Flétnistka Monika Štreitová: Je důležité systematicky se věnovat ženské tvorbě

Monika Štreitová Duarte (1971) je česká flétnistka a pedagožka. Žije a pracuje v Portugalsku. Od dob studií spolupracuje se soudobými tvůrci různých žánrů a stylů. Má stylově velmi rozmanitý repertoár, na své kontě na 200 premiér současných děl. Byla zakládající členkou komorních souborů Ensemble Neue Music Bratislava, Trio Neue Music Bratislava a Duo kontrast Praha, působí i v řadě dalších souborů.
Monika Štreitová (foto Jidřich Štreit)
Monika Štreitová (foto Jidřich Štreit)

Milá Moniko, nejprve aktuální otázka kde a s čím vás zastihla omezení společenského života kvůli Covidu? Jak to v Portugalsku v současnosti vypadá s kulturou? Spolu jsme stihly akorát koncert festivalu Terras sem sombra v únoru, který jsme, zatím, ani nedokončili.
Je to velká zkouška naší odolnosti. Kultura prožívá těžké období. Pokud se ale podíváme do minulosti, epidemie mívaly i pozitivní vliv na uměleckou tvorbu. Paradoxně, v nejtěžších dobách, které byly provázené lidským utrpením, často vznikaly nejzávažnější a nejhlubší díla hudební, výtvarná i literární.

Koncertní činnost v Portugalsku byla, podobně jako v jiných zemích, také omezena. Hodně koncertů bylo zrušeno, nebo se odehrály on-line. Za koncert na Terras sem sombra jsem proto vděčná. Uskutečnil se v době, kdy se o viru sice už vědělo, ale neexistovala ještě žádná omezení. Nezapomenu na plný kostel araiolského kláštera vibrující hudbou a fantastickou atmosférou.

V létě jsem měla podobnou “neskutečnou” příležitost účinkovat po první fázi pandemie na jednom z prvních koncertů pod širým nebem v Klášteře Svatého Ducha, kde sídlí naše Universita v Évore. Je to fascinující místo. Koncert jsem zahájila Hildegardou von Bingen, její skladbou Spiritus Sanctus, kterou jsem si adaptovala pro flétnu. Také jsme, společně s pianistkou Anou Telles, získaly uměleckou residenci v Lisboa Incomum, progresívním centru nové hudby v Lisabonu, vedeným skladatelem Jaime Reisem a účinkovaly tam na festivalu Speed Residency & Stream. Získala jsem finanční podporu na dvě CD, která vychází tento rok. Už opět začaly i prezenční koncerty. Během jednoho týdne jsem například měla čtyři, každý s jiným programem. Nemohu si opravdu stěžovat.

Monika Štreitová (foto Pavlína Novotná)
Monika Štreitová (foto Pavlína Novotná)

Čemu jste se věnovala během posledního roku a čím se zabýváte teď? Vidíte nějaký přínos této nucené změny režimu pro sebe nebo kolem sebe?
Věnovala jsem se nahrávání. První CD Sérenade aux etoiles už vyšlo ve vydavatelství Slovart Music. CD obsahuje díla pro flétnu a klavír hudebních skladatelek od středověku po současnost. To je ten program, který zazněl poprvé právě na festivalu Terras sem sombra. Spolu s klavíristkou Anou Telles budeme pokračovat v uvádění skladatelek. Navázaly jsme spolupráci tentokrát i s mimoevropskými autorkami. Připadá mi důležité se věnovat systematicky ženské tvorbě. V minulé době stály tvůrčí ženy kvůli svému sociálnímu postavení mnohdy stranou. Dnes je situace sice mnohem příznivější, ale když někoho požádáte, aby vyjmenoval alespoň pět skladatelek, zarazí se a bude pátrat v paměti. A tuhle “všeobecnou” paměť právě chceme osvěžit našimi nahrávkami a jejich uváděním na rozhlasových stanicích v Portugalsku i zahraničí.

Další CD Wonderland pro vydavatelství Lisboa Incomum je ze skladeb českých autorů a jsou na něm tři světové premiéry: Passacaglia z Janáčkovy Glagolské mše v úpravě pro flétnu a kytaru od Miloše Štědroně, Podzimní suita pro flétnu a kytaru od Františka Lukáše a Kuchyň nespavosti pro sólovou flétnu Lukáše Sommera. Hraji je s jedním z nejzajímavějších kytaristů a vítězem mnoha soutěží, Pedrem Rodriguesem. Je to už naše třetí společné CD. Kromě toho jsem nahrála taky skladbu Beams Michala Rataje pro flétnu a elektroniku, která vychází na skladatelově novém CD.

