Finále Prague Proms 2013: Tosca málem kompletní

Když 20. července v Obecním domě dozněly poslední tóny koncertního provedení Pucciniho Tosky, publikum spontánně povstalo a jalo se odměňovat umělce nadšeným potleskem a výkřiky nefalšovaného nadšení. Kdekdo doufal v přídavek, četná proroctví v tomto směru předpokládala, že Tosca a Cavaradossi vstanou z mrtvých a zazpívají Brindisi z Traviaty. Nic takového se ovšem nekonalo, umělci se vděčně poděkovali, členové orchestru vzájemně pozdravili a devátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Prague Proms definitivně skončil. Nezbývá než odpovědět na otázku, zda byly standing ovations toho večera skutečně zasloužené…

Objektivně je třeba konstatovat, že festival pořádající Český národní symfonický orchestr si je zasloužil plným právem. Najít v pražské celoroční nabídce koncertů a festivalů díru na trhu a zaplnit ji už podeváté pestrou a přiznaně prázdninově odlehčenou nabídkou klasických, jazzových či crossoverových programů, to je už samo o sobě hodno obdivu. A podpoří-li takovou tradici na jedné straně sponzoři a na druhé diváci, opravdu se sluší hlučně zatleskat.Mám za to, že zatímco kupříkladu Pražské jaro si klade za cíl svého návštěvníka umělecky povznášet, Prague Proms se toho svého snaží spíše na slušné úrovni pobavit. Právě tady vidím drobný problém: mez, kdy končí vkusná zábava a začíná, řekněme, něco jiného, má každý nastavenu trochu jinak. V loňském roce tak festival končil koncertem se snad atraktivním, ale přece jen mrazivým názvem Smrt v opeře. V makabrózně nasvícené Smetanově síni tehdy ještě před začátkem Aleš Bárta pochmurně preludoval na varhany, aby uvedl možná až příliš pestrou směs sólistů a ukázek z hudebních děl, kde se vraždí, tráví nebo prostě jen umírá. A aby nebylo po celou dobu jen smutno, křepčily kupříkladu kolem umírajícího Revírníka z Lišky Bystroušky děti převlečené za zvířátka, Oněgin zastřelil Lenského nefalšovanou soubojovou pistolí (a Lenský se předpisově zhroutil) a na konci si všichni nebožtíci společně zazpívali – Brindisi z Traviaty… Uplynul rok a při letošní „světové premiéře“ Mercuriovy A Grateful Tail Symphony se opět kdosi válel po jevišti: tentokráte Fahrid Murray Abraham, dojemně předvádějící umírajícího pejska. Před závěrečným provedením Tosky jsem si proto s jistými obavami v duchu představoval Angelottiho prchajícího před Scarpiovými pochopy uličkou mezi diváky, zastřeleného Cavaradossiho padajícího mezi členy orchestru a Tosku skákající na závěr do publika z prezidentské lóže.Nic takového se však naštěstí nekonalo. Vyprodané hlediště se stalo svědkem zcela klasického koncertního provedení opery, při němž účinkující sólisté ve společenských oděvech spořádaně přicházeli ze zákulisí, a když odzpívali své party, zase neokázale odešli. Skutečně se zdálo, že bude možné vychutnat si notoricky známé dílo v až nezvykle kultivovaném a možná i hudebně zajímavém podání. Tak jednoduše to ale přece jen nešlo: organizátoři se rozhodli Tosku poněkud zkrátit, snad aby získala větší švih… Škrty se ovšem daly jen stěží pochopit. V první polovině koncertu, tvořené prvním dějstvím, se nekonal příchod Angelottiho z úvodu, monolog Kostelníka po árii Recondita armonia a orchestrální dohra po duetu Tosky a Cavaradossiho. Ve druhé půli bylo třeba svižně odehrát druhý a třetí akt, zmizela tedy podstatná část Cavaradossiho výslechu Scarpiou (snad aby Smíšený sbor Českého národního symfonického orchestru, který jej má doprovázet, mohl jít o přestávce domů) a třetí dějství začalo rovnou očekávanou árií E lucevan le stelle. Ať počítám, jak počítám, jedná se o škrt asi deseti minut hudby. Bylo to opravdu zapotřebí?

