FOK na dobré cestě

Zápisník Jindřicha Bálka (98)

Finský šéfdirigent Pražských symfoniků Pietari Inkinen je pro tento orchestr jednoznačným příslibem. A to nejen proto, že v české premiéře uvedl další novinku od nejvýznamnějšího žijícího finského skladatele Einojuhani Rautavaary (nar. 1928). Tento týden řídil další svůj program, na kterém dále zazněla Šostakovičova Pátá symfonie a Čajkovského Houslový koncert. Inkinen má přesná gesta a všechny hráče jasně vede – pro Šostakoviče zvolil pomalejší tempo a homogenní symfonický zvuk, ve kterém dobře prokreslil všechny hlasy v orchestru. Temná a hrdinská skladba z konce třicátých let minulého století, považovaná za jeden z portrétů Stalinovy éry, tak byla přesvědčivým vrcholem koncertů tohoto týdne. A v dnešní atmosféře, kdy jde z Putinova autoritativního vládnutí a jeho rozdmychávání světových konfliktů znovu strach, se takový Šostakovič zase poslouchá s trochu jinou emocí.

Vydařená ale byla i první polovina koncertu. Jako sólista přijel znovu Daishin Kashimoto, od roku 2009 koncertní mistr Berlínských filharmoniků, který má ale za sebou i bohatou sólistickou dráhu. Sedmatřicetiletý japonský hudebník působil od prvního taktu jako výrazná interpretační osobnost. Hrál plným tónem, ve kterém krásně zněly všechny Čajkovského melodie. V technických pasážích byl naprosto suverénní, až si v samém závěru řekl o zbytečně virtuózně rychlé tempo. Taktéž lyrický začátek druhé věty mu vyšel v mimořádném tónovém bohatství. Nemohl jsem si odpustit srovnání s Josefem Špačkem, který jakožto koncertní mistr směřuje k sólové dráze – i přes krásný tón a řadu dispozic se mi prostě nejeví tak výraznou sólistickou osobností, která prostě umí opanovat skladbu i pódium. Precizní a tónem obdařený Kashimoto hrál s přehledem, bez jakéhokoli okázalého gesta, se vkusem i dávkou romantického cítění.

A zajímavou novinkou konečně byla i avizovaná česká premiéra Ostrov blaženosti od Einojuhani Rautavaary. Jak bylo možné dočíst se v programu, název Ostrov blaženosti je nepřesným překladem jména Lintukoto. Slovo z finské mytologie označuje mýtickou krajinu situovanou na jihozápad Finska, krajinu nacházející se tam, „kde se na obzoru stýkají tváře země a nebes“. A tako krajina skutečně je sídlem ptáků. Poetický obraz – a harmonizující, k posluchačům vstřícná je i skladba. Bylo zajímavé sledovat, že i po všech vzájemně protichůdných ismech hudby dvacátého století je možné složit originální hudbu veskrze romantického vyznění. A je za ní i kus severského duchovně laděného vztahu k přírodě.

Čtvrteční abonentní koncert nebyl špatně navštíven, ač nebylo vyprodáno. Je ovšem potěšující, že ani program, který mezi mnoha dalšími koncerty nepatří k těm ostře sledovaným, měl takto „spolehlivou“ úroveň. A sešlo se publikum, které evidentně přišlo opravdu na hudbu, což se zdaleka o všech mediálně výraznějších koncertech hvězd v Obecním domě říct nedá.

Přátelské a sympatické publikum se sešlo také o týden dříve na abonentním koncertu Pražského filharmonického sboru. V tom vidím jistou spojitost, protože i tam zamířili všichni, které prostě zajímaly skladby na programu. Lukáš Vasilek nabídl efektní Brahmsovy sbory s lesním rohem a harfou, zpěvného Dvořáka i dvě díla pro postní období, pečlivě propracované Bachovo Moteto Komm, Jesu Komm i Stabat Mater od jiného seveřana, norského skladatele Knuta Nystedta.

Úctyhodná dramaturgie, precizní provedení a soustředění posluchači, kteří přesně věděli, na jakou hudbu chtějí jít. Že se najde publikum pro koncerty FOKu i sboru, ke kterým není výrazná mediální kampaň s fotografií mladé sólistky, to je myslím dobrá zpráva.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava