Filharmonie Brno byla v Konzerthausu jistější než doma, nesouhra však přetrvala

Vídeňská koncertní síň neoplývá pouze vizuální krásou, ale také většími zvukovými možnostmi, než na jaké jsou filharmonici zvyklí ze sálů v Brně. Zahrát si v budově, kde dirigovali třeba Gustav Mahler nebo Leonard Bernstein, má pro orchestr jistě velkou symbolickou hodnotu. Nicméně v momentě, kdy první brněnský orchestr již léta marně čeká na jakýkoliv pokrok v procesu stavby vlastního dávno přislíbeného sálu, je klíčový fakt, že Konzerthaus byl (na rozdíl od Janáčkova divadla) stavěn jako místo pro provoz koncertní hudby. Lze samozřejmě namítnout, že Filharmonie Brno sídlí stabilně již dlouhá léta v Besedním domě na Komenského náměstí; zde psal hudební historii třeba i Leoš Janáček. I přes své mnohé kvality je však zásadním problémem, že pódium sálu v „Besedňáku“ není dostatečně velké, aby zde orchestr mohl vystupovat ve své plné síle – třeba s dnešním programem.

Zato pódium vídeňského Velkého sálu je k takovým produkcím doslova dělané. Publikum se o tom mohlo přesvědčit hned v první skladbě večera, Druhé symfonii Ervína Schulhoffa. Šéfdirigent Dennis Russell Davies se chopil taktovky po krátkém úvodním slově, kdy německy přivítal posluchače a stručně jim popsal vztah a podobnosti mezi Vídní a Brnem.

Symfonie vyzněla jednoznačně mnohem lépe než při čtvrtečním prvním provedení; svou roli mohlo sehrát více faktorů. Samozřejmě to byla akustika sálu, která dávala mnohem více vyniknout dynamickým nuancím a rovnováze jednotlivých nástrojových skupin, aniž by však byla potlačena kompaktnost celkového zvuku souboru (mírný dozvuk pomáhal zejména smyčcové sekci, která zněla jaksi „plnějším“ a „kulatějším“ zvukem než v divadle). Je třeba zmínit také tvar místního pódia, které není příliš hluboké – o to je však širší, takže zajišťuje panoramatičtější rozmístění instrumentalistů, a také možná lepší kontakt s dirigentem. Ve prospěch produkce hrál také jistě fakt, že orchestr měl tentokrát skladbu již obehranou, větší jistota provedení byla tedy očekávatelná.

K drobným nedostatkům, které by se daly vytknout, patřila stále přetrvávající mírná nesouhra, patrná nejvíce v prvních taktech čtvrté věty, jejíž občasnou nepřehlednost (zejména místa se sólovým smyčcovým kvartetem) mohlo způsobit i zvolené velmi rychlé tempo. Prostorové rozvržení sálu a absence terasovitého hlediště způsobuje, že není (alespoň z přízemí) vidět na všechny členy orchestru. Zato však mají diváci fyzicky, nebo alespoň pocitově k interpretům blíže než v Janáčkově divadle. Z této bližší vzdálenosti se bylo možné zaměřit podrobně také na Daviesova dirigentská gesta, která, ač na první pohled úsporná, působila v mnoha momentech chaotickým, nekonzistentním, až nepřehledným dojmem. Hráči jsou však na šéfdirigentovy pohyby nejspíše zvyklí, protože až na pár výjimek táhli přesvědčivě za jeden provaz.

Díky prostorovým možnostem pódia byla výrazně zmenšena nebezpečně vypadající vzdálenost mezi skromněji obsazeným orchestrem a klavírem, ke kterému Davies zasedl pro druhou skladbu večera. Zazněla slavná a letos čerstvě stoletá Rhapsody in Blue George Gershwina, která byla soudě podle propagačních materiálů a názvu koncertu hlavním „tahákem“ večera. Mírně odlišné prostorové uspořádání souhře v některých momentech mírně pomohlo, zdaleka ne však všude. Také dynamický balanc mezi sólistou a jazz bandem příliš nefungoval a tento koncert potvrdil, že na vině nebyla akustika, ale spíše dvojjedinost Daviese coby dirigenta i klavíristy v jednom.

