Je s podivem, že za této situace bylo v hledišti téměř plno. Mnozí návštěvníci jistě zvažovali, jak a zda vůbec se v noci po koncertě dostanou zpět do svých domovů. Třem členům orchestru skutečně zabránila velká voda a popadané stromy dorazit na nedělní odpolední generální zkoušku. Harfistka, která měla v úvodní skladbě večera, Smetanově symfonické básni Hakon Jarl, velká sóla, uvízla beznadějně v zatopené oblasti – a protože se nepodařilo sehnat náhradu, hrálo se večer – bez Hakona! První číslo programu odpadlo! Zůstal jen Richard III., takže první půle koncertu trvala jen čtvrthodinku, Vzhledem k sedmdesáti minutám po přestávce to ani nevadilo.
Smetanovy „švédské“ symfonické básně nejsou – a nikdy ani nebyly – běžně hraným českým repertoárem. Richard III. je shakespearovským dramatem o vzestupu a pádu krutého anglického krále. Smetana by se možná divil dnešnímu pozitivnímu pohledu historiků na posledního panovníka z dynastie Plantagenetů, jehož obraz po smrti v bitvě u Bosworthu 22. srpna 1485 silně pokřivili vítězní Tudorovci, v jejichž žoldu slovutný dramatik pak svou tragédii sepsal. Bedřich Smetana vystihl známou linii Shakespearova díla ve zhuštěné hudební zkratce. Při poslechu této dramatické hudby si uvědomíme, jak výrazně je wagnerovská. Šéfdirigent Dennis Russell Davies se úspěšně vyhnul vší rozkouskovanosti a zlomkovitosti, dílo působilo naopak kompaktně a sevřeně. Jen krásné lyrické téma mohlo snad být slovanštěji vřelejší. Provedení probíhalo zdárně, přesto něco nebylo tak, jak má být. Filharmonii Brno jako by ve vrcholech chyběla barva, šíře zvuku i plasticita.
Čím to, že orchestr zněl v dynamických vrcholech jako pod pokličkou, uvažoval jsem. Odvykl jsem snad přes prázdniny akustice Janáčkova divadla? Jakmile po přestávce začal Bruckner, bylo rázem vše jasné: nemůže za to ani orchestr, ani dirigent, ani akustika sálu, ale sám Smetana a jeho instrumentace. V Richardovi III. je jaksi zploštělá, zvukově syrová, bez potřebné hlasové šíře. K Mé vlasti byla ještě dlouhá cesta…
Brucknerova Sedmá symfonie zněla od prvních taktů naprosto jinak. Jako byste při poslechu přešli z tuctového mono rádia na hi-fi systém nejvyšší kvality. Brucknerovo dílo je ostatně filharmonikům důvěrně známé od dob legendárních kreací lineckého rodáka, dirigenta Kurta Wösse v Brně. Po něm uváděl Brucknera rovněž stálý hostující dirigent filharmonie, Vídeňan Caspar Richter. Brucknerovy duchovní skladby nahrála brněnská filharmonie v porevolučních letech pro label Sony Classic s německým dirigentem Enochem zu Guttenberg. I současný šéf Dennis Russell Davies nepochybně patří – díky patnáctiletému předchozímu působení v čele Brucknerorchesteru Linz – k renomovaným a respektovaným interpretům Brucknerova díla.
Samotný rakouský romantik, známý pokorou a sebekritičností, zpravidla svá díla s odstupem let revidoval a předělával. Měl na to jistě plné právo, nemohl však tušit, že moderní hudebněvědečtí znalci se vrhnou na jeho rukopisy, prahnouce po prvotní, původní, zaručeně nejautentičtější verzi té či oné skladby. Nevyhnulo se to ani Daviesovi, který loni uvedl v Brně Brucknerovu Čtvrtou symfonii v „Erste Fassung“, protože právě v této podobě prý měla českou premiéru v Brně 21. dubna 1893. Nemohl jsem se tehdy zbavit dojmu, že bloudím ve známé krajině. Hudba ze všeho nejvíc volala po tužce a gumě. Naštěstí u Brucknerovy Sedmé toto nebezpečí nehrozilo. Její premiéra 30. prosince 1884 v Lipsku (Gewandhausorchester dirigoval Arthur Nikisch) byla totiž největším Brucknerovým životním triumfem. Musel vstávat a klanět se po každé větě, takže později nebyl puzen potřebou zásadnějších změn a symfonie prošla jen kosmetickou revizí.
