Finále českokrumlovského festivalu

Galakoncert sólistů Bolšovo těatra předznamenala po dešti výrazná duha na obloze 

Třiadvacátý ročník Mezinárodního festivalu v Českém Krumlově prožil v sobotu 16. srpna svoji závěrečnou produkci. Velké finále vytvořili současní sólisté Velkého divadla z Moskvy. Bolšoj těatr je dávnou legendou s dlouhou historií, psanou již od roku 1776. Byl vždy světovou špičkou především v baletním kumštu, ale také operní pěvci tohoto divadla vynikali interpretací především bel cantové epochy, když jako samozřejmost beru stylové provádění děl ruské klasické hudby.

Zejména v poválečné epoše ruské operní pedagogiky, kdy byla symbolicky pozvána na Moskevskou konzervatoř k výuce světová sopranistka Toti Dal Monte, a zřetelně tím upřednostněna italská škola bel canta jako jasná technická priorita. Od této doby to již nebyla jen známá vynikající škola velkých ruských basů à la Fjodor Šaljapin, ale všech hlasových oborů. Protože tehdejší umělecké školství bylo v Sovětském svazu, jakožto unitárním státu, propojeno i s jinými centry země, cítíme tuto školu maximálního rozeznění barvy hlasu a jeho rezonancí nejen v Moskvě, ale také v Kyjevě, Kazani či Tbilisi. Touto školou byl interpretován důsledně také Čajkovskij, Glinka, Musorgskij či Korsakov, v technickém vedení hlasů se velmi správně nepřipouštěla jakási pomyslná technická specifika národní školy. A tak jsme již před lety poznávali live, v jevištní praxi, nejen z mnoha vydaných gramodesek, velký kumšt pěvců, jako byla Galina Višněvská, Vladimír Atlantov, Yuri Mazurok, Jelena Obrazcovová, Zurab Andjaparidze, Maria Bieșu. A mnozí jiní, kteří přinášeli jako hosté italskou pěveckou školu do budovy Národního divadla v Praze, ale také do mimopražských scén. Jejich parketou byla krom ruské klasiky především italská a francouzská romantická tvorba, ke které měla ruská škola vždy silný vztah. Ostatně je také dnes parketou Anny Netrebko či Dmitrije Hvorostovského, dnes předních světových sólistů. Ruská pěvecká škola, aplikující italskou metodu bel canta, je světovou špičkou, tak jako věhlasná klavírní, houslová či dirigentská škola na Moskevském konzervatoriu.Dramaturgie koncertu zahrnula vskutku nejpopulárnější čísla ruské a románské tvorby, jaká lze v dané konstelaci sólistů vymyslet. Nevím, zda bylo nutných pět sólistů, méně by možná bylo více. Ale představila se generace mladá, střední, na zenitu i za zenitem. Což nevím, zda bylo záměrem, ale mělo to jistě své osobité kouzlo. V pětici sólistů večera velmi zaujali oba muži. Přiznám se, že mne nadchli, což se mi dnes stává v reálu jen vzácně. A to ještě musím odečítat nutnou amplifikaci v Pivovarské zahradě, která zesiluje a zároveň i zkresluje hlasy. Tentokrát jsem měl pocit jisté větší decentnosti zvuku v zesilování sólistů, než jak tomu bylo ještě u Jonase Kaufmanna, kterému se amplifikací i obnažilo leccos, co by v divadle zůstalo jen dřímat. Zesilování je moc citlivé i v tomto směru.

