Filmový Dvořák je živý a uvěřitelný, události kolem něj částečně smyšlené

V neděli 4. ledna uvedla Česká televize nový film režiséra Jaroslava Brabce, který nahlíží do vnitřního života jednoho z našich nejznámějších a nejslavnějších skladatelů, Antonína Dvořáka. Na rozdíl od ostatních českých skladatelů se aféry u Dvořáka hledají těžko. Oproti například Smetanovi, Janáčkovi i Martinů, kteří měli během života i více milenek, byl Dvořák věrný své ženě. Vnitřní krize neřešil mimomanželskými vztahy, ale překonával je silnějším přimknutím k rodině a obdivuhodnou silou vůle, podporovanou upřímnou vírou v Boha.Jedinou třináctou komnatou jeho života mohlo být odmítnutí jeho první velké lásky, dcery pražského zlatníka, herečky Prozatímního divadla Josefíny Čermákové. Později si vzal Dvořák její o pět let mladší sestru Annu, která mu porodila devět dětí. Další významnou událostí v jeho rodině byla smrt jeho prvních tří dětí – Josefka zemřela dva dny po porodu roku 1875, Otakar ve věku tří let a Růženka krátce před svými prvními narozeninami. Obě posledně zmíněné děti zemřely téměř ve stejnou dobu (téměř měsíc po sobě) v roce 1877, Růženka jako poslední. Není proto divu, že se scénárista Petr Zikmund na tyto dva výrazné momenty z Dvořákova života zaměřil a postavil na nich příběh celého filmu.

Fikce versus skutečnost
Otázka je, do jaké míry využil scénárista skutečné události a do jaké míry je protknul fikcí, která hraje ve filmu zásadní úlohu. Je jisté, že na prázdniny roku 1894 se Dvořák vrací z Ameriky do Čech společně s celou svou rodinou a že tyto prázdniny strávil ve svém domě na Vysoké, kde se nachází i zámek Kounicových. Je také doloženo, že Dvořák si s Josefínou Kounicovou během pobytu v Americe dopisoval, a je ještě zajímavější, že Josefína psala přímo Dvořákovi, a nikoli své sestře Anně. Obsah těchto dopisů však nebyl ryze osobní – Josefína posílala Dvořákovi informace o rodině, zprávy z domova, ale i zprávy o svém zdravotním stavu. Ačkoli se nejednalo o dopisy intimního rázu, jak Zikmund naznačuje v příběhu, je trochu zarážející, že Josefína měla ve skutečnosti evidentně bližší vztah ke Dvořákovi než ke své sestře. Dále skutečnosti odpovídá to, že na Vysokou za Dvořákem jezdili jeho dva žáci – Oskar Nedbal a Josef Suk, a je také velmi pravděpodobné, že právě tam se mohl rozvíjet Sukův vztah s Dvořákovou dcerou Otilkou.Co je již smyšlené, jsou dva zmíněné dopisy, které Josefína Dvořákovi napsala do Ameriky a které měly milostný ráz. Tyto dopisy rámují děj příběhu, jeden Josefína píše na začátku, druhý na konci filmu. Další smyšlenkou je charakter vztahu Josefíny a Dvořáka, nenaplněná láska, silný cit, který ale zůstává utajený, ale má i podobu veřejného tajemství. Vztah Kounice ke své ženě a vůbec jeho samotná postava je asi největší slabinou děje. Osobnost hraběte Kounice je v ději značně nevyužitá. Hrabě Kounic v podobě Igora Bareše skoro nemluví a většinu času, kdy se objeví na scéně, pouze hází nerozluštitelné pohledy a šíří napětí. Vztah Dvořáka a jeho manželky Anny je vykreslen jako pragmatické manželství, ve kterém Anna hraje úlohu organizátorky Dvořákova života a někdy i jeho mluvčí. Anna byla jistě praktická žena, která v rodině organizovala spoustu věcí, nicméně Dvořák se s ní pravděpodobně o všem radil. Není také pravděpodobné, že by byl Dvořák v některých věcech tak nesamostatný – narážím na scénu, kdy své ženě diktuje dopis pro prezidentku National Conservatory of Music of America Jeanette Thurberovou. Dvořák si všechny své dopisy psal sám a finanční záležitosti si také sám vyřizoval. Že se zdráhal odjet podruhé za oceán, bylo ve skutečnosti věcí peněz (ve filmu nechce odjet kvůli Josefíně) a také zázemí, které měl doma v Čechách nejraději. Jeanette Thurberová Dvořákovi vyplácela honoráře po termínu a v roce 1894 se vůbec s platbou opozdila. Slíbila Dvořákovi zbývající část peněz vyplatit až po jeho opětovném příjezdu do Ameriky. A Dvořák vyjednával – těsně před odjezdem napsal Thurberové dopis, že jestliže nedostane celý obnos, do Ameriky neodjede. Nakonec však se ženou a synem Otakarem v říjnu roku 1894 do Ameriky odjel a strávil tam spolu s nimi poslední rok svého amerického pobytu.

Dvořák jako živý
Co je pro dvořákovské bádání typické, je celá řada vzpomínek současníků, které vykreslují jeho svéráznou povahu. V tomto ohledu je zpodobnění skladatele ve filmu celkem věrné, včetně podoby samotného Dvořáka. Jestliže Vrchlický napsal o Dvořákovi, že je to „velké dítě“ (snad ve smyslu jakéhosi nediplomatického, bezprostředního chování), pak toto bylo ve scénáři vystiženo velmi dobře.Čermákův Dvořák měl až dětskou radost ze života, stejně jako se uměl upřímně naštvat nebo truchlit. Horší jsou už zažitá dvořákovská klišé, kterým se nevyhnul ani tento film. Tak například kompozice slavné Humoresky č. 7, o které se traduje, že je inspirovaná rytmem jedoucího vlaku (tato historka není doložena a má spíše anekdotický ráz), je ve filmu ztvárněna zcela banálně. Dvořákův vztah k vlakům je pak ve filmu zmíněn několikrát. Prvně hned na začátku během interview s novináři, kdy si Dvořák stěžuje, že nemohl v New Yorku bez jízdenky na nádraží. Tato vzpomínka skutečně odpovídá realitě, i když novinářům by ji skladatel asi nevykládal. Další setkání s vlaky se odehrálo na Vysoké, kde Dvořák chodil na místo, odkud vlaky mohl pozorovat. To už je pravděpodobné méně vzhledem k tomu, že z Vysoké je k trati celkem daleko a i v Dvořákově době se z příbramského nádraží jezdilo na Vysokou kočárem. Nicméně ale tato stylizace nijak nevadí a celkem dobře ilustruje tuto Dvořákovu zálibu. Je známo, že v Praze chodil denně na Hlavní nádraží a zapisoval si čísla lokomotiv vlaků jedoucích do Vídně. V rozhovoru s Josefem Václavem Sládkem pak ve filmu Dvořák pronáší památnou větu: „Všechny symfonie bych dal za to, kdybych vynalezl lokomotivu.“ Tuto větu Dvořák ve skutečnosti pronesl v rozhovoru se svým žákem Josefem Michlem během procházky v nuselském údolí o několik let později. Ovšem ani tato proměna situace ničemu nevadí a dokládá skutečnost, jak silně Dvořák tuto svou zálibu prožíval.

Interview jako prostředek k retrospektivě
Velmi často užitým prostředkem k tomu, aby se děj obrátil do minulosti, bylo ve filmu fiktivní interview. Toho několikrát užil již britský režisér Ken Russell ve svém filmu o Gustavu Mahlerovi (Mahler, 1974) nebo Bohuslavu Martinů (The Mystery of Dr Martinů, 1993). V muzikologickém prostředí se k němu uchýlil i John Tyrrell ve své janáčkovské monografii (Leoš Janáček: Years of a Life). Forma smyšleného rozhovoru je velmi dobrým způsobem, jak pohlédnout do nitra a minulosti určité osobnosti, vyjádřit její emoce i způsoby chování. To se ve filmu podařilo zejména v rozhovoru s J. V. Sládkem, ve kterém Dvořák odhaluje své slabosti. Tyto scény jsou silnou stránkou celého filmu.

