Fjodor Michajlovič Dostojevskij inspiruje operu

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Literární dílo spisovatele a filozofa (za kterého se ale sám nepovažoval) Fjodora Michajloviče Dostojevského (30. října/11. listopadu 1821–28. ledna/9. února 1881, juliánský/gregoriánský kalendář), jehož dvousté výročí narození připadá na datum 11. listopadu, patří bezesporu k zásadním hodnotám světové kultury. Dostojevského práce byly přeloženy do více než sto sedmdesáti jazyků. Dříve patřila dobrá znalost jeho tvorby k základnímu vybavení mladých intelektuálů, dnes spíše zaujímá uhrančivým vykreslením lidských typů a ruského prostředí.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij (zdroj Státní Tretjakovská galerie, Vasily Grigorevich Perov)
Fjodor Michajlovič Dostojevskij (zdroj Státní Tretjakovská galerie, Vasily Grigorevich Perov)

Dostojevskij také výrazně ovlivnil filozofické myšlení 20. století. Poněkud problematická je ale současná čtenost jeho děl. Dostojevského prózy ale žijí svůj druhý život v mnoha divadelních a filmových adaptacích. Od činoherního divadla sice nebývá daleko k opernímu zpracování, ale prvá zhudebnění jeho povídek a románů se na operních jevištích objevila až po skončení první světové války v 20. letech 20. století.

Zhudebněné povídky

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, stejně jako Puškin, Čechov a Tolstoj, byl mistrem povídky, žánru typického pro ruskou literaturu 19. a počátku 20. století. Z několika desítek jeho povídek byla zhudebněny například satirická povídka Strýčkův sen (1858). Pod názvem Zásnuby ve snu (Verlobung im Traum, komponováno 1928–1930) ji na operní scénu uvedl skladatel česko-německo-židovského původu Hans Krása, zavražděný roku 1944 v Osvětimi. Libreto Rudolfa Fuchse a Rudolfa Thomase shrnuje maloměstskou satiru boje o venkovskou krasavici Zinu, z něhož takřka vítězně vyjde postarší kníže, jemuž ale nakonec namluví, že jeho pokusy o námluvy byly jen jeho snovou představou. Původní verze libreta nesla název Feďa, tedy jméno Zinina umírajícího milence na tuberkulózu, který ale v příběhu vůbec nevystupuje, a jen se o něm vede opakovaná konverzace. Krásovo zhudebnění bylo jednoznačným úspěchem. Po úspěšné premiéře v květnu 1933 v Neues deutches Theater v Praze obdržel za rok 1933 Československou státní cenu za literaturu a umění (udělovanou také v sekci německých umělců žijících na území Československa). Po druhé světové válce a smrti autora se dlouho zdálo, že partitura opery je ztracena, ale byla objevena dirigentem Israelem Yiononem a nastudování z května 1994 ve Státní opeře v Praze prokázalo kvalitu díla. Label DECCA také v roce 1998 uvedl na trh kompletní nahrávku díla.

Ranou lyrickou novelu Bílé noci (1848) o setkání mladíka a dívky, zadané jinému muži, během petrohradských bílých nocí, zhudebnil Jurij Markovič Bucko formou komorní opery totožného názvu Bílé noci (komponováno 1967) pro dva zpěváky (tenor a soprán). Skladatelovo libreto zkracuje počet nocí z titulu díla, v novele čtyř nocí a rána, v opeře na pouhé tři noci. Hodinová opera byla nejprve provedena koncertně v Moskvě pod taktovkou Gennadije Rožděstvenského v roce 1970 a první scénické nastudování provedení následovalo v Drážďanech (Staatstheater) roku 1973. Opera se během dvou dekád stala oblíbeným dílem komorních scén v SSSR, NDR, ale i v tehdejší NSR. Literatura uvádí také operu Weisse Nächte na týž námět francouzského skladatele rakouského původu Érica-Paula Stekela, komponovanou v letech 1929–1931 a poprvé uvedenou roku 1936.

Opera Katarína (komponovaná 1971) slovenského skladatele Jozefa Gahéra vychází povídky Dostojevského Bytná (1847). Komorní opera pro dva zpěváky a činoherce s reprodukovaným hlasem, sbor a balet měla být závěrečnou částí operního triptychu podle Dostojevského děl, ale skladatel od záměru upustil a Katarína zůstala dosud neprovedena.

Fantaskní a vnějškově absurdní povídka Krokodýl (1865) byla na operní jeviště předvedena jako hudební divadlo (Das Krokodil) německého skladatele Juryho Everhartze v roce 2004 ve Vídni

Opery podle Dostojevského románů

Mnohem většímu zájmu se se u skladatelů těšily Dostojevského slavné romány/literárními historiky šest z nich je označováno jako „velké romány“: Zločin a trest, Hráč, Idiot, Běsi, Uražení a ponížení, Bratři Karamazovi, byť často jde o díla značně rozsáhlá a pro potřeby operních libret muselo dojít jak k výrazným redukcím počtu postav, tak ke zjednodušením zápletek.

Raný kratší román v dopisech Chudí lidé (1846, někdy též pod českým překladem Ubozí lidé) posloužil jako předloha pro komorní operu Gleba Serafimoviče Sedelnikova. Stejnojmenná opera pro dva zpěváky (soprán a baryton), jímž za doprovod slouží pouze smyčcový kvartet je vhodná i pro ty nejmenší studiové scény. Již toto první knižně vydané dílo nese Dostojevského notnou dávku beznaděje a zároveň kritiky k společenskému uspořádání ruské společnosti. Pár padlé dívky Varvary a typická ruská postava bezvýznamného úředníka Makara Děvuškina prostě nemá naději najít štěstí, protože společnosti vládne přetvářka a moc peněz. Sedelnikova opera byla po moskevské premiéře roku 1974 úspěšná na ruských scénách, několikrát provedena i na konzervatořích a label Melodija pořídil v roce 1980 kompletní nahrávku této zhruba padesátiminutové opery.

Světové popularity se dostalo Janáčkově opeře Z mrtvého domu na základě Dostojevského autobiografického textu Zápisky z mrtvého domu (1861). Zanícený rusofil Janáček dokázal přímo z původního textu vybrat textové pasáže a nesmírně konzistentně a zároveň se s osobitou, byť syrovou poezií, vykreslit život trestanců v omské káznici, tak jak to sám spisovatel poznal během výkonu trestu. Ač Janáček operu dokončil orchestrace byla po jeho smrti přepracována, stejně jako beznadějně působící závěr díla. Po desítkách let se ale prováděcí praxe vrací k původnímu znění. Dílo bylo premiérováno dva roky po Janáčkově smrti v dubnu 1930 v Brně. Z mrtvého domu patří nejen ke klenotům české opery, ale také zcela výjimečným dílům světové opery. Dílo dirigovali a inscenovali největší hudební umělci, kteří se opakovaně a s nadšením vyjadřovali o hudebních a výrazových kvalitách díla. Tato Janáčkova opera patří právem dnes k nejčastěji inscenovaným českým operám na světových scénách.

Zápisky z podzemí (1864), další silně autobiografický text, jehož hlavním tématem je manipulace, v roce 2011 uvedl na scénu mladý australský skladatel Jack Symonds jako komorní devadesátiminutovou operu v sedmi scénách.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments