Efektní úvod večera s tureckou inspirací
Další abonentní koncert orchestru Prague Philharmonia (dříve Pražská komorní filharmonie) se nesl již v duchu právě zahájeného období adventu. Důvodů k radostné náladě poskytl tento večer v dostatečné míře. Orchestr zahrál na špičkové úrovni klasickou hudbu, a tím naplnil očekávání, jež jsou s tímto orchestrem pravidelně spojována. Hrát tento průzračný hudební sloh nepředpokládá jen dodržet notový zápis, dokonalé ladění a souhru. Pro transparentní předání estetické informace je nutné sledovat cesty harmonického i melodického vývoje, které jsou v klasickém slohu pregnantně stanoveny funkční harmonií a jejími důsledky v homofonní faktuře. To předvedl šéfdirigent Emmanuel Villaume v míře vrchovaté, a tak úvodní předehra k Mozartově opeře Únos ze serailu (1782) strhla nejen svým vysokým tempem či názvuky turecké vojenské hudby v krajních dílech, ale i lyrickým zjemněním uprostřed skladby. Oceňuji detailní dynamické vyvážení bicích nástrojů vůči ostatním skupinám, což přineslo kompaktnost zvuku celého uměleckého tělesa. Sledovaná skladba se stala vskutku efektním úvodem večera.
Ve stejných atributech se pohybovala i Symfonie č. 63 „La Roxelane“ Josepha Haydna, vzniknuvší jen o rok dříve než výše uvedená Mozartova opera. Takto zahraná klasika se musela líbit i zapřisáhlému „avantgardistovi“ popřípadě jinak vyhraněnému posluchači, protože předávala radost ze života, pozitivní energii, logiku a pevný řád. Také v provedeném Haydnově díle se objevily „turecké“ inspirace, i když ne v tak pregnantních konturách, jako je známe z Mozartovy opery Únos ze serailu. V Haydnově skladbě je naznačilo téma z volné části s názvem „Le Roxelane“, zpracované ve variační formě. (Programní název díla poukazuje ke jménu manželky tureckého sultána Sulejmana I.) Téma variací připomnělo ve svých opakovaných tónech mollové vzory jednoduché turecké vojenské hudby. Zmíněné téma je bezprostředně po jeho doznění vystřídáno jeho durovou verzí. To se v klasicismu neděje často. Sled dur-moll se pak též projevil i ve variační dramaturgii celé popisované druhé věty.
Flétnista Emmanuel Pahud a jeho odzbrojující muzikalita
Ve slohu klasické hudby se též nejdříve představila hostující osobnost večera, vynikající francouzsko-švýcarský flétnista Emmanuel Pahud. Vystoupil jako sólista v Mozartově skladbě Andante pro flétnu a orchestr C dur, KV 315/285e. Jeho umělecké charisma vyzařující odzbrojující muzikalitou, vysokou interpretační inteligencí i neomylnou technikou, vytvořilo takový průběh skladby, jako by nám ji někdo postupně vysvětloval a opíral se přitom o osové tóny melodie. Kdysi podobné výklady prováděl rakouský hudební teoretik Heinrich Schenker (1868–1935). Obecenstvo ocenilo plastickou interpretaci Emmanuela Pahuda nadšeným potleskem. Další umělecké počiny slavného flétnisty byly realizovány ve skladbách 20. století. V sólovém výstupu provedl Sonátu pro flétnu a klavír, FP 164 Francise Poulenca (1899–1963). Kompozice vznikla v roce 1957, na sledovaném koncertě zazněla v instrumentaci pro flétnu a orchestr, kterou pořídil v roce 1976 Angličan Lennox Berkeley. Skladba proběhla ve strhujících tempech i omamné atmosféře jemné francouzské lyriky. Interpretační mistrovství a žár provedení díla Emmanuelem Pahudem mi připomněly nahrávku Jean-Pierra Rampala, premiérujícího flétnisty. Skladba ve verzi pro flétnu a orchestr přejímá rysy concertina. Nejsem si jist, jestli by to bylo v intencích představ skladatele, který v době vzniku orchestrální instrumentace již nežil. V novém pojetí vyznívá nejlépe věta první, v dalších již dochází k dezinterpretaci klavírního partu tím, že do popředí se dostávají linie, které zůstávají v původním klavírním partu poněkud skryty. Zmíněné linie se týkají zhusta uplatněných lesních rohů. Obecenstvo přijalo však Poulencovu Sonátu pro flétnu s neskrývaným nadšením. Emmanuel Pahud pak s orchestrem ještě přidali rozměrnější skladbu Odelette Camilla Saint-Saënse.
