František Kysela a Smetanovy opery

Národní muzeum vystavuje od zítřka v Muzeu Bedřicha Smetany unikátní celek scénických a kostýmních návrhů výtvarníka Františka Kysely (1881–1941) k osmi Smetanovým operám, které Národní divadlo v Praze uvedlo v rámci smetanovských oslav v roce 1924. Kysela jako jediný výtvarník v dosavadních dějinách Národního divadla získal možnost vytvořit takto rozsáhlý ucelený výtvarný projekt.Oslavy stého výročí narození Bedřicha Smetany v roce 1924 byly projevem úcty národa ke svému géniu a souvisely i s vlastenectvím počátečního období První republiky. Jubileum se nepřehlédnutelně zapsalo do celorepublikového kulturního dění, neboť oslavné akce zasahovaly do všech oborů umění a byly završením dosavadního celonárodního uznání Smetanovu odkazu. Největší pozornost se upínala k jádru oslav – slavnostnímu cyklu v Národním divadle, v němž mezi 23. dubnem a 12. květnem zazněly v chronologickém pořadí všechny Smetanovy opery. Posloupnost nedodržela jen opera Libuše, jejíž premiérou 12. května 1924, v den čtyřicátého výročí skladatelova úmrtí, slavnostní cyklus vrcholil. Inscenace byly dílem tvůrčí trojice Otakar Ostrčil – Ferdinand Pujman – František Kysela (i když na Tajemství a Hubičce působil jako režisér ještě Robert Polák) a představovaly moderní spolupráci dirigenta, režiséra a výtvarníka, při níž se všechny složky tvořivě prolínají, a jedna ovlivňuje druhou. Ostrčil do Národního divadla nastoupil v roce 1919 nejprve jako dramaturg, kam jej po zrušení zpěvohry na Vinohradech povolal tehdejší šéf Opery Karel Kovařovic. Po jeho smrti v roce 1920 se stal novým šéfem Opery a současně vykonával i funkci dirigenta. Při přípravách Ostrčil vycházel z několika vlastních nastudování v předchozích letech, neboť počínaje sezonou 1921/1922 tvořily Smetanovy opery pevnou součást jeho dramaturgického plánu. Do roku 1923 se uskutečnily premiéry oper Tajemství (12. května 1922), Hubička (9. února 1923), Prodaná nevěsta (27. května 1923) a Dvě vdovy (2. října 1923). V prvních měsících roku 1924 se konaly premiéry Dalibora (9. ledna), Čertovy stěny (2. února) a Braniborů v Čechách (2. března). V rámci jubilejních oslav byl také vůbec poprvé scénicky uveden operní fragment Viola (11. května). František Kysela realizoval výpravy všech oper (své návrhy tehdy podali kromě Kysely také Bedřich Feuerstein a Vratislav Hofman). Ostrčil s Kyselou tak navázali na svoji předchozí spolupráci při nastudování Prodané nevěsty a Hubičky v roce 1915 v Městském divadle na Královských Vinohradech, kde Ostrčil působil od roku 1914 jako umělecký šéf opery.Scénografie má interpretovat hudební předlohu pomocí obrazu. Měla by posluchači přiblížit dílo prostřednictvím výtvarné stránky: dokreslit obsah, vystihnout charakteristiku a podpořit emoci. Ještě na přelomu století však nebyla zcela integrální součástí divadelní inscenace. Příklady z dobového tisku o úrovni výpravy vypovídají toto: při premiéře Hubičky v roce 1876 byla výprava pojata tak, že světnice v prvním jednání postrádala zcela rekvizity, místo truhly byla použita krabice pokrytá zelenou látkou a postavená na dvě ševcovské trojnožky, a aby mělo obecenstvo o pestře malované selské truhle alespoň nějakou představu, na krabici byl přilepen barevný obrázek (Lumír 1876). Ze zpěváků jediný Paloucký měl český kroj, ostatní byli oblečeni do sametových kabátů (Zpěvohry Smetanovy 1908). Výprava byla podceňována a autoři výtvarné složky zůstávali často v anonymitě a to i v Národním divadle. V historii výprav Smetanových oper se jen zřídka objevovalo jméno výtvarníka. Celou výtvarnou tradici je možno shrnout na několik následujících řádek: existovaly ojedinělé návrhy Huga Ullíka k Tajemství, plenérová krajina k Prodané nevěstě Aloise Kalvody a Alšovy kresby jen některých krojů pro Libuši (záměr byl patrně navržení všech kostýmů, ovšem zůstal nezrealizován).

