What is my purpose? Where are my boundaries? What do I care about?
Do prázdného bílého prostoru zpoza bílé plachty připomínající dlažební kostky přiběhne dívka, která se na nás dlouze dívá. Je plně přítomna, nedívá se na nás zkoumavě, ale přímo. Po chvíli uteče a přiběhne další – takto se před námi vystřídá všech deset performerů. Různě přicházejí a odcházejí a z jejich pohybu se stává kompozice. Zajímavým detailem je jejich rozdílné mrkání – někdo mrká hodně, někdo skoro vůbec. Jejich návštěvy na jevišti doplňuje tajemný zvuk.
Každý tanečník má svůj unikátní kostým, ve kterém se může svobodně pohybovat. Jsou různě barevné, takže každý interpret vyzařuje jinou energii. Když před námi stojí, je to nesmírně poutavé a zajímavé. Tanečníci vytváří minimalistické pohyby, které jsou díky intenzivnímu očnímu kontaktu velmi vtipné. Autorka inscenace po představení zmínila, že hledala během konkurzů v performerech právě komediálnost.
Navzájem se vnímají a komponují vztahy v choreografii teď a tady. Když se jejich čas na jevišti naplní, každý z nich podle svého odtancuje zpátky. V některých okamžicích se na jevišti pohybují synchronně jako párové orgány. Tempo výměn se zvyšuje. V okamžiku nejvyšší gradace se dva performeři zastaví a navážou oční kontakt. Je to jeden z nejsilnějších okamžiků celého představení. Tanečníci nás začínají pozorovat a vyplazují na nás jazyk. Každý je vtipný jiným způsobem – na všechny je ale zajímavé se dívat. Když si dostatečně prohlédneme jejich jazyky, začne mluvit Mathew. Hovoří ve svém rodném jazyce, občas přejde do angličtiny, občas do češtiny: „My jsme tady.“ Zatímco mluví, ostatní pokračují v pohybu. Na této sekvenci si můžeme všimnout, jak mluvené slovo dokáže upoutat pozornost, i když mu třeba nerozumíme. Nahlas pronášená řeč působí svobodně a vytváří opět mnoho vtipných situací, kdy například herec pokračuje v monologu za scénou nebo naopak z ničeho nic přestane mluvit.
Performance se stává dynamičtější, postavy vytvářejí komunitu. Formují společně řadu, ve které na místě běží. Na jevišti zůstává pouze jeden muž. Mezitím k němu padají míčky. Z ničeho nic vykřikne: „Mám nůž.“ Společně s bílou plachtou padá k zemi. Za oponou stojí všichni tanečníci a jeden z nich hraje na klavír. Choreografie vytváří mnohé vtipné momenty formou překvapení nebo třeba tehdy, když tanečníci začnou pohybovat boky, přitom za stálého očního kontaktu s divákem. Můžeme vidět například princip „záchrany“, kdy jeden z herců zakřičí a padá k zemi. Ostatní ho přiběhnou chytit.
Máme pocit, že jejich komunita společně formuje jakýsi nový svět. Všichni se vlní společně v diagonále a poslední část bílé zdi padá. Postavy se v ní ztrácí a na jevišti zůstává poslední muž, kterého vlna postupně také pohltí. Poté ho zase „vyplivne“ jako krále s obrovskou sukní. Zpoza plachty vycházejí noví podivní lidé připomínající neandrtálce. Jsou něčím jiní a zvláštní, a o to více vtipní. Opakují frázi „Jsem tady.“ Cestují po prostoru větrem a pobrukují si zpěvné melodie. Je to další forma vykreslení svobody. Opravdová svoboda pohybu teprve přichází se zesilující se rytmickou hudbou. Jako pohybující se vlak tanečníci rozvibrují celý prostor. Nebudu mluvit pouze za sebe, když řeknu, že člověk chce vyskočit a běžet tančit s nimi, protože takovou radost a štěstí chcete prožívat na vlastní kůži. Neskutečná svoboda sršící z celé mohutné sekvence tance mě donutila po představení plivat mouchy, protože jsem nebyla schopná odlepit oči od tanečníků, takže jsem nemohla hledat svou bradu spadlou na podlaze.
I po tom, co hudba ustane, herci pokračují v pohybu – jediná Elisa trochu zaostává. Nakonec s výkřikem padá. Tanečníci ji vyzvednou na ramena druhého. „Ano, jsem OK,“ říká Elisa a padá do náruče ostatních. S tímto výjevem na jevišti zhasíná světlo a představení za bouřlivého potlesku končí.
Inscenace Landfall je o konci, pádu a neustálém začátku, o radosti, legraci a svobodě. Každý je individualitou, každý je jiný, a proto je tento svět zajímavý. Jako pozorovatelé si můžeme užít maličkosti a poté ocenit sounáležitost. Je to představení, ze kterého se budete těšit. Bylo mi velkou ctí, že jsem ho mohla vidět.
Landfall
Koncept, choreografie, režie: Erika Zueneli
Účinkující: Louis Affergan, Alixce Bisotto, Caterina Campo, Lola Cires, Clément Corrillon, Benjamin Gisaro, Félix Rapela, Matteo Renouf, Charly Simon, Élisa Wéry
Dramaturgie: Olivier Hespel
Světelný design: Laurence Halloy
Hudba, zvukový design: Thomas Turine
Kostýmy: Silvia Hasenclever
Scénografie: Olivier Renouf
Premiéra: 25. 11. 2022
Na festivalu TANEC PRAHA uvedeno 26. a 27. 6. 2024 v divadle PONEC.