Závěr večera jako imprese pařížských zákoutí
V závěru večera zazněla Sinfonietta, FP 141 Francise Poulenca z roku 1947. Dílo odráží radost z konce 2. světové války. Ta je zprostředkována mnoha výrazovými prostředky. Poulencova Sinfonietta je dílo sršící humorem, s periodickými homofonními myšlenkami a přehlednou formovou výstavbou. Proto je často označováno jako typicky neoklasické. Rozšiřuje také katalog tvůrčích přístupů k tomuto žánru. Na tomto místě je třeba malého výkladu. Sinfonietta je vlastně symfonií, jejíž parametry jsou zmenšeny. V našich končinách je nejvíce známa Sinfonietta Leoše Janáčka z roku 1926, kde fanfárovitá 1. věta byla hrána při slavnostních příležitostech státních svátků České republiky. Janáčkova Sinfonietta je svitou s charakterem kasace, tedy sestavou krátkých vět společenské funkce. Svůj význam ve vývoji české hudby mají i Vojenská sinfonietta (1937) Vítězslavy Kaprálové, stručné sinfonietty Bohuslava Martinů, v kontrastu pak stojí stejnojmenná díla Klementa Slavického (1910–1999), skladby překvapivě rozměrné a symfonicky závažné.
Poulencova Sinfonietta obsahuje čtyři věty, které dohromady trvají třicet minut. Je dobré si uvědomit, že půl hodiny trvají mnohé symfonie 20. století. Dílo tedy nemá nezvykle kratší časový rozměr a neprovozuje ho ani zmenšený orchestr. Co však je v Poulencově skladbě regulováno, je její tematická původnost. Stejně jako v některých jiných skladbách, i zde skladatel vesele posluchače zkouší, zda pozná v jeho hudební tkáni podobnosti se slavnými skladbami. V celém cyklu Sinfonietty je jich mnoho. Mezi všemi však dominuje Čajkovského Symfonie č. 6 h moll „Patetická“, upozorňující na sebe v prvních dvou větách. Míhají se však i díla Satieho, Gershwina, pochopitelně díla vídeňských klasiků a podobně. Žádnou záměrnou podobnost jsem nezaznamenal ve třetí větě Andante cantabile. Svojí hudební náplní ale stála ve stínu ostatních.
Prague Philharmonia pod vedením Emmanuela Villauma zahrála Poulencovu kompozici s šarmem poválečné Paříže, vystihla náznaky kavárenské hudby či imprese pařížských zákoutí. Na posluchače zapůsobily mnohé další asociace. Okouzlující bylo využití dusítek v trubkových partech. V závěru večera se tedy rozléhalo Dvořákovou síní halasné „bravo“. Platilo všem hudebníkům bez rozdílu, protože Poulencova hudba předkládá náročné hráčské úkoly všem. V té chvíli jsem si také uvědomil, že kromě původnosti tematické stránky skladby je důležitá také kreativita autora při jejím zpracování. V tom se Francis Poulenc projevil jako mistr.
Prague Philharmonia: Mozart. Poulenc. Haydn
30. listopadu 2025, 19:30 hodin
Dvořákova síň, Rudolfinum
Program
Wolfgang Amadeus Mozart: Únos ze serailu, předehra k opeře, KV 384
Wolfgang Amadeus Mozart: Andante pro flétnu a orchestr C dur, KV 315/285e
Francis Poulenc: Sonáta pro flétnu a klavír, FP 164 (úprava pro flétnu s orchestrem L. Berkeley)
Joseph Haydn: Symfonie č. 63 C dur „La Roxelane“, Hob.1:63
Francis Poulenc: Sinfonietta, FP 141
Účinkující
Emmanuel Pahud – flétna
Prague Philharmonia
Emmanuel Villaume – dirigent