Výstava představuje Smetanovy opery v díle výtvarníka, malíře, grafika, dekoratéra a ilustrátora Františka Kysely. Vzhledem ke Kyselově široké a mnohostranné produkci není jeho jevištní dílo rozsáhlé. Pro profesionální divadlo pracoval jako jevištní, a vždy také současně kostýmní výtvarník, celkem jednačtyřicet krát a to, až na několik výjimek, převážně pro Národní divadlo v Praze. Své jevištní dílo vytvořil v rozmezí let 1914, kdy poprvé spolupracoval na inscenaci Dykova Zmoudření Dona Quijota, a 1939, kdy jako poslední práci pro divadlo upravoval svou scénu k opeře Dvě vdovy od Bedřicha Smetany. Po inscenaci Zmoudření Dona Quijota se Kyselova práce přiklonila téměř výlučně k hudebnímu divadlu. Po realizaci této výpravy si jej vybral za spolupracovníka šéf vinohradské opery Otakar Ostrčil spolu s Karlem Hugem Hilarem pro uvedení Prodané nevěsty a poté Hubičky operou Vinohradského divadla v roce 1915. Volba Kysely tak byla prostá, protože již svou minulou prací na Smetanových výpravách byl přímo předurčen k jubilejnímu cyklu.Kyselovy návrhy jsou harmonické kompozice. Hlavní rysy, které vnesl do scénického ztvárnění, jsou úspornost, soustředěnost a jasnost. Celkovou náladu oper cyklu Kysela uvádí malovanou oponou – jakousi ouverturou, která je výtvarnou esencí celého díla.Nejcharakterističtějším příkladem je opona ke Smetanově Hubičce. Ve scénických koncepcích uplatňoval svůj osobitý smysl pro dekorativnost – oživoval je zdobnými detaily. Příkladem je barevná girlanda nad scénou v úvodu opery Dalibor i motiv dekorativní tkaniny s královou iniciálou „W“; sloupoví hradní síně v proměně druhého jednání Čertovy stěny s ornamenty v živých barvách; nebo dekorativní řezba na povrchu masivních pilířů architektury bájného Vyšehradu a tkanina s červeno-modro-bílým geometrickým ornamentem na oltáři v Libuši. Důležitou a významově rozlišenou je u Kysely barva, která mu sloužila jako symbol – svým základním tónem vystihuje náladu i charakter hudby. K barvě se Kysela vyjádřil ve svých vzpomínkách: „A na mysli jsem měl i základní barvu jednotlivých oper, kterou jsem se snažil přepsati ve výpravě: Branibory jsem viděl v barvách časného jara, Prodanou nevěstu jako bohatou škálu barev v jasném slunci, Dalibora jako mocný a hrdý akord symbolických barev, Libuši vznešeně bílou a zlatou, ve Dvou vdovách jsem vnímal zabarvení lehkého letního dne, v Hubičce vonnou barvitost rozkvetlého jara, v Tajemství podzimní zářivost žlutí a červení, v Čertově stěně snové, takřka měsíční světélkování…“ (František Kysela: Má spolupráce při inscenaci Smetanových oper, časopis Lumír, ročník 60/1933-1934, číslo 7).Kyselův styl je charakteristický jednoduchostí a čistotou scén, přehledností a promyšleností půdorysu. Kyselovy scény jsou mnohdy zjednodušeny do té míry, že můžeme mluvit o pouhém náznaku. Přitom charakteristika jde do subtilních detailů. Například v prvním jednání Hubičky je nad dveřmi, jimiž vchází Vendulka, pověšen obraz Madony, jakožto nejčistší ženy-světice. Na finální návrhy scén používal většinou techniku akvarelu či tempery.