Basista Mikhail Kazakov se prezentoval jako pěvec krásného, jadrného basu velkého typu, vyrovnaný v celém rozsahu. Imponoval hned ve svém vstupu v monologu Borise z Musorgského světového díla Boris Godunov – Dostíg ja výsšej vlásti, šestoj už god ja cárstvuju spokójno. Pěvecky i výrazově ihned plně zaujal. Vynikající byl také jeho přesvědčivý Basilio Rossiniho Lazebníka sevillského, obdobně jako působivý Gremin Čajkovského Eugena Oněgina s nádherně vyznívajícími hloubkami závěru árie a perfektně srozumitelnou, příkladnou ruštinou (krásné hluboké Ges na slovech „i žízň,  i molodosť i sčasťje“).Dramatický tenorista Oleg Kulko si ihned ve svém entrée „rozbalil“ poslední, velmi náročnou árii Heřmana ze třetího dějství Čajkovského Pikové dámy – Čto náša žízň? Igrá!. Hned v tomto vstupu ukázal nejen nádheru svého znělého, měkkého hlasového fondu, ale i perfekci vyškolení, bezvadné tvoření oblastí přechodových tónů, suverénní výšky, plné svítivého tenorálního lesku. Bylo skutečným požitkem poslouchat jeho interpretaci slavné Carusovy árie Cania z opery Komedianti Ruggera Leoncavalla – Vesti la giubba – zvládnuté v dlouhodechých frázích s technickou samozřejmostí. Ač je pěvec, trochu kulantně řečeno, v době věkové zralosti, kdy mnozí tenoristé již jsou dávno za zenitem sil, u Olega Kulka nezaznamenáme v jeho rozsahu jediný hluchý tón, poznamenaný únavou. Jeho výkon v árii Kalafa z opery Turandot Giacoma Pucciniho – Nessun dorma – byl plně srovnatelný s nejvýše ceněnými tenoristy současné doby. Ostatně právě v roli Kalafa pěvec hostoval v Met (tak  jako Turidda, Cavaradossiho, ba i Prince Dvořákovy Rusalky). Plynulým tokem bel cantových frází, měkkostí lesklého tónu, ale i vítězným vysokým Há na závěrovém slově Vinceró, naplněného zářivým leskem a zároveň volností tvoření. Klobouk dolů, tenorový výkon par excellence! Litoval jsem, že ve večeru nedostal více prostoru. Lze jen gratulovat dirigentovi Petru Kofroňovi, že tohoto pěvce získal pro roli Šujského do plánované inscenace Borise Godunova v Národním divadle v Praze. Již teď se na jeho Šujského těším.V ženském triu, které se představilo, zaujala mladá mezzosopranistka Yulia Mazurova, narozena v roce 1989. Má tudíž celou kariéru de facto teprve před sebou. Dokáže plně zaujmout osobitým témbrem hlasu, kultivací frází, znělými hloubkami, přirozeným půvabem, ale i nenuceností na pódiu, řekněme, kouzlem osobnosti, které je jí dáno od Boha do vínku. Zaujala hned vstupní árií Končakovny z Borodinova Knížete Igora a neokázalou, leč výrazově o to půvabnější populární Habanerou z Bizetovy Carmen. Anna Aglatova je sopranistkou lehkého, lyricko-koloraturního typu hlasu, velmi příjemného zabarvení, lehkého nasazení a suverénního rozsahu. Jako Rosina Lazebníka sevillského Gioacchina Rossiniho ještě nebyla vždy intonačně stoprocentní, ale Gounodova Markétka ve francouzštině jí vyšla báječně a s brilantní lehkostí výšek, byť ale bez předepsaného trylku. Květinový duet z opery Lakmé Léa Delibese vyzněl půvabně ve spojení s výše zmíněnou mezzosopranistkou Yuliou Mazurovou. Byl publikem právem bouřlivě odměněn. Ocenil jsem přirozenost, pružnost frází a dynamiku projevu obou zpěvaček.Pěvkyně Makvala Kasrashvili není zřejmě věkově daleko od Plácida Dominga, vždyť její kariéra započala již v roce 1966. Jistě věhlasná pěvkyně imponujícího životopisu, plného velkých úspěchů. Leč co platno, tvrdit, že léta nejsou znát, nemohu. V Moskvě jistě nalezne dosud své publikum pamětníků, pro zahraniční reprezentaci v době dnešní tvrdé konkurence to již ale není úplně ono pravé ořechové. Soudobá funkce umělecké ředitelky opery Bolšovo těátra zajisté přináší zasloužilé pěvkyni dostatek dnes již vhodnější seberealizace.Filharmonie Bohuslava Martinů ze Zlína pod taktovkou dirigenta Leoše Svárovského splnila solidně úlohu doprovodného symfonického tělesa. Pro počet účinkujících na pódiu neměla tolik prostoru pro vlastní ukázky orchestrálních čísel.Vstupní ouvertura k opeře Ruslan a Ludmila Michaila Ivanoviče Glinky s allegrovým tématem Ruslanovy árie byla vhodnou dramaturgickou volbou. Dříve často, nyní málo hraná skladba bohatýrského charakteru byla ovlivněna amplifikací kupodivu víc než následující čísla programu. Zatímco u sólistů se vcelku zdařilo najít decentnější míru, jak je výše naznačeno, barva orchestru, zejména smyčcových skupin, je amplifikací zkreslena. Zbavena svrchních alikvotů zní příliš dutě. Naopak slušně se dařilo vyzdvihovat dřevěné dechové nástroje v jejich pěkných, kultivovaných sólech. Dirigent se zřetelně snažil přizpůsobovat tempickým zvyklostem pěvců, mnohdy ve volněji volených tempech. Vynahradil si to častěji v naopak až velmi briskních dohrách, kde nepohrdal zjevně ani vnějším efektem v dirigentském gestu.

