Filharmonie Brno: Smetanovské výročí s pouhou čtvrthodinou Smetany

Na koncertě Filharmonie Brno po jedné Smetanově symfonické básni následoval klavírní koncert Franze Liszta a po přestávce rozsáhlá orchestrální suita z poslední opery Richarda Wagnera. Pro poučené publikum se tato volba jeví jako zcela logická. Nejen, že všichni tři skladatelé tvořili zhruba ve stejné době, a navíc v podobném stylu (bývají řazeni mezi tzv. novoromantiky); oba uvedení zahraniční autoři byli také významnými vzory pro Smetanu – Liszt v oblasti klavírní hudby a symfonických básní, Wagner v oblasti opery. Smysl programu koncertu a jeho úzkou návaznost na Smetanu, stejně jako popis hypotetického příběhu, jež tři uvedené skladby mohou líčit (mimohudební program je jedním z charakteristických prvků novoromantismu) v netradičním, ale poutavém průvodním slovu, v tištěném programu popsal Boris Klepal.

V programové brožuře se návštěvníci koncertu mohli informovat také o roce narození dirigenta Michela Tabachnika. Některé z nich tedy mohlo i překvapit, s jakou mladickou svěžestí provedl úvodní Valdštýnův tábor českého skladatele Bedřicha Smetany (křtěného jménem Friedrich). Tabachnik svými úspornými gesty vedl perfektně sehraný orchestr. Přesně věděl, kde a jak ukázat akcent, synkopu a kde „položit“ měkký akord. Rytmickou složku skladby stavěl na podkladu precizně pevného metra, předepsané změny temp se odehrávaly přirozeně a prakticky bez zaváhání. Skladba byla vždy přehledná, dirigent dokázal v každém momentu srozumitelně vynášet jednotlivé nástrojové skupiny či vrstvy v polyfonních pasážích (svůj podíl na tom jistě má také Smetanova výborná instrumentace).

Preciznost a přehlednost samozřejmě nejsou ta nejhlavnější kritéria přesvědčivého výkonu. Je vždy radost být svědkem toho, když s těmito prvky jde ruku v ruce i hudební výraz definovaný v předchozím odstavci onou „mladickou svěžestí“. Pokud by se interpretaci muselo něco vytýkat, snad jen mírný nedostatek lyrismu v několika málo volných pasážích. To však je zanedbatelný detail, který většinu lidí v energickém a živelném popisu vojenské vřavy nejspíš trápit nebude.

Druhým dílem večera byl Druhý klavírní koncert A dur maďarského skladatele Franze Liszta (křtěného jménem Franciscus). Netradičně pojatý jednovětý celek vystavěný na půdorysu rozsáhlé sonátové formy je posluchačsky vděčným, interpretačně však značně náročným kusem. Sólového partu plného technických nástrah i bohatých výrazových možností se ujal mladý klavírista Marek Kozák.

Již od prvního vstupu klavíru bylo takřka jasné, že Kozák se skladbou nebude bojovat, nýbrž že bude zcela sžit s její hudební náplní. Přesvědčivý emocionální výraz sólisty vycházel přirozeně z hudebního proudu a z harmonického vývoje, zvukové odlišení jednotlivých vrstev Lisztovy komplexní faktury bylo přehledné a srozumitelné. Kozák si také jistě dobře uvědomoval, že skladatel i na relativně malé ploše staví sólový part do různých rolí, čemuž klavírista vycházel vstříc volbou zvukových palet – dokázal být barevnou součástí orchestru v tutti pasážích i citlivě doprovázet sólové nástroje v komorněji laděných pomalých intermezzech.

V čistě klavírních pasážích (ani nikde jinde) nestavěl Kozák svou bravurní techniku samoúčelně na odiv. V lyričtějších místech si dovolil trochu citově zabarveného rubata, ale velmi úsporně a bez přehnaného patosu. Zde se bohužel projevil drobný nesoulad koncepcí sólisty a dirigenta – Tabachnik podobná místa v orchestru nechával proudit bez větší modelace a trpělivosti, takže zněla spíše prozaicky než poeticky. Jinak byla ale souhra klavíru s orchestrem až na několik málo výjimek dynamicky i barevně přesvědčivá a rytmicky precizní.

Škoda jen, že se hudebníkům nepodařilo dovést skladbu do větších gradací v hlavních kulminačních bodech (přechod z provedení do reprízy nebo závěrečná coda) – ke strhujícímu extatickému dojmu, který by nadšené publikum zvedl ze sedaček, přeci jen něco málo chybělo. I tak byl ale potlesk dostatečně dlouhý, aby Kozák přidal jednu drobnou skladbu. Nekonal se však ani Liszt, ani Smetana, nýbrž Preludium z Bachovy houslové Partity E dur v transkripci Sergeje Rachmaninova. Do dramaturgie koncertu to sice úplně nezapadlo, bylo ale vidět, že klavírista skladbu hraje často a rád, přednesl ji s lehkostí i gustem.

Druhá polovina koncertu patřila Richardu Wagnerovi, a to konkrétně orchestrální suitě z jeho poslední opery Parsifal, kterou sestavil nizozemský skladatel Henk de Vlieger. Po loňském koncertě pod názvem Prsten beze slov šlo tedy v krátké době již o druhý pokus brněnských filharmoniků představit instrumentální složku Wagnerova operního odkazu návštěvníkům svých koncertů.

Dalo by se jistě dlouze diskutovat o tom, zda je dobrý nápad uvádět Wagnerova komplexní hudební dramata v této podobě – tedy zastoupená pouze jednou jejich dimenzí, ochuzenou o složku pěveckou, literární a jevištní. Nabízí se zde srovnání s koncerty filmové hudby, tam je ale velká pravděpodobnost, že obecenstvo bude aspoň do nějaké míry obeznámeno s původem hraných skladeb, a tedy že se bude posluchačky orientovat. Jak velké procento návštěvníků dnešního koncertu vidělo či aspoň slyšelo celého Parsifala, drama o hledání Svatého grálu inspirované artušovskými legendami?

Padesátiminutová suita hraná v kuse bez přestávky představovala pro posluchače velkou výzvu (stopáž původní Wagnerovy opery je mimochodem skoro pětinásobná). Byť byl v programové brožuře stručně představen děj jevištní verze, těžko si představit, že se někdo v monumentálním hudebním proudu hned napoprvé zorientoval (vypsání názvů jednotlivých sedmi vět suity mohlo možná trochu pomoci návštěvníkům ovládajícím němčinu).

I tak ale bylo stále co poslouchat a obdivovat. Orchestr byl barevně i rytmicky dobře sehraný, širokodeché melodie a harmonické progrese Předehry krásně kontrastovaly s rytmickou pregnantností Parsifalova tématu ve druhé části. Tabachnik měl stále otěže pevně v rukách (byť v některých dlouhých plochách byla jeho únava již trochu citelná), dokázal dobře stavět dynamické gradace i vynášet důležité vrstvy hudebního proudu, jak to předvedl již v první části večera. Vstupy sólových nástrojů vždy měly dostatek prostoru i zvukové podpory od ostatních sekcí. I přes veškerou snahu všech zúčastněných však suita (i kvůli všem výše zmíněným problémům) jako celek asi fungovat nemohla. Posluchači si ovšem mohli vychutnat řadu barevně i harmonicky krásných míst, a také využít vzácné příležitosti poslechnout si naživo melodické gongy (v částech Die Gralsritter I a II).

Během ovací dirigent procházel jevištěm a vyzdvihoval postupně jednotlivé sekce orchestru, kterým i sám tleskal. Symbolické gesto značící, že úspěšný koncert není jen zásluhou jednotlivce, ale zástupu mnoha lidí. Působilo to mile a lidsky, podobně jako Tabachnikovy posunky, kterými se v žertu ptal publika, zda chtějí celého Parsifala ještě jednou zopakovat.

Filharmonie Brno: Bedřich Smetana 200
28. února 2024, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno

Program
Bedřich Smetana: Valdštýnův tábor op. 14
Franz Liszt: Klavírní koncert A dur
Richard Wagner: Parsifal, orchestrální suita (arr. Henk de Vlieger)

Účinkující
Marek Kozák – klavír
Filharmonie Brno
Michel Tabachnik – dirigent