Dennis Russell Davies připravil Brňanům kompaktní, výrazově, dynamicky a barevně bohaté provedení Sedmé symfonie. Od prvních taktů sóla violoncell s violami to byl gejzír barev, nálad, kontrastů, dynamických nuancí. Sedmdesát minut uteklo jako voda, stále přicházelo něco nového. Také v orchestru se jako každoročně objevilo několik nových tváří. Vždy vzbudí mou pozornost, protože nestačí dobře zahrát svůj part, sóla i tutti, je třeba intonačně i barevně zapadnout do ansámblové hry, proniknout do polyfonního pletiva hlasů, umět vést nebo naopak podřídit se. To se dobře dařilo zejména v dřevěných dechových nástrojích, ale také v trombónech, které předváděly spolu s basovou tubou obzvláště vyrovnaný ansámbl.
Druhá věta symfonie, Adagio, je tradičně vnímána jako tryzna za Richarda Wagnera. Zahajuje ho téma ve Wagnerových tubách, nástrojích, jejichž vývoj velký německý skladatel sám inicioval, a kvartet těchto nástrojů vedený Milanem Mrazíkem je přednesl vždy s potřebnou posmutnělou barvou a ušlechtilou měkkostí. Hudba mi zdaleka nepřipadala tak wagnerovská, jak se tvrdí, naopak obsahovala řadu originálních míst, které později opsal Gustav Mahler. Davies vybudoval Brucknerovo Adagio citlivě, bez přehnaně násilných emocí, nechal hudbu mluvit samu za sebe. Legenda praví, že při lipské premiéře Arthur Nikisch přesvědčil Brucknera, aby na vrcholu této pomalé věty – snad ve znázornění okamžiku smrti – připsal činely podporované trianglem, které jinak pauzírují. Později byl tento dodatek z rukopisu vyškrtnut, nikoli však rukou samotného skladatele. Neví se, kdo takto zasáhl, ale brněnské publikum se úderu činelu a virblu trianglu dočkalo.
Následovalo typické brucknerovské scherzo, pregnantní ve svých krajních částech a pastorálně meditující v díle středním. Závěrečná věta překvapila snad až příliš tragickými unisony orchestru ve forte, inspirovanými snad rovněž mimohudebními podněty, a sice požárem vídeňského Ringtheatru 8. prosince 1881, jehož byl Bruckner svědkem. Osobně prý viděl stovky ohořelých těl obětí z řad obecenstva, vynášených ven na chodník. Bruckner byl ovšem silně věřící člověk, a právě jeho víra ho nejspíš přiměla všechen ten děs a smutek nakonec překonat a dovést symfonii k závěrečnému smíření a optimistickému vyznění.
Provedení bylo v celku i detailech naprosto přesvědčivé a sklidilo zasloužené ovace vestoje. Je skutečně těžké volit, čí výkon více vyzdvihnout, zda jednotně a plasticky hrající primy, jiskřivé horny, jisté trubky či dojímavé klarinety. Orchestr předvedl vyrovnaný výkon, veden jistou, úsporně dirigující rukou svého šéfdirigenta. Daviesův Bruckner byl barevný, bez falešného patosu, nepostrádající suverenitu, ale ani něhu a duchovní rozměr. Filharmonie Brno vkročila do nové sezóny s laťkou nastavenou hodně vysoko.
Zahajovací koncert sezony: Smetana 200 a Bruckner 200
2. mimořádný koncert
15. září 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Program:
Bedřich Smetana: Richard III., symfonická báseň op. 11
Anton Bruckner: Symfonie č. 7 E dur WAB 107
Účinkující:
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent
