Filharmonie opravdu komorní

PKF – Prague Philharmonia tohoto umělce přizvala do pražského Rudolfina ke krásnému úkolu – uvést písňový cyklus Nokturna z pera Benjamina Brittena, v Praze zřídkakdy slýchaný. A jako sólistu orchestr pozval tenoristu Jeremyho Ovendena, rodilého Angličana, pro něhož je Britten také oblíbeným autorem. Nokturna se díky souznění obou hostů i díky tvárnosti domácího tělesa stala skvostnou položkou nedělního abonentního koncertu.

Cyklus vznikl na konci padesátých let, a to stejně jako řada dalších děl pod dojmem pěveckého umění Brittenova partnera Petera Pearse. Textově se týká v popisném i přeneseném slova smyslu spánku a temnoty. Sofistikovaně vybrané a sestavené verše pocházejí od Williama Shakespeara, Johna Keatse, Williama Wordswortha, Percyho Bysshe Shelleyho a dalších literátů. Doprovod napsal Britten pro smyčce, k nimž se různě přidávají sólově traktované nástroje – jednotlivé dechy, harfa a tympány. Písně plynou v jednom celku s nápaditými mezihrami, jejichž hranice nejsou ani přesně určitelné. Orchestr se zhostil vesměs tichých a subtilních pasáží, proměnlivě instrumentovaných, a proto stále nových a zajímavých, s nesmírnou pozorností vůči dynamice i jemné souhře.

Přečtěte si takéVíce zívej, drahý! Rozhovor s britským "králem koloratury" Jeremym Ovendenem

Jeremy Ovenden předvedl kabinetní ukázku svrchovaného, inteligentního a stylově jistého pěveckého mistrovství. Vyprávěl, kouzlil, hladil.

Celek – po vokální i po instrumentální stránce – měl podmanivou dokonalost drahokamu. Zvát proto publikum na tohoto tenoristu jako na známého „krále koloratury“ nebylo v tomto kontextu úplně přesné. Umění koloratury uplatňuje v barokním a klasicistním repertoáru, ale v Brittenových písních jde o jiné krásy – o čisté, kulaté vedení nevelkého, měkce a hladce plynoucího hlasu v nízkých dynamikách, ve vyšších polohách, v intonačně nelehkých melodických křivkách. Jde v nich o hudební poezii impresionistické jemnosti, k níž se témbr a dikce typicky školeného hlasu hodí ideálně.

Protějškem Brittenovy mistrovské partitury byla na samém začátku večera Smyčcová serenáda Edwarda Elgara, první dílo, s nímž byl prý spokojen. Je to smírná, idylická hudba, kterou těleso zahrálo mimořádně pozorně a citlivě, způsobem velmi empaticky odpovídajícím jejímu ustrojení. Rory Macdonald právě zde dal bezděky najevo, jak hodně pečlivě a názorně diriguje. Nad malým, opravdu hodně komorním orchestrem opisoval ve vzduchu rukama křivky, jejichž rozpětí a závažnost by mohly patřit mnohem většímu úkolu. Nelze mu však upřít, že výsledky, jichž za použití tak výrazně modelovaného, občas až předimenzovaného, ale nikoli exaltovaného gesta dosahuje, stojí za to.

Bylo tomu tak i v případě Beethovenovy Symfonie Eroica. Téměř hodinová skladba, artikulovaná a rozvíjená opravdu pozorně a pečlivě, měla v tomto menším obsazení nádhernou klasicistní uměřenost; méně bylo hrdinských a zápasivých náznaků, které jindy ukazují víc do hudební budoucnosti. Symfonii dovedl dirigent přes krásně vypracovaný smuteční pochod až ke svižnému finále. Vynikly v ní všechny vrstvy a detaily, sóla, výrazné momenty. Vynikla pravá a skutečná podstata Beethovenovy hudby, nevyhrocená a nepřehnaná, pevně vystižená.

Hodnocení autora recenze: 95%

Orchestrální cyklus A – Eroica
Dirigent: Rory Macdonald
Jeremy Ovenden (tenor)
25. února 2018 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
Edward Elgar: Serenáda pro smyčcový orchestr op. 20
Benjamin Britten: Nocturne op. 60
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 3 Es dur op. 55 „Eroica“

www.pkf.cz