Bez náhradníků nejsou koláče
Absolvujete všechny zkoušky s orchestrem, mnohdy přitom nemáte ve zkušebně ani volnou židli, musíte spolupracovat při vyřizování víza, pojištění, někdy se třeba i nechat naočkovat a nakonec… nejedete! To je úděl náhradníků, klíčových osob při každém turné, bez kterých by se zájezd mohl i rozsypat. Nejvíce nevděčnou rolí je náhradník externista neboli výpomoc. Za pár mizerně zaplacených zkouškových frekvencí musí nastudovat program a tím to pro něj většinou hasne. Přesto zůstává ve střehu a nesmí si po dobu turné plánovat žádné akce.
Specialitou jsou náhradníci z řad orchestrálních rodin. Vypadne například první hoboj a musí naskočit hobojistka, jenže její manžel hornista má letět také. Kdo obstará děti? A tak se musí zaktivizovat náhradník hornista. Má to smysl? Má. Včera ráno volá flétnistka, že se nemůže hnout. Zablokovaná záda. Kdesi za Brnem v domě u rybníka zazvoní telefon, flétnistka náhradnice vyskakuje z postele, odlet na letiště je z Brna až v poledne, takže času dost: zaopatří na týden celou rodinu, zruší výuku v ZUŠ a za pár hodin nastupuje bez mrknutí oka do letadla. Koncertní oddělení mezitím zajistí pojištění, přebookuje letenku na jiné jméno, vybaví check-in sedadla již téměř obsazeného letu, dopojistí nový nástroj, vytiskne vízum, o které bylo prozřetelně požádáno dopředu, a po trošce adrenalinu se zase v klidu pokračuje dál.
Náš rajón? Letiště
Pokud řídíte zájezd velkého symfonického orchestru, připadáte si jako ovčácký pes zkřížený s pilnou včelkou. Když orchestr pospává v autobuse cestou na koncert, telefonicky dotahujete poslední organizační detaily akce. Když pak na cestě zpět radostně popíjí a probírá nejlepší momenty, vy s notebookem doháníte vše, co jste dnem v terénu zameškal. Tento pocit zneuznání a permanentního nasazení opouští manažera orchestru paradoxně na letišti. Ano, na letišti, kde přece boj teprve začíná: odbavit celé těleso a skrz obří odletovou halu ho nasoukat do drobné skořápky mezikontinentálního letadla přece nemůže být přece žádná selanka. Opak je pravdou! Hudebníci jsou na letišti skoro tak doma jako v koncertním sále, jen tady k tomu nepotřebují ani techniky, ani osvětlovače, ani dirigenta, ani víc tepla, ani víc místa. Prostě nic. Jen co zabrzdí autobus, už vidíte skrze okénko, jak první voj mizí v útrobách letiště. Běžíte mu v patách, ale nemáte šanci. Za pár desítek minut najdete všechny odbavené, proclené a prozářené rentgeny na lavičkách odletových hal, v přilehlých barech nebo nakupující první suvenýry. Někteří volají svým dětem přes videoaplikace a ukazují jim letadýlka všude kolem, někteří si dokonce ustelou v dětských koutcích a odpočívají před dlouhým letem. A co je neuvěřitelné, vždycky potkají někoho známého! Filharmonici jsou na letišti skutečně jako ryby ve vodě.
