Večer zahájí jednovětý Památník Lidicím. Martinů jej složil v roce 1943 během svého letního pobytu v malebném americkém městečku Darienu, jehož poklid ostře kontrastoval se zprávami, které přicházely z Evropy sužované válkou. Rozsahem nevelká skladba citující čtyřtónový motiv „klepání osudu“ z Beethovenovy Páté symfonie, se prvního provedení v Československu dočkala až po válce, v roce 1946 s Českou filharmonií vedenou Rafaelem Kubelíkem.
„Hrát, či nehrát ruskou hudbu? Selektovat? Podle čeho? Od začátku války nad každým takovým rozhodnutím nutně stojí otazník. Leningradskou jsme zařadili pro její univerzální rozměr. Dílo sice zneužila sovětská propaganda, Šostakovič jej však věnoval městu, které dávno před tím, než ho tři roky obléhali Němci, zažilo utrpení v podobě stalinistických čistek. Spolu s autorem se tak stavíme proti všem agresím, útlakům a represím vedeným dovnitř i vně,“ zdůraznil dramaturg Filharmonie Brno Vítězslav Mikeš.
Osmdesátiminutová symfonie nabídne posluchačům masivní zvuk. Na podiu zahraje 104 hudebníků s posílenými sekcemi žesťů a bicích. Jedná se o jednu z nejzásadnějších kompozic 20. století. Šostakovič s ní dosáhl tak vysoké laťky globálního společensko-politického uznání, o jakém se nesnilo žádnému jinému umělci té doby. Postarala se o to sovětská propaganda a americká marketingová mašinérie. „Což je poněkud paradoxní. Od roku 1936 zažíval tvrdou represivní kampaň, kdy se každodenně bál o život sebe i svých blízkých. Svoji skladbu přitom nevěnoval jen obětem nacismu, ale zejména ještě těm předválečným,“ zdůraznil Mikeš. Ostatně autor svou skladbu sám okomentoval takto: „Cítím neutěšitelnou bolest kvůli všem, které Hitler zavraždil. Ale nemenší bolest se mě zmocňuje při pomyšlení na ty, kdo byli zavražděni na Stalinův rozkaz. Truchlím pro všechny umučené, zastřelené, pro ty, kdo zemřeli trýzní a hladem. V symfonii nejde o blokádu. Jde o Leningrad, který zničil Stalin. A Hitler mu zasadil poslední ránu.“
Věhlas si skladba získala i kvůli okolnostem jejího „prvního“ provedení (před tím byla uvedena 5. března 1942 v Kujbyševě – dnešní Samara – a 19. července 1942 v USA v rozhlasové premiéře, obecně je za první skutečné uvedení považováno právě datum 9. srpna 1942), kdy ji přímo v obléhaném městě hrál rozhlasový orchestr. Aby mohli skladbu provést, byli hudebníci sháněni z různých míst – někteří byli pro doplnění orchestru dokonce staženi i z válečné fronty. Ani to ale situaci zcela nevyřešilo. Když dirigent Karl Eliasberg viděl poprvé partituru symfonie (hudebníci si pak museli sami své party ručně přepsat), která byla doručena letecky, pomyslel si, že ji orchestr nikdy nebude schopný zahrát – velkolepá instrumentace skladby totiž počítá kromě velkého orchestru třeba také s přidanou skupinou dechových žesťových nástrojů a celá symfonie trvá hodinu a čtvrt. Její provedení je tak náročné i pro zdravé hudebníky, natož pro vyhladovělé muzikanty v podmínkách blokády. Zkoušky byly tak náročné, že celou symfonii na nich orchestr přehrál jen jednou, a to tři dny před koncertem. V den koncertu se symfonie se ozývala z tlampačů po celém městě, museli ji tak poslouchat i němečtí okupanti.