Dojem z prvních klavírních tónů byl dobrý, možná až překvapující. Zvuk evidentně špičkového Bösendorferu se nesl prostorem zdánlivě sám od sebe a beze zbytku jej dokázal vyplnit. S přibývajícími minutami se ovšem v rozsáhlých sólových pasážích a místy dost exponovaných kadencích začaly vyjevovat Daviesovy pianistické limity. Kromě některých technických problémů, které se projevovaly nedostatečnou mírou nadhledu ve virtuóznějších pasážích, a těžko postřehnutelné modelace melodických frází a jednotlivých vrstev hudebního proudu, šlo především o otázku tónotvorby.

Pro širokou dynamickou i výrazovou škálu a pozdvihnutí expresivity projevu je třeba součinnosti celého pianistického aparátu (tedy celého těla). Daviesův úsporný a do jisté míry statický přístup ke klavírní hře tyto zvukové možnosti zcela nedovoloval; své možná způsobilo také odvádění pozornosti (a energie) od klaviatury k dirigování a gestikulaci směrem k orchestru. Výsledkem tedy bylo celkem opatrně působící hraní, které jako by nedokázalo překonat dynamický strop mezzoforte. Kvůli tomu musel doprovázející instrumentální soubor v některých tutti pasážích sólistovi okatě „uhýbat“, aby byl klavír vůbec slyšet. Zejména závěr skladby tak byl ochuzen o očekávanou velkolepost. Sál sice po skončení skladby tleskal intenzivně (v této akustice dokonce i potlesk zní tak nějak bohatěji), tentokrát ovšem pouze vsedě.

Symfonie in Fis Ericha Wolfganga Korngolda, jíž byla věnována druhá polovina večera, byla jednoznačně nejpůsobivějším číslem programu. Monumentální obsazení orchestru mohlo v místních podmínkách naplno využít svůj zvukový potenciál. Projevilo se to nejen v dynamickém plánu skladby, ale také ve srozumitelnosti hustě zaplněné partitury. Vnitřní dělení smyčců bylo postřehnutelné nejen zrakem, ale i sluchem; sóla této i dechové sekce pak byla i v nízké dynamice dobře zřetelná a výrazná v opozici vůči okolnímu hudebnímu proudu. Oproti brněnskému provedení byla také výrazněji slyšet přítomnost harfy a klavíru, coby důležitých spolutvůrců podílejících se na celkové zvukovosti orchestru.

Případná mírná a těžko postřehnutelná rytmická nesouhra v rychlých pasážích nemohla reálně narušit efektní dojem z druhé symfonie večera; zejména dynamické gradace v závěrech druhé a čtvrté věty vyzněly obzvlášť působivě. Koncert byl zakončen dlouhými ovacemi.

Zpětně je třeba velmi ocenit dramaturgii večera, a to nejen ve vztahu k výročím uvedených skladeb a jejich autorů, či k jejich vnitřní a vnější příbuznosti. Těžko si totiž představit lepší program pro orchestrální zájezd do sousední země – Schulhoff jako zástupce méně známé, ale kvalitní české hudby; Gershwinova rapsodie jako posluchačsky vděčný kus, který na koncert přivede i lidi, kteří by třeba jinak nepřišli; a symfonie brněnského rodáka Korngolda, která ukáže plný rozsah a zvukové možnosti orchestru, a která zároveň zazní v místě svého prvního provedení, k němuž došlo před sedmdesáti lety. Kromě důležité reklamy Filharmonie Brno šlo samozřejmě také o demonstraci významu kvalitního koncertního sálu pro budoucí fungování orchestru. Třeba se ho někdy dočká.

Filharmonie Brno: Rhapsody in Blue 100
14. dubna 2024, 19:30 hodin
Konzerthaus, Vídeň

Program
Ervín Schulhoff: Symfonie č. 2
George Gershwin: Rhapsody in Blue
Erich Wolfgang Korngold: Symfonie in Fis, op. 40

Účinkující
Filharmonie Brno
Dennis Russell Davies – dirigent, klavír