Jsou místa, která na vás mocně zapůsobí svou výjimečností, všudypřítomným geniem loci. Koncertujete-li na některém z nich, je tento dojem ještě umocněn. Řadu takových zážitků mám spojených s Itálií. Nezapomenutelným se pro mě stal například dávný koncert našeho orchestru na Kapitolském náměstí v Římě. Hráli jsme tu Smetanovu Mou vlast. Z vyvýšeného otevřeného pódia jsem měl na dosah všechny ty úžasné Michelangelovy stavby, jezdeckou sochu císaře Marka Aurelia, pár metrů bylo i k proslulé soše Kapitolské vlčice, kojící dva nenasytné bumbrlíčky, pozdější zakladatele města. Pod námi nasvětlený Řím, pulzující nočním životem. Během mého klarinetového sóla ve Vyšehradu jsem slyšel vzdálené houkačky carabinierů, kteří v blikajících Fiatech po ulicích pronásledovali místní loupežníky. Prostě nezapomenutelný zážitek.
Něco podobného jsem prožil i tuto neděli v italské Pise. Samotné město působí dosti omšele a oprýskaně. Hotely zvučných názvů za honosnými fasádami působí zanedbaně a budí dojem, že líp už bylo – spíš předevčírem než včera. Avšak dojdete-li na proslulé Piazza dei Miracoli, náměstí Zázraků, váš prvotní dojem je ten tam. Tři divy stavitelského umění Pisánců, katedrála, šikmá věž a baptisterium, jako by sem byly přeneseny z jiného světa.
Obří románský dóm je nyní částečně skryt pod lešením restaurátorů, avšak Torre pendente a Baptisterio jsou perfektně opraveny a svítí bělostným mramorem. Samozřejmě jsem neváhal a za 18 euro vstupného jsem na věž po ošlapaných 279 schodech vystoupil. Po celou dobu cítíte to naklonění, máte stálý pocit nerovnováhy a nahoře na zvonici jste již vyloženě „na šikmé ploše“.
Pisánský festival duchovní hudby Anima Mundi, letos konaný od 10. do 24. září, je zaštítěn jménem uměleckého ředitele Sira Johna Eliota Gardinera. Páteří festivalu jsou koncerty v katedrále, kde Filharmonie Brno spolu s Pražským filharmonickým sborem vystoupila v neděli 10. září 2016 na zahajovacím koncertě s Dvořákovým oratoriem Svatá Ludmila. Dirigentem projektu byl Ondřej Vrabec. Česká stopa na festivalu bude ještě umocněna vystoupením Collegia 1704 Václava Lukse 20. září se Zelenkovou Missou Omnium Sanctorum a Bachovým Magnificat. Gardiner o dva dny později provede v katedrále Bachovy Matoušovy pašije (Monteverdi Choir, Trinity Boys Choir, English Baroque Soloists). Festival zakončí Mendelssohnovo oratorium Paulus pod taktovkou Hansjörga Albrechta.
Tento text není recenzí – ani nemůže být, když jsem jedním z interpretů – pouze shrnutím osobních dojmů. Uvnitř dómu si při pohledu vzhůru připadáte nicotný a bezvýznamný. Kdo z nás očekával chlad kamenné stavby, je zklamán – uvnitř je stejné vedro jako venku. Skupina primů sedí poněkud netypicky, rozložena kolem překrásné kazatelny Giovanniho Pisana. Kupodivu zde není žádný dlouhý dozvuk. Na generální zkoušce nás však všechny trochu zaskočí krajně nepříznivá akustika. Nejde o nějaká zvuková zkreslení, jen vůbec neslyšíte ani kolegy dva metry od sebe a zvuk části orchestru uniká kamsi do bočních prostor katedrály. Ani sboru se nezpívá dobře, chybí jim potřebný vzájemný kontakt. Naštěstí s příchodem obecenstva se situace radikálně mění, takže se nám již hraje a zpívá standardně a můžeme se plně soustředit na krásnou Dvořákovu hudbu.
Půl hodiny před koncertem navozují slavnostní atmosféru na Piazza dei Miracoli tóny zdejšího žesťového souboru z vrcholu věže – hrají renesanční věžní hudbu. Davy koncertních návštěvníků proudí bočním vchodem do dómu. Svatá Ludmila je více než dvouhodinovým dílem a provádíme ji jen s několika škrty bez přestávky. Většina částí navazuje attacca, pouze mezi třemi díly opusu zachováváme dvou, tříminutové pauzy. Těch mnozí, včetně dirigenta, využívají k napití z malých plastových lahví. Vím, že to nepůsobí esteticky, ale prostě nelze jinak, vládne tu dusno, vedro a chybí potřebný kyslík. Všichni však hrajeme jako o život, atmosféra místa na nás všechny mocně působí. Po koncertě pak můj frak vypadá, jako bych právě vylezl z bazénu.
O několik hodin později již naše letadlo stoupá nad Apeniny a míří k Vídni (předměstí Brna, jak známo). Život jde dál. S Dvořákovou Ludmilou se neloučíme; ve stejném obsazení se s ní setkáme ještě 28. září v Ostravě na Svatováclavském hudebním festivalu.
Autor je členem orchestru Filharmonie Brno
Text není oficiálním stanoviskem tohoto orchestru
Foto archiv autora