Vedle opon a scén je další výtvarnou složkou kostým, který svou jemnou promyšleností vnímavě doplňuje hudební charakteristiku. Východiskem pro Kyselu byla historická a národopisná skutečnost, umělecky přetvořená v kostým téměř vždy barevně symbolický. Jeho kostýmní návrhy jsou zároveň vynikající kreslířské práce, naznačující i svým technickým provedením, jak hluboko zde Kysela pronikl do jednotlivých postav.Například jak jemně vystihl rozdíly mezi jednotlivými postavami Prodané nevěsty, zejména odlišnost obou dvojic rodičů, rozdílnost povahovou i sociální. Stejně tak různost Jeníka a Vaška, jehož kresba patří k nejlepším. Mařenka je pro Kyselu krásnou žádoucí dívkou oděnou do svátečních šatů. Proti ní Vendulka z Hubičky je prostší. Mezi Jeníkem a Lukášem (Hubička) je také znatelný rozdíl. Jeník je hoch s šaty podle módy, upnutou vestou, vyšívanými výložkami u kabátu i vyšívanými kalhotami. Lukáš, mladý vdovec, se také vystrojil na námluvy k Palouckým. Oblékl si květovanou vestu, pěknou vázanku a zpívá pod oknem Vendulčiny světnice „Hrajte mi tu nejskočnější“. Jeho oděv je ale jiné usedlejší barvy. I návrhy pro ostatní opery jsou korunovány tímto mistrovským charakterizačním citem. Například vyjádření rozdílného charakteru veselé a rozmarné Karoliny vedle citově vroucí a něžné Anežky ve Dvou vdovách nebo v Tajemství upoutá charakteristika obou konšelů, příznivců dvou odlišných světů. Pokrokový Kalina a tradiční, na starých pořádcích lpící Malina. V jeho pojetí kostýmů je zřetelná odezva malby 19. století. Kyselovy výsledné kostýmní návrhy jsou jemně vykresleny tužkou a většinou zdůrazněny pastelem.Při svých přípravách Kysela studoval etnografii, ovšem ne proto, aby zkopíroval vesnické kroje či architekturu, ale aby nasbíral znalosti lidových motivů a jimi se nechal inspirovat. Pro opery s historickými náměty se zamýšlel nad českým dávnověkem, aby mohl z různých pramenů (zdrojem mu byla díla Josefa Mánesa a Mikoláše Alše) zrekonstruovat jeho obraz.

Přes dobové výhrady otvírá soubor Kyselových návrhů jedinečnou možnost k pochopení vzniku moderní smetanovské scénografie. Vypovídá o vývoji jevištního výtvarnictví v počáteční etapě samostatné Československé republiky a je dodnes pro mnoho následujících výtvarníků základem a inspirací ve scénování Smetanových oper. Sám Kysela se k projektu vyjádřil slovy: „Tím, že jsem byl pověřen výpravou oper Smetanových, byl jsem postaven před nejčestnější úkol, jakého se mi mohlo dostat, neboť tvorba tohoto mistra, s jehož dílem jsem žil od dětství, je mi s tvorbou Mánesovou a Alšovou nejvzácnějším, nejdražším projevem našeho národního genia.“ Kysela byl Bedřichu Smetanovi věrný celý život. Kromě grafických úprav vydání souborného Smetanova díla a libret jeho oper se angažoval v soutěži na Smetanův pomník. Pevným poutem je spojen i se samotným Muzeem Bedřicha Smetany, neboť se podílel na výtvarné podobě jeho první expozice, která byla slavnostně otevřena v roce 1936.

Výstava je přístupná v prostorách stálé expozice Muzea Bedřicha Smetany, Novotného lávka 1, Praha 1, a potrvá do 28. února 2016.
***

František Kysela (4. 9. 1881 v Kouřimi – 20. 2. 1941 v Praze) malíř, grafik, ilustrátor, jevištní a kostýmní výtvarník, pedagog.

Vystudoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1900–1904, 1905–1908, profesor Karel V. Mašek) a krátce navštěvoval pražskou Akademii výtvarných umění (1904–1905, profesor Hanuš Schweiger). Od roku 1917 až do své smrti byl profesorem na své alma mater (UPŠ), kde mimo jiné od roku 1921 vedl nově zřízenou speciální školu pro užitou grafiku. Mezi jeho žáky patřilo mnoho českých výrazných umělců – Jan Benda, Petr Dillinger, Cyril Bouda, Ladislav Sutnar, Karel Svolinský, František Gross, František Jiroudek, Zdeněk Seydl nebo Arnošt Paderlík.

Jeho dílo zahrnuje celou řadu uměleckých oborů. Svou výtvarnou činnost začínal plakáty a úpravami knih (knižní vazby, ilustrace, typografie). V knižní grafice ho nejvíc inspirovaly renesanční tisky a středověké figurální dřevoryty (viz Král Václav IV. Arnošta Dvořáka a Dykův Krysař). Výtvarně upravil publikace k pětistému výročí upálení Mistra Jana Husa. Jeho velkou typografickou prací byla monografie J. V. Myslbek od Václava Viléma Štecha pro Českou akademii.

Výrazným odvětvím v jeho tvorbě byly malířské a textilní interiérové realizace. Jedny z nejvýznamnějších vytvořil během své spolupráce s Janem Kotěrou – interiér Legiobanky, výzdobu Národního domu v Prostějově, Krajského muzea a Klicperova divadla v Hradci Králové. Dále pak realizoval výzdobu bartoňovského zámku v Novém Městě nad Metují nebo Sochorovy vily ve Dvoře Králové. Navrhoval výzdobu kavárny Union, výzdobu pro ministerstvo zahraničí, pro Uměleckoprůmyslovou školu, pro zámek v Prostějově a mnoho dalších veřejných i soukromých interiérů.

Zajímavá je i jeho tvorba barevných oken. Jedny z nejzajímavějších jsou realizace v chrámu sv. Víta v Praze. Vytvořil zde průčelní rozetové okno s tématem Stvoření světa (1921), okno v thunovské kapli (1929) a mosaikovou výzdobu v kapli Bartoňů z Dobenína (1936). K jeho pracím dále patřily textilní návrhy. Pro reprezentační prostor Uměleckoprůmyslového muzea na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži (1925) vznikl cyklus osmi tapiserií Řemesla (utkány v dílně Marie Teinitzerové). Navrhoval potahové látky, koberce a šatovky pro UP Závody Brno. Kysela se zabýval také návrhy šperků z českých polodrahokamů (1912).

Další významnou oblastí, do níž zasáhl, je užitá grafika. Jedná se především o ex libris, obchodní značky, diplomy, bankovky (navrhl deseti, dvaceti a padesáti korunové bankovky) a poštovní známky (1919). Upravil znak města Prahy, státní znak a prezidentskou vlajku. Jeho práce zahrnovala také sklářské návrhy. K desátému výročí republiky navrhl rytou a broušenou číšku s opakujícími se iniciálami ČSR (zhotovila firma Lobmeyr v Kamenickém Šenově) a spolu s Pavlem Janákem a Josefem Drahoňovským byl autorem návrhu na broušený a rytý podnos, který jako dar věnoval Tomáš Garrigue Masaryk jugoslávskému králi (1922).

Vzhledem ke Kyselově široké a mnohostranné produkci není jeho jevištní dílo rozsáhlé, zvláště poměříme-li jej divadelní tvorbou jeho současných jevištních kolegů. Přesto patří společně s Vlastislavem Hofmanem k zakladatelům moderní české scénografie. Pro divadlo začal pracovat nejprve s ochotníky v Holicích a Náchodě, dále při příležitostných scénografických úpravách sálů (Žofín 1907) a na souboru dekorací pro loutková divadla (1913). Pro profesionální divadlo pracoval vždy současně jako jevištní a kostýmní výtvarník (celkem jednačtyřicet krát) a to převážně pro Národní divadlo v Praze. Jeho profesionální divadelní činnost se datuje od roku 1914, kdy se výtvarně podílel pohostinsky na inscenaci Dykovy hry Zmoudření dona Quijota režiséra Františka Zavřela v Divadle na Vinohradech. Po této inscenaci realizoval Kysela činoherní scénografii pouze výjimