Filharmonie Brno jako na houpačce: Ucházející Dvořák a strhující Sibelius

S tímto zkušeným dánským dirigentem měla filharmonie již co dočinění – Michael Schønwandt s nimi v minulých sezónách s úspěchem provedl mimo jiné dvě Sibeliovy symfonie, na což nyní navázal skladatelovou První symfonií e moll. Houslista Alexander Sitkovetsky je pak představitelem mladší generace interpretů; věnuje se sólové i komorní hře a vystupuje s předními světovými orchestry. S brněnskými filharmoniky spolupracuje již podruhé – po Houslovém koncertu brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda se nyní představil jako sólista v populárním Koncertu a moll Antonína Dvořáka, který naplnil první polovinu večera.

O naplnění velkých očekávání už se bohužel zcela hovořit nedá. Od prvních taktů byla patrná určitá nejistota v orchestrálním doprovodu. Nešlo přitom o nesouhru nebo disbalanci jednotlivých sekcí, to měl dirigent spolehlivě pod kontrolou. Spíše šlo o opatrnost pramenící ze snahy nepřehlušit sólistu, který by u koncertantní skladby měl být na prvním místě. Sitkovetsky si to zřejmě uvědomoval a svůj sólový part náležitě prožíval a po většinu skladby se nijak neobtěžoval navázat oční kontakt s dirigentem. Výsledkem bylo nemálo míst, kde docházelo k vzájemným drobným posunům houslisty a orchestru.

A nebyl to jediný postřehnutelný nedostatek. Sólista vsadil především na virtuozitu a investoval velké množství energie do hbitých prstů a energických pohybů celého těla – bohužel tak činil často na úkor intonace. I přes to všechno však prokázal velký cit pro charaktery a kontrasty – zejména mezi dramatickými pasážemi první věty (Allegro ma non troppo) a tklivými kantilénami věty druhé (Adagio ma non troppo). Tam dokázal ze svých „stradivárek“ vytěžit maximum jejich barevnosti a tvořil tak působivou atmosféru.

V té mu samozřejmě pomáhal i spolehlivý, byť (s ohledem na akustické možnosti sólových houslí v sále operního domu) spíše uměřený orchestrální doprovod. Schønwandt všechny sólistovi rytmické nepřesnosti vždy „vybral“ a velmi rychle vrátil proud hudby do původních kolejí. Ve finální větě (Allegro giocoso, ma non troppo) se interpreti velmi přesně drželi autorova tempového označení a nehnali hudbu v takovém tempu, jaké jsou posluchači často zvyklí slýchávat. I přes to měl závěr koncertu šmrnc a Dvořákovy hrátky s tanečním rytmem lidového furiantu byly dobře srozumitelné.

Poslední momenty skladby byly působivé, i přes řadu nedostatků byli diváci hudbou evidentně osloveni, neboť zahrnuli hudebníky dlouhým potleskem, po kterém samozřejmě musel přijít obligátní přídavek. Sitkovetsky možná trochu nečekaně nevystřihl ani Pagininiho Capriccio, ani jinou virtuosní „prskavku“, ale pomalou (a na přídavek také netradičně dlouhou) Sarabandu z Partity d moll Johanna Sebastiana Bacha – a najednou jako by na pódium vstoupil zcela jiný interpret. Ta tam byla přehnaná okázalost a zamlžená intonace. Houslista ke skladbě přistupoval s pokorou a s úctou ke stylovosti barokní interpretace, každý tón jako by byl na svém správném (a jediném možném) místě. Na několik minut se v sále zastavil čas a všichni v napjatém tichu naslouchali barevným i dynamickým kouzlům, kterými dokázal Sitkovetsky tak obrovský prostor naplnit. Možná má k Bachovi blíže než ke Dvořákovi, možná má s ním více zkušeností, každopádně dojem z přídavku dalece předčil dojem z předchozího koncertu.

Po přestávce přišla na řadu Symfonie č. 1 e moll finského skladatele Jeana Sibelia. Orchestr se oproti první polovině večera rozrostl do svého plného obsazení, aby se se sezónou rozloučil se vší silou i pompou. Schønwandt svými velmi úspornými gesty dokázal využít všech možností, které filharmonie nabízí, a přednesl obecenstvu lyricko-epickou fresku plnou strhujících momentů i působivých detailů. Jeho práce s barvou a dynamickou rovnováhou jednotlivých sekcí dávala tušit, že si s hudebníky perfektně rozumí – přímému propojení s nimi jistě pomáhal i fakt, že skladbu dirigoval celou zpaměti.

První věta vtáhla do děje hned úvodním sólovým klarinetem nad tympánovou prodlevou (Antante ma non troppo), dramatický kontrast přineslo hlavní téma (Allegro energico). Výstavba dlouhých gradačních ploch i rozdíly mezi charaktery jednotlivých témat byly všechny zcela přesvědčivé, až strhující – totéž lze tvrdit i o tempových a agogických proměnách, kterými se Sibeliova fantazijně pojatá partitura jen hemží.

Druhá věta Andante ma non troppo lento by mohla působit jako samostatná symfonická báseň, Schønwandtova dramatická výstavba jako by evokovala epický příběh z finské mytologie. Energické Scherzo s pizzicaty smyčců a sólovými tympány přišlo ve svém nástupu s jedním z mála případů drobné nesouhry. Škoda, že se koncert nenahrával, nebýt těchto pár momentů, mohl by zvukový záznam dnešní interpretace s klidným svědomím do distribuce.

Monumentální finále s podtitulem Quasi una fantasia by bylo lze popsat obdobnými superlativy uvedenými v předchozích odstavcích. Dodejme snad jen, že závěrečné ovace byly intenzivní, dlouhé a zasloužené. Jakékoliv případné pochybnosti či rozpaky z první poloviny koncertu strhující Sibelius jistě rozehnal. Sázka na osvědčeného dirigenta se filharmonii vyplatila a členové orchestru tak mohou odejít na zasloužený prázdninový odpočinek s pocitem, že sezónu uzavřeli zdařilým a velmi reprezentativním hraním.

Filharmonie Brno: Dvořák & Sibelius
20. a 21. 6. 2024, 19:00 hodin
sál Janáčkova divadla, Brno

Program:
Antonín Dvořák: Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Jean Sibelius: Symfonie č. 1 e moll, op. 39

Účinkující:
Alexander Sitkovetsky – housle
Filharmonie Brno
Michael Schønwandt – dirigent