Francis Poulenc se narodil 7. ledna 1899 v osmém pařížském obvodu jako mladší dítě a jediný syn Émila Poulenca a jeho ženy Jenny, rozené Royer. Émile Poulenc byl spolumajitelem firmy Poulenc Frères, úspěšného výrobce léčiv (později Rhône-Poulenc). Pocházel ze zbožné římskokatolické rodiny. Jenny Poulenc pocházela z pařížské rodiny s širokými uměleckými zájmy.
Hudební základy si v pěti letech osvojil díky matce, která byla talentovanou klavíristkou. Místo konzervatoře studoval na popud otce na pařížském Lycée Condorcet. Ve svých patnácti letech se učil hře na klavír u věhlasného španělského virtuóza Ricarda Viñese. V jednom rozhovoru v roce 1953 řekl: „je lui dois tout“ („za všechno mu vděčím“). Když bylo Poulencovi šestnáct let, zemřela mu matka a o dva roky později i otec. Viñes se tak stal více než učitelem. Svého žáka povzbuzoval v komponování a později uvedl premiéry tří raných Poulencových děl. Jeho prostřednictvím se Poulenc spřátelil se dvěma skladateli, kteří pomohli formovat jeho raný vývoj: Georgesem Auricem a Erikem Satiem.
V osmnácti letech napsal svou první skladbu pod názvem Rapsodie négre pro baryton, smyčcový kvartet, flétnu, klarinet a klavír. Byla věnována Satiemu a měla premiéru na jednom z koncertů nové hudby, které pořádala mezzosopranistka Jane Bathori. V té době byla v Paříži móda afrického umění a Poulenc s potěšením narazil na několik publikovaných veršů, údajně liberijských, ale plných pařížského bulvárního slangu. Jednu z básní použil ve dvou částech rapsodie. Ačkoliv nikdy nestudoval kompozici a neabsolvoval systematické hudební studium, v Paříži měla tato skladba obrovský úspěch. Ravel byl skladbou pobaven a komentoval Poulencovu schopnost vymýšlet vlastní folklór. Stravinskij byl natolik ohromen, že využil svého vlivu a zajistil mu smlouvu s nakladatelem.
Od ledna 1918 do ledna 1921 byl Poulenc v posledních měsících první světové války a v bezprostředně poválečném období odveden do francouzské armády. Mezi červencem a říjnem 1918 sloužil na francouzsko-německé frontě, poté dostal řadu pomocných funkcí, které zakončil jako písař na ministerstvu letectví. Během vojenské služby složil tři miniatury.
Protože ho trápilo nedostatečné hudební vzdělání, docházel v letech 1920–1924 přerušovaně na hodiny kompozice a harmonie k francouzskému skladateli Charlesi Koechlinovi.
16. ledna 1920 přišel kritik Henri Collet s názvem „Pařížská šestka“ („Les Six“). Inspiroval se sdružením ruských umělců „Pětka“ ve svém článku Les cinq russes, les six français et M. Satie (Pět Rusů, šest Francouzů a pan Satie). Jako Pařížskou šestku označil francouzské skladatele pracující v pařížské administrativní čtvrti Quartier du Montparnasse, kteří vzdorovali wagnerismu a impresionismu. Do Pařížské šestky patřili kromě Poulence i Georges Auric (1899–1983), Louis Durey (1888–1979), Arthur Honegger (1892–1955), Darius Milhaud (1892–1974) a Germaine Tailleferrová (1892–1983).
V roce 1935 zemřel při autonehodě jeho blízký přítel, skladatel Pierre-Octave Ferroud. Tehdy se obrátil ke katolické víře. To se odrazilo v skladatelské tvorbě v řadě duchovních děl, která jsou často považována za jeho nejvýznamnější díla, i když on sám viděl své hlavní těžiště v komponování oper. Další tragickou událostí pro něj byla smrt spisovatele Raymonda Radigueta, který zemřel na tyfus.
Během druhé světové války byl 2. června 1940 povolán do armády a sloužil u protiletadlové jednotky v Bordeaux. Po kapitulaci Francie byl 18. července 1940 demobilizován. V létě 1943 zkomponoval kantátu pro smíšený dvojsbor a cappella Figure humaine (Lidská tvář). Zhudebnil v něm především básně svého oblíbeného básníka Paula Éluarda. Během německé okupace opakovaně dostával anonymní texty od francouzského odboje, včetně těch, které identifikoval jako Éluardovy básně. V těchto básních byla více či méně skrytá výzva k odporu. Ve slavné básni Ode à la liberté, která tvoří závěr skladby, se tak děje velmi otevřeně. Poulenc musel tyto texty tajně zhudebnit, vytisknout u nakladatele Paula Rouarta, aby mohly být provedeny ihned v den vytouženého osvobození. Poulenc chápal své dílo jako akt víry a důvěry. To byl pro něj také důvod, proč se omezil na vokální skladby. Skladba byla před koncem války propašována do Anglie, kde měla v lednu 1945 premiéru v anglickém překladu. Ve Francii byla poprvé uvedena až v roce 1947.