Publikum si vynutilo v závěru přídavek, jímž se stala oblíbená přípitková scéna z prvního dějství Verdiho Traviaty. Déšť, který hrozil koncertu celé odpoledne až do jeho začátku, se jako zázrakem uklidnil, dokonce vyšla symbolická duha na obloze… Chladno poloviny srpna bylo ovšem krajně netypické, podobalo se spíše říjnové teplotě. To byl zřejmě důvod, proč publikum v závěru zastleskalo velmi upřímně vestoje, ale nevyžadovalo vehementně další přídavky. Chlad, zima naprosto netypická musela být i pro účinkující umělce, zdaleka nejen pro publikum, halící se do připravených dek, zkouškou odolnosti a otužilosti. Večer o to víc vyzněl hřejivým dojmem z krásných zážitků v průběhu večera. Soudím, že nikdo nelitoval účasti na tomto velmi působivém závěrečném koncertu festivalu.

Mezinárodní hudební festival Český Krumlov 2014
Závěrečný galakoncert
(Hvězdy Velkého divadla v Moskvě)
Dirigent: Leoš Svárovský
Makvala Kasrashvili (soprán)
Anna Aglatova (soprán)
Yulia Mazurova (mezzosoprán)
Oleg Kulko (tenor)
Mikhail Kazakov (bas)
Filharmonie Bohuslava Martinů
16. srpna 2014 Pivovarská zahrada Český Krumlov

program:
– Michail Ivanovič Glinka: Předehra k opeře Ruslan and Ludmila
– Modest Petrovič Musorgskij: Monolog Borise z opery Boris Godunov
– Alexander Borodin: Cavatina Končakovny z opery Kníže Igor
– Petr Iljič Čajkovskij: Árie Heřmana z opery Piková dáma
– Pietro Mascagni: Árie Santuzzy z opery Sedlák kavalír
– Gioacchino Rossini: Árie Rosiny a árie Dona Basilia z opery Lazebník sevillský
– Charles Gounod: Árie Markétky z opery Faust a Markétka
– Pietro Mascagni: Duet Santuzzy a Turridu z opery Sedlák kavalír
=přestávka=
– Petr Iljič Čajkovskij: Polonéza z opery Evžen Oněgin
– Camille Saint-Saëns: Árie Dalily z opery Samson a Dalila
– Petr Iljič Čajkovskij: Árie Gremina z opery Evžen Oněgin
– Léo Delibes: Květinový duet Malliky a Lakmé z opery Lakmé
– Ruggierro Leoncavallo: Árie Cania z opery Komedianti
– Giacomo Puccini: Árie Tosky z opery Tosca
– Georges Bizet: Habanera z opery Carmen
– Giacomo Puccini: Árie Kalafa z opery Turandot
přídavek:
Giuseppe Verdi: La traviata (přípitková scéna z 1. dějství)

www.festivalkrumlov.cz

Foto MHF Český Krumlov / Libor Sváček