ze základních nedostatků tohoto Nekvasilova jevištního vidění je necitlivost k časové pulzaci dění na jevišti, dalším je omezená schopnost práce s pěvci. Opakovaně nedokáže ve spolupráci s nimi vytvořit dramatické postavy a situace, v nichž by se zviditelnily jejich vztahy. Jsou to jednotlivé na sobě nezávislé figury. Jejich obsazení pěvci je však naštěstí mimořádně dobré. Luciano Mastro je Fernandem, který ve svém krásně česky artikulovaném pěveckém projevu užívá i pozoruhodná piana, Alžběta Poláčková je znělou půvabnou Mirandou, Kalibana ztělesnil pěvecky kvalitní Jevhen Šokalo.

Sbor umístil režisér za scénu, ostatně na jevišti pro něj nebylo místo. Až ve chvíli, kdy se domníval, že by měl přece jenom být sbor fyzicky přítomen, nechal jej při lehce nažhavených světlech vstoupit do hlediště v černých koncertních šatech. Kým byli neviditelní členové sboru za jevištěm a kým jsou teď? Inscenace plyne a plyne, zachránění Prosperovi nepřátelé se po jevišti jen tak nekoordinovaně potácejí, jeden z nich před sebou pořád drží kovový kufřík. Proč? No proto, že z něj na konci vyndá Prosperovy korunovační klenoty. Pluli snad na Prosperův ostrov, aby toho, koho vypudili z Milána, poprosili o odpuštění? Vždyť je tam vykouzlená bouře zanesla z Prosperovy vůle!? Ne, logickou stavbu inscenace tu nehledejme.

Scénograf David Bazika sice ve svém vyjádření cítí hluboké problémy související s otázkou „Máme právo kolonizovat vzdálené světy?,“ ale vztah nepříliš výrazného primitivního majitele ostrova Kalibana, oblečeného do tmavohnědých montérek a majícího tmavě zpatinovaný obličej, a kolonizátora – sebestředného učeného Prospera s jeho knihami, které před návratem do Milána odkládá do truhlice, tu není. Konflikt mezi těmi dvěma se v podstatě neodehraje, podobně jako režisérem zamýšlený, pro mne však naprosto nečitelný nesouhlas jeho dcery Mirandy s rozhodnutími jejího otce Prospera. Všechno je mlhavé a nekonkrétní. Podle režisérových slov je Prosperův ostrov „průhledem do skicáře velkého tvůrce, kde se slova hekticky mísí s náčrty strojů a s kresbami“. Tento záměr je však spíš jen výtvarný a brzy se okouká, když se na jevišti téměř nic neděje. Prosperův ostrov by přece jenom měl být prostorem plným fantazie a divů, je však pouze, jak již bylo řečeno, „průhledem do skicáře“. Kouzlo prostředí se nedostavilo, nahradil je statický obraz, doprovázený množstvím Fibichovy hudby. Inscenace poskytla skladatelovu dílu medvědí službu. Zásada uvádět dílo tak jak leží a běží bez jakýchkoli dramaturgických zásahů je často cestou do pekla. To už dávno věděl například náš ojedinělý operní dramaturg a dirigent Václav Nosek. Zdá se, že jeho výjimečný cit pro divadelní jazyk u nás nikdo nesdílí. A tak sice máme velké dramaturgické ambice, ale nedokážeme je adekvátně divadelně realizovat.

 

Hodnocení autorky recenze:
– hudební nastudování: 80%
– režie: 50%

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Fibich: Bouře (NDM Ostrava 2016)

[Celkem: 40    Průměr: 2.6/5]

Mohlo by vás zajímat


5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
4 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
dalibor

Co jen ten “chudák” Fibich současným inscenátorům udělal? Tu Šárka s pionýrskými šátky v krematoriu, tu Pád Arkuna s potopením nákladní lodi, tu “průhled do skicáře velkého tvůrce”… Jen ne to, co autor myslel a napsal. Škoda je, že jevištní tvůrci Fibichovi nejen nepomáhají, ale ještě jej spíše dorazí. Jeho hudba je úžasná a zaplať Bůh, že aspoň hudební složka díky skvělým dirigentům, pěvcům a sborům bývá vždy dominantní a na vysoké úrovni! No tak to zkrátka dnes je…

Tom

Bouře je jedna z nejfantasknějších Shakespearových her. Popisným pseudorealizmem by jí šlo snad jenom ublížit i pokud se jedná o Fibichovu operní adaptaci. Mimochodem Fibichova hudba je dosti neprávem zasutým kulturním pokladem, jeho díla jsou pozdně romantické partitury světového formátu – např. zmíněný Pád Arkuna byl pro mne osobně velkým hudebním objevem. Ale i po inscenační stránce to bylo velice dobré, nechápu úplně proč by měl být brán jako “špatný příklad”, ale zřejmě jste to viděl jinak, budiž. Co přesně si představoval Fibich, to nemám tušení, ale ohledně Bouře – jak vypadala inscenační praxe v Globu, to byste se možná… Číst vice »

Johanka

Hudební provedení pod taktovkou M. Šedivého bylo excelentní. Myslím, že by tomu slušelo koncertní provedení. Výteční zpěváci,sbor i orchestr.

AP

Mrzí mě, že se v dnešní době někteří lidé dívají na operu spíše jako na muzikál. Kdysi jste přišli do divadla a sledovali jste v podstatě koncertní provedení v kostýmech (nebo primadonu stojící na forbíně, to je fuk…). Vlastně sledovali to opravdu důležité – hudbu, kterou skladatel napsal. V dnešní době by pro některé lidi bylo asi opravdu nejlepší, kdyby, jak píšou scénické poznámky a jak podotkl pan Nekvasil, Prospero opravdu přijel na “voze taženém pekelnými psy”… Smutné. Mně osobně se tato inscenace líbí, především tedy posazení do pro mně snového světa. Ano, jsou zde věci, které jsou nedoladěné, ale… Číst vice »

Milan

Tak to jsem moc rád, že mám jiné vidění světa než autorka článku. Viděl jsem sice až sobotní představení, ale to ve všech ohledech předčilo mé očekávání, jak režijně, tak i hudebně. Je ale dost možné, že jsem jen málo náročný divák/posluchač a tudiž jsem mohl z představení odcházet spokojený, ale očividně jsem v publiku nebyl jediný. Nezbývá než být rád tomu, že představení se nedělají pro kritiky, ale pro diváky, čimž bych nechtěl upíral autorce článku právo na její názor a veřím, že tak jak to popsala to i vnímala, jen ostaním, kteří by po přečtení článku zaváhali, bych… Číst vice »