Hudební kritik Claude Rostand označil Poulence v roce 1950 jako „napůl darebáka, napůl mnicha“ („le moine et le voyou“). Protože tato slova vystihují skladatelovu rozpolcenost osobnosti a díla, téměř okamžitě se ujala a často se vyskytují i v Poulencových biografiích.
Zkomponoval odlehčené klavírní skladby a sonáty, ale také vážnou vokální hudbu (cca 150 písní a písňových cyklů). Mezi jeho religiózní díla patří například Stabat mater (1950), balety a další. Nejslavnější Poulencovou skladbou je Koncert pro dva klavíry a orchestr z roku 1932. Byl vynikajícím klavíristou a klavírní hudba dominuje Poulencovým raným dílům. Jeho přátelství s některými básníky z Montparnassu, včetně Guillauma Apollinaira a Paula Éluarda, vedlo ke zkomponování mnoha písní na jejich texty.
Operní díla začal komponovat až v pozdějším věku. V roce 1944 napsal svou první operu o prologu a dvou dějstvích (v originále opéra-bouffe) Les mamelles de Tirésias (Prsy Tirésiovy), která měla premiéru 3. června 1947 v Opéra-Comique v Paříži. Inspirací mu byly texty básníka Guillauma Apollinaira. V roce 1956 zkomponoval svou nejznámější operu o třech dějstvích na náboženské téma Dialogues des carmélites (Dialogy karmelitek), kterou 26. ledna 1957 uvedlo milánské Teatro alla Scala na objednávku společnosti Ricordi. Děj vychází z osudu šestnácti karmelitek popravených gilotinou během Francouzské revoluce, a z novely Gertrud von le Fort Poslední na popravišti. Třetí operou byla tragická opera o jednom dějství La voix humaine (Lidský hlas), která měla premiéru 6. února 1959 v Opéra-Comique v Paříži. V roce 1962 rozpracoval svou poslední operu Pekelný stroj, kterou kvůli své smrti už nedokončil.
Názory na Poulenca jsou u kritiků dodnes kontroverzní. Jedni ho uznávají a považují ho za nejúspěšnějšího člena Pařížské šestky, druzí jeho díla odsuzují za kýčovitost. Na rozdíl od svých kolegů se důsledně držel diatoniky a přinesl do světa bohatou melodickou invenci. Poulencův styl je nejblíže neoklasicismu, ovlivněn byl převážně Igorem Stravinským a Mauricem Chevalierem. Byl prvním skladatelem, jenž zkomponoval skladbu v originálním ladění javánské pentatoniky.
Je považován za jednoho z prvních skladatelů, kteří otevřeně přiznali své homosexuální sklony. Přestože Poulenc měl také několik vztahů se ženami, nikdy veřejně nepřiznal otcovství své dcery Marii-Ange, kterou zplodil krátce po druhé světové válce během románku s Fréderique Lebedeff. Poulenc byl údajně jejím kmotrem, ale velkoryse ji zaopatřil a byla hlavní dědičkou jeho závěti. Přiznání, že jeho velmi dobrá přítelkyně Raymonde Linossierová mu nepřipadala žádoucí, ačkoli se s ní chtěl oženit (její smrt v roce 1930 tomu zabránila), rovněž zpochybňuje jeho skutečný zájem o ženy. První vážný a dlouhodobý homosexuální vztah udržoval s malířem Richardem Chanlairem (1896–1973). Mezi jeho další milence patří například barytonista Pierre Bernac (1899–1979), kterému věnoval několik děl. Seznámil se s ním v roce 1926 a v letech 1934–1959 ho doprovázel jako klavírista.
Zemřel náhle na infarkt myokardu 30. ledna 1963 v Paříži ve věku 64 let. Pochován je na pařížském hřbitově Père-Lachaise.
V pozdějších letech a ještě několik desetiletí po své smrti měl Poulenc zejména ve své rodné zemi pověst humorného, lehkovážného skladatele a jeho náboženská hudba byla často přehlížena. Od roku 1995 jsou jeho díla shromažďována v katalogu Francis Poulenc Werkverzeichnis.
Zdroj info: autorský článek