Podle mého názoru nikoli – zkušený dirigent Marcello Rota řídil představení svižným tempem a s pochopením pro tektoniku díla a všechny jeho hudebně dramatické přednosti. Český národní symfonický orchestr vycházel jeho představám vstříc na zcela profesionální úrovni – je to tím obdivuhodnější, když si uvědomíme vytíženost tělesa po celou dobu konání více než měsíčního festivalu. Zkušenost orchestru s operní hudbou při jeho stále častějším angažování pro nejrůznější pěvecké recitály je každopádně znát a bylo by jistě přínosné slyšet ho při – alespoň koncertních – provedeních opusů hudebního divadla častěji.Usměvavá pěvkyně Stefanna Kybalova, která se na po Praze všudypřítomných plakátech a citylightech stala jednou z tváří festivalu (připomeňme, že dalšími lákadly byli dirigent Libor Pešek, tenorista David Lomelí, zmíněný Fahrid Murray Abraham nebo jazzoví velikáni Wynton Marsalis a John Pizzarelli), se zhostila titulní role. Jméno mladé „italské sopranistky s česko-bulharskými kořeny“ našim milovníkům opery není příliš známé, což je jistě škoda. Vítězka mnoha prestižních soutěží a host zatím spíše menších evropských scén vládne technicky jistým hlasem příjemně dráždivého zabarvení, které roli Tosky vysloveně sluší. Obávám se však, že jevištní zkušenost s touto Pucciniho operou Kybalova pravděpodobně zatím nemá. Přestože bylo zřejmé, že na ní intenzivně pracuje, stála ji snaha o hereckou věrohodnost, při níž nešetřila gesty a výraznou mimikou, plné soustředění na hudební stránku výkonu. V prvním dějství při ariosu v duetu s Cavaradossim doslova „utekla“ orchestru, ve druhém dějství bohužel v duetu se Scarpiou nepříjemně vykolejila i svého pěveckého partnera. Škoda – bez těchto zbytečných a bohužel nepřeslechnutelných chyb by byl český debut dvaatřicetileté zpěvačky zajisté mnohem sympatičtější.Svůj den měl naopak tenorista Mario Malagnini, který představoval Cavardossiho. Vysoký, štíhlý pětapadesátník patří dlouhodobě ke spolehlivým a kvalitním pěvcům, kteří spíše než předem ohlášeným angažmá zachraňují představení pohotovými záskoky ve státních operách ve Vídni, Mnichově či v milánské Scale. V mezidobí odvádí Malagnini pozoruhodné výkony zejména v italských divadlech, z nichž pocházejí i některé jeho výtečné živé nahrávky (například Verdiho Stiffelio z Terstu nebo Marcello z Leoncavallovy Bohémy z Benátek). V Praze už Malagnini několikrát zpíval při různých příležitostech. Za zmínku stojí hned ta první: 16. dubna 1992 vstupovala Státní opera Praha do teprve třetího týdne své existence a na benefiční představení – čeho jiného než Pucciniho Tosky – pro Výbor dobré vůle Olgy Havlové bylo ohlášeno neuvěřitelné obsazení ¬ Mara Zampieri, Neil Shicoff a Franz Grundheber… Celé to znělo tak neuvěřitelně, že to snad ani nemohla být pravda. A také nebyla: ve skutečnosti (a bez jakékoli omluvy či vysvětlení) v Tosce účinkovali tehdy prakticky neznámí Maria Abajan, Mario Malagnini a Wicus Slabbert.

Téměř hmatatelné rozladění publika tuto sobotu nejúspěšněji zažehnal svým suverénním výkonem právě Malagnini, a s radostí je třeba konstatovat, že po více než dvaceti letech tentokrát svého Cavaradossiho v Praze zopakoval opět skvěle. Stále pevný a mladistvý hlas a jisté výšky jsou devizou italského pěvce, kterému chybí k dokonalosti snad jen absence zajímavější barvy jeho tenoru. Obě árie, dueta i ukázkové Vittoria! ze druhého dějství Malagnini každopádně vystřihl způsobem, jaký bychom na našich scénách určitě rádi slýchali častěji.Marcello Rota, Český národní symfonický orchestr a Mario Malagnini se před třemi lety sešli v Praze při jakémsi pokusu o kulturní událost, který – možná naštěstí – proběhl za minimálního zájmu médií. Filmový režisér Dušan Rapoš a herečka Eva Vejmělková se obří produkcí své rockové opery Pietro e Lucia snažili v holešovické sportovní hale přesvědčit zájemce o tom, že jsou ve skutečnosti hudebním skladatelem a operní libretistkou. Nerad bych se pouštěl do spekulací, zda se jim to podařilo, ale pozoruhodnou na celé věci byla nezvykle hojná účast renomovaných italských operních pěvců. Jedním z nich byl i barytonista Gianfranco Montresor, který se tentokrát na Prague Proms představil v přece jen důstojnější roli barona Scarpii. Veronský rodák patří už několik let k téměř kmenovým spolupracovníkům projektů Českého národního symfonického orchestru, ale má za sebou i pozoruhodnou kariéru hosta evropských operních domů a hudebních festivalů. V roce 2010 stál v jedné z menších rolí po boku Plácida Dominga, Vittoria Grigola a Julie Novikovy v televizní inscenaci Verdiho Rigoletta z italské Mantovy. V Praze nyní předvedl velmi kvalitní pěvecký výkon a uměřeně, ale přesvědčivě herecky naznačil Scarpiův charakter. S přehledem se svých menších úloh zhostili i sólisté známí z českých jevišť: u Františka Zahradníčka coby Angelottiho a Jevhena Šokala jako Kostelníka nezbylo než litovat, že jejich party byly zbytečně okleštěny, Martin Šrejma a Roman Vocel na sebe dokázali upozornit i v rolích Spoletty a Sciarroneho.

Letní festivalové publikum (přece jen v mnoha ohledech odlišné od toho, které v Praze potkáváme po zbytek roku) bylo s touto koncertní Toskou spokojeno, a jak jsem se snažil objasnit výše, mělo pro to i řadu dobrých důvodů. Doufejme, že s podobně sympaticky uměřenou prezentací operního repertoáru bude festival Prague Proms pokračovat i ve svých dalších ročnících. A kdo ví – možná, že se diváci časem vydají i na dramaturgicky odvážnější počiny, než je Pucciniho osvědčený hit, a snad se jich dočkají i bez zbytečných škrtů…

Prague Proms 2013
Giacomo Puccini:
Tosca
(koncertní provedení zkrácené verze)
Dirigent: Marcello Rota
Stefanna Kybalova (soprán)
Mario Malagnini (tenor)
Gianfranco Montresor (baryton)
František Zahradníček (bas)
Jevhen Šokalo (bas)
Martin Šrejma (tenor)
Roman Vocel (bas)
Český národní symfonický orchestr
Smíšený sbor Českého národního symfonického orchestru
20. července 2013 Smetanova síň Obecního domu Praha

www.pragueproms.cz

Foto Jan Malý, archiv