Cesta do nitra skladatele
Jak je možné podat život jedné osobnosti během sta minut? Existují minimálně dva způsoby – chronologický životopis, který se často uchyluje k rámování děje vypravěčem ze současnosti, nebo pohled na krátké období, období zlomu, krize, na němž je ukázáno vše. Jak v metodách historiků francouzské školy Annales, tak ve způsobu vyprávění příběhů vládne v poslední době druhý způsob, který je částečně založen na psychologickém pohledu. A to je případ tohoto filmu. Způsob byl zvolen velmi vhodně, i doba, tedy prázdniny roku 1894 a historie kolem jedné fotografie. Jedná se o zajímavý způsob, jak ukázat základní rysy Dvořákova života. Dvořák je ve filmu zachycen v období silné jak osobní, tak tvůrčí krize. Je doloženo, že když se Dvořákovi nedařilo komponovat, byl dosti nevrlý. K tomu navíc přidejme krizi v manželství a je z toho deprese, jak má být. Je jenom škoda, že mnoho diváků filmu bude tuto Dvořákovu polohu vnímat jako trvalý povahový rys, nikoli jako „dočasnou náladu“. Vrchol skladatelovy krize je ve filmu znázorněn ve chvíli, kdy Dvořák není schopen spolu s Josefem Sukem přehrát na klavír svou Symfonii č. 9 „Z Nového světa“ před obecenstvem z kruhu rodiny a dostaví se jakýsi záchvat, kdy naprázdno diriguje jako šílený před zraky všech přítomných. Jakkoli se tato scéna zdá být přitažená za vlasy, je v ní i něco fascinujícího. Bohužel ale ztvárnění geniálních umělců jako šílenců je obecný trend, a i když tvůrci slibovali, že ukážou „Mistra“ jako člověka z masa a kostí, v některých momentech se to nepodařilo.Ale položme si několik otázek: Jak moc je důležité ztvárnit skladatele co nejvěrněji? A také – do jaké míry vnímáme Dvořáka jako osobu nedotknutelnou?

Film, film, film…
Pokud odmyslíme všechna fakta a mýty, jsou Americké dopisy velmi zajímavé dílo. Atmosféra některých scén jako například altánek u Rusalčina jezírka jako místo setkání Josefíny a Dvořáka je okouzlující. Celkově vizuální stránka celého filmu je velmi výrazná a nanejvýš zajímavá. Navíc režisér Jaroslav Brabec dokázal vybrat takové herce, kteří téměř dokonale vystihli charakter a charisma jednotlivých postav: Josefína v podání Soni Norisové jako výrazně krásná a na první pohled okouzlující žena, Anna oproti ní v podání Petry Špalkové jako žena realistka, milující a oddaná, méně přitažlivá a bojující. Obě herečky a zejména Petra Špalková se do svých rolí ponořily naplno – co trochu rušilo, byl viditelný věkový rozdíl mezi nimi a namaskovaným Hynkem Čermákem coby Dvořákem. Ten byl do role Dvořáka perfektně obsazen a rovněž ho i velmi přesvědčivě ztvárnil. Film doprovázela Dvořákova hudba doplněná velmi citlivě hudbou Jana Jiráska. Přestože byly úryvky z Dvořákových skladeb spíše v pozadí filmu, dodaly mu nezbytnou atmosféru.

Je škoda, že film byl vysílán pouze v televizi – jistě by si zasloužil promítání na velkých filmových plátnech. Obstál by také ve srovnání se světovými počiny tohoto druhu.

Hodnocení autorky recenze: 70 %

Americké dopisy
Námět a scénář: Petr Zikmund
Režie: Jaroslav Brabec
Hudba: Jan Jirásek
Architekt: Václav Vohlídal
Kostýmy: Simona Rybáková
Kamera: Tomáš Sysel
Střih: Filip Issa
Česko, 2014, 102 min
Hrají – Hynek Čermák, Soňa Norisová, Petra Špalková, Vladimír Javorský, Igor Bareš, Jan Novotný, Filip Kaňkovský, Sabina Rojková, Marek Ostrý, Petr Koutecký, Vanda Exnerová, Milan Duchek

www.ceska-televize.cz

Foto Česká televize