Pedro Rodrigues a Monika Štreitová (foto se svolením Moniky Štreitové)
Pedro Rodrigues a Monika Štreitová (foto se svolením Moniky Štreitové)

Jak říká naše filosofka Anna Hogenová, v naší kultuře jsme si většinově příliš zvykli na postoj chtít mít vše pod kontrolou, a současnost ukázala všem, že je to iluze. Pomáhá vám víra k zachování duševního klidu v této mediálně dramatizované době?
Děkuji za tuto milou otázku. Ano, víra mi pomáhá žít a nemít strach z nekontrolovatelného. Tím se mi situace velmi usnadňuje. Ani v minulosti jsme neměli situaci pod kontrolou, jen to tak vypadalo. Věřím, že dnešní doba může těm, kteří opravdu chtějí, otevřít nové obzory. Jsme tu na chvíli, jsme zranitelní, jsme jako “vánek pouhý”, jak říká Bible. Nikdy nevíme, do kdy tu budeme, a proto je dobré žít naplno a předat dobré poselství všem, které máme rádi. I naším nepřátelům. Vnitřní klid, ten opravdový, nám nemůže vzít nikdo! Proto je tak důležité ho hledat. Naše kultura je na křesťanství postavena, ale pro mnohé je to pouze klišé, něco, co dodržovali babička s dědečkem. Víra má být něco doopravdy živého až “divokého”, pramen, ze kterého můžeme čerpat neuvěřitelnou sílu – jako to například dělal J. S. Bach. C. Frank, A. Schweizer, O. Messiaen…

Žijete v Portugalsku, kde jste se vdala a umělecky a pedagogicky působíte. Co se vám v této zemi líbí? Máte ráda fado?
Na Portugalsku se mi líbí snad všechno – lidi, úcta k rodině, jazyk, kultura, krajina, moře, architektura, gastronomie… Fado mám moc rada a už jsem ho i veřejně zpívala na jednom večeru věnovaném portugalským zvykům v Olomouci ve vile Primavesi. Taky ho někdy zpívám pro pobavení portugalské rodiny a přátelům. Je v něm velký smutek, sentimentalita a určitá bezvýchodnost smíchaná zároveň s příjemným pocitem.

Jste umělkyní, která přemýšlí o smyslu umění. Co je podle vás podstatou hudby?
Budu mluvit hlavně jako interpret. Pro mne je to nejkrásnější umění. Jazyk, kterým můžeme vyjadřovat naše pocity, ale zároveň i chválit Boha. Je to sdílení toho nejkrásnějšího, co máme v sobě, odevzdání se. Je to rozšíření obzoru života.

Výzkumy potvrzují, že zvuk a hudba může mít prokazatelný vliv na rozvoj psychických funkcí člověka, může ho harmonizovat i léčit. Vy sama pořádáte koncerty pro nemocné Alzheimerem. Jaké mate zkušenosti?
Hudba nás utváří, léčí. Nás i naše posluchače. Ano, koncerty pro nemocné Alzheimerem mě vždycky nadchnou. Obdivuji, jak si mohou pacienti pamatovat tolik slok (já si jich tolik nepamatuji), když dojde na písničky! A na ty přijde vždycky, hned po “vážné části”, kde jim hraji skladby klasického flétnového repertoáru. Když zpívají se mnou, jako by ani Alzheimer neexistoval. Mám z toho radost. Ráda bych v budoucnu napsala odborný článek na toto téma, samozřejmě ve spolupráci s odborníky příslušných oborů.

K flétničce vás přivedla maminka v dětském věku. Hrála jste ráda? Vynalézala jste, nebo jste chodila do hodiny? Jak to tehdy fungovalo tam, kde jste vyrůstala?
K hudbě mě vedle maminka. Nejdříve ve čtyřech letech to byly housle, později flétna. Ta mě fascinovala. Chodila jsem na hodiny k výbornému pedagogovi a autorovi úspěšných škol na flétnu Lubomíru Kantorovi do Olomouce, třicet kilometrů od Sovince, kam mne mí obětaví rodiče vozili každý týden. Jeho publikace obdivuji dodnes. Jsou postavené na lidové písni, která je v Portugalsku stále popelkou, co se týče používání v nástrojové pedagogice. To se snažím změnit.

Monika Štreitová a Machina Lírica Ensemble (foto se svolením Moniky Štreitové)

Od tohoto roku vyučuji, kromě flétny, didaktiku v rámci Magisterského studia na naší universitě v Évoře, kde mám na starosti budoucí učitele nástrojové hry. Právě včera jsem měla jako hosta Tiaga Perreiru, režiséra a neúnavného dokumentátora zpěvu starých lidí v Portugalsku, písní, které je učili už jejich prarodiče. Projekt se jmenuje Música Potuguesa a gostar dela própria (Portugalská hudba má ráda samu sebe). Takže se opravdu dodnes “chlubím” metodami svého prvního pedagoga a snažím se je adaptovat na portugalské poměry.

Váš otec, fotograf Jindřich Štreit, má rád surreálné“ kontrasty v reálných situacích, které ukazují, jak se v člověku potkává čisté s temným, ale je tam spíš důvěra v dobro, byť trochu lidsky zbastlené. To má společné, řekla bych, i s českým filmem 60. let, třeba s Formanem. Inspiroval vás táta k tomu nebýt jen interpretem? Když se podívám na rozsah vašeho repertoáru a činností, tak je vidět, že hledáte a nacházíte přesahy a máte odvahu dělat nové věci
Ano, otec byl a je pro mne velkou inspiraci. Od malička jsem mu vybírala fotky na jeho výstavy. A on mi zase pomáhal a pomáhá vybírat skladby. Vždycky se velmi zajímá o to, co dělám, dává mi rady na koncertech i při nahrávání. Je důležité mít pohled někoho citlivého z “jiné branže,” posouvá nás to dál. A když je to navíc táta, který vibruje vším, co dělám, ještě lépe. Ale je na mě přísný!

Přesahy do jiných oblastí bytostně potřebuji. Mám své vize, které se snažím realizovat a k tomu vedu i své studenty. Uskutečnili jsme například projekt simultánní kresby projektované přímo na studenty, kteří hráli na podiu skladby současných portugalských autorů. Spolupracovala s námi belgická výtvarnice Brigitte Schùermans.

Zdá se, že jste měla i dobré a inspirativní učitele. Vidíte nějaké rozdíly ve způsobu přípravy umělců v Portugalsku a u nás? Čím se můžeme inspirovat a co naopak mohou získat od nás?
Měla jsem velké štěstí na pedagogy – nejdříve to byla maminka, jak jsem už říkala. Po absolvování LŠU u Lubomíra Kantora jsem šla na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě k prof. Jiřímu Bystroňovi. Byla jsem jednou z jeho prvních žaček. Profesor Bystroň je dnes velmi uznávaným pedagogem a má hodně úspěšných žáků po celé Evropě. Profesor Miloš Jurkovič, charizmatický umělec, tehdejší rektor VŠMU v Bratislavě pro mě byl určující. Jeho náročnost ve zvládání starších stylových epoch ve mě vybudovala úctu k hledání korektní interpretace všech stylových období a jeho cit pro mou individualitu začal přinášet ovoce už od prvního ročníku, kdy jsem začala intenzívně spolupracovat se všemi generacemi slovenských autorů. Bratislava mi připadala v té době progresivnější, než pražské prostředí a ráda se tam dodnes vracím. Účinkuji na festivalech Melos-Étos, Bratislavském varhanním festivalu…

Monika Štreitová s absolventy (foto se svolením Moniky Štreitové)

V Portugalsku se vesměs používají zahraniční školy a děti nemají živý kontakt s portugalskou písní, i když existuje jejich kompletní sbírka ze všech regionů sestavená Michelem Giacomettim… Ve větších městech si vážná hudba vytvořila své místo. Portugalsko má velmi prestižní koncertní sály jako je Casa de Música v Porto a Centro Cultural de Belém v Lisabonu, které realizují zajímavě hudebně-výchovné programy.

V menších městech ovšem vážná hudba “soutěží” o posluchače s dechovkou, která je v Portugalsku populární. Hodně studentů univerzity hraje v těchto kapelách, které sice mají špičkovou úroveň, ale k vytváření vlastní originality moc nepřispějí.

Výuka současné hudby je v hudebním školství zatím omezena, hlavně na nejnižším stupni. Při výuce didaktiky se snažím budoucí učitele motivovat ve vyhledávání, analýze a případně ke komponování didaktických skladeb. Už pochopili, jak je to důležité. Moji studenti flétny hrají často skladby svých spolužáků. Úzce také spolupracuji se skladatelskou třídou.

V čem se mohou poučit Češi? Existuje tady systém školství odvozený od francouzských konzervatoří, které přijímají děti od šesti let. Děti dělají přijímací zkoušky a na stejné škole mohou být až do konce středního vzdělání. Takto mají přístup k nejlepším pedagogům, kteří je vedou od malička až k univerzitním přijímacím zkouškám. Vzdělání je bezplatné, založené na začátku na zpěvu a nástrojových ateliérech, kde si děti nástroj vybírají. Pedagogové jsou vstřícní, dynamičtí a pozitivně motivují žáky.

Teď se hodně diskutuje v celé Evropě o rozšiřování výuky technologických dovedností. Jiná skupina (a k té patřím i já) tvrdí, i vzhledem k současným zkušenostem, že v dětech je třeba rozvíjet vyváženě také reflexi, vnitřní stabilitu, tvůrčí a sociální dovednosti, které lze podpořit humanitními obory. Jak to vidí v Portugalsku?
Portugalci jsou ve výchově velmi pečliví a humanitní obory jsou vyhledávané a uznávané. Je ctí mít dítě na konzervatoři a je, naštěstí, běžné věnovat mu čas k rozvíjení uměleckých schopností. Na děti se nekřičí, naslouchá se jim a diskutuje se s nimi, aby správně pochopily, co po nich rodiče nebo učitelé chtějí. A to má své výsledky.

Celkově jsou Portugalci velmi slušní. Nikdy jsem neviděla nikoho opilého, i když víno doprovází jejich typickou kuchyň. Je to země se silnou křesťanskou tradicí a to se opravdu odráží v chování lidí. Na ulici, v dopravních prostředcích, v obchodě.

Vraťme se k vaší umělecké práci. Ve vašem repertoáru se vyskytuje hudba stará i nejnovější, psaná přímo pro vás. Příkladem byl třeba ten váš koncert na Terras sem sombra – od Hildegardy von Binden po současnost.
Pro mne právě cesta napříč stoletími je mnohem zajímavější a myslím, že pro posluchače také. Díky chronologicky vystavenému programu je možné obdivovat skladby žen současnic, mnohdy žaček velkých skladatelů a konstatovat, že nejsou v ničem méně kvalitní.

Při výběru skladeb se řídím zákonem kontrastu a vyhledávám jazyk, se kterým se mohu ztotožnit. Jinak by to nefungovalo. Vždycky se taky snažím zařadit české skladby. Pro Portugalce byla Kaprálová zjevením. Její skladby Elegie a Burleska jsem si po svolení vydavatele adaptovala z houslového originálu. Snažila jsem se minimálně zasahovat do originální verze.

Monika Štreitová – Projekt malby projektované na hrající studenty

Slovenská autorka a lékařka Petra Bachratá, se kterou spolupracujete, je výborná skladatelka (i v elektroakustice) a pokud vím, tak její skladba Luminiscence reagovala na fotografie vašeho otce z Třineckých železáren, že?
Ano, Luminiscence byla a je klíčová skladba mého repertoáru. Je ovlivněna působivým fotografickým souborem mého otce – zachyceným světlem, které proniká okny fabriky, světlem, vycházejícím ze strojů a metaforicky i světlem, které vychází z každého člověka… Podle této skladby se jmenuje jedno z mých nejúspěšnějších CD, které je věnované sólové flétně. Skladba “způsobila” cestu do Portugalska, kam jsem byla pozvaná ji nahrát pro Petru Bachratou, která v Portugalsku žila. Petra má velký cit pro flétnu a mimo Luminiscence má řadu skvělých skladeb jako Ontogenesis, Vozes de Aço, Distância

Je propojování s ostatními druhy umění, vystupování v různém prostředí cestou pro získávání publika pro neobvyklý repertoár? Vy sama také improvizujete, používáte různé techniky hry, zapojujete se i do elektroakustických kompozic
Ano, od dětství jsem byla obklopena všemi druhy umění. Tatínek mě už od čtyř let učil rozlišovat barokní umění od klasicistního. To mě, samozřejmě, velmi ovlivnilo a usnadnilo vnímání krásy, nejen hudební. Jsem za všechno velmi vděčná. Na vernisážích v Sovinci jsem improvizovala na obrazy Olgy Karlíkové, zachycující ptačí zpěv. Pravidelně spolupracuji s malířkou Inge Koskovou, která čeká na každé moje nové CD, podle kterého pak kreslí. Také spolupracuji s belgickou malířkou Brigitte Schuèrmans, která úžasně ilustrovala to moje zmíněné CD Wonderland. Ke každé skladbě tohoto CD vznikly velmi citlivé básně Portugalce Miguela Mesquita Cunha. Tento všestranný básník a myslitel žijící v Belgii létá na moje koncerty nebo je sleduje on-line a po každém dostanu nádherné texty, inspirované uvedenou hudbou. V minulosti jsem účinkovala na večerech poesie Petra Hrušky a dalších ostravských tvůrců. Také jsem měla tu čest spolupracovat s již zesnulým Jorgem Listopadem, který napsal text k mému CD Dual.

Spolupracuji také už čtvrtým rokem s Alexandrem Mihalicem, slovenským skladatelem působícím v minulosti v IRCAM v Paříži, který sestrojil eletroakustický nástroj Sampo ovládaný pedály. Hraji s pomocí Sampa Mihalicem adaptované skladby pro flétnu a elektroniku. Posledním naším “výstřelkem” je skladba Hildegardy von Bingen s live electronics. V této verzi jsem skladbu nahrála právě na nové CD Sérenade aux étoiles.

Monika Štreitová s nástrojem Sampo (foto se svolením Moniky Štreitové)
Monika Štreitová s nástrojem Sampo (foto se svolením Moniky Štreitové)

Kdo jsou vámi oblíbení autoři a proč? Jak vypadá spolupráce interpreta se současným autorem?
Určitě to je Bach, ten je pro mě nejsoučasnějším autorem. Vždycky mě oslovovala tvorba Sofie Gubaiduliny, protože má v sobě poselství. Právě jsem premiérovala výjimečnou skladbu anglického skladatele Christophera Bochmanna. Spolupráce byla intenzívní. Skladatel mě poprosil o identifikaci náročnosti všech multifonik (flétnových vícezvuků), aby je mohl použít ve skladbě ESSAY XXI. Mám na svém kontě už více než dvě stě premiér skladeb. To není jen číslo. Ke každé skladbě jsem si vytvořila vztah a u mnohých jsem se mohla podílet na jejich vzniku a to je pro každého interpreta obrovská čest.

S kým se vám dobře umělecky spolupracuje v zahraničí a u nás?
Nadále úzce spolupracuji s vynikajícím slovenským varhaníkem Markem Vrablem, se kterým pravidelně účinkujeme doma i v zahraničí. Také jsem v kontaktu s českými a slovenskými skladateli mé generace, ale i s generací jejich bývalých profesorů. Právě o víkendu jsem natočila s progresívním mladým portugalským režisérem Mike The Axe v klášteře hlavní baziliky v Évore videa pro koncert Musica Slovaka, ktery bude vysílaný Olomouckým Arcibiskupstvím jako on-line koncert. Je věnovaný nedávno zesnulému slovenskému skladateli Jozefu Podprockému, který mi věnoval skladbu Nežný súboj pro flétnu a akordeon. U nás jsem navázala kontakt s Markem Keprtem a jeho ansámblem Lichtzwang.

Se kterými současnými skladateli jste našla souznění u nás?
Kromě Petry Bachraté jsem si na Slovensku velmi rozuměla s Vladimírem Bokesem, Mojmírem Hanákem, Janou Kmitovou, Vítom Kubickom. Jejich skladby jsem nahrála jako videa právě s Mike The Axe v klášteře baziliky v Évore. Spolupracovala jsem hodně s Danielem Matějem a s Marianem Lejavou. Z českých skladatelů jsem zmínila Michala Rataje. Spolupracovala jsem s Michalem Nejtkem, Sylvou Smejkalovou, Lukášem Sommerem, Františkem Lukášem a velký mezinárodní úspěch sklízí Scherzo sonata, kterou mi věnoval Jan Dušek. Určitě těch skladatelů bude ještě vice…

Marek Vrabel a Monika Štreitová (foto Ján F. Lukáš)
Marek Vrabel a Monika Štreitová (foto Ján F. Lukáš)

Máte agenta, nebo si spíš zařizujete koncerty sama?
Nemám manažera. Zařizuji si hodně věcí sama, ale ty nejlepší koncerty přicházejí samy. To je vždycky výjimečné, když “spadnou z nebe”. Mnohokrát jsem o manažerovi uvažovala, ale takto to má taky své výhody. Jsem v přímém kontaktu s pořadatelem a program se snažím ušít na míru bez toho, abych dělala ústupky.

Máte letos v plánu v Česku nějaké koncerty?
Budu mít koncerty v srpnu na Šumperském hudebním létě a recitál v Horní Černé. Asi se k tomu ještě připojí další místa, nebo vernisáž tatínka, kterými stále oplývá.

Co byste doporučila začínajícím umělců z hlediska oboru a lidsky?
Hodně snít a pak ty sny realizovat. Jak říká Fernando Pessoa, portugalský básník: Bůh chce, člověk sní a dílo se zrodí.” Také je mi blízké Masarykovo: “Modli se a pracuj”, ať to zakončíme “hezky česky”!

Děkujeme za rozhovor. Ať se daří!
Já moc děkuji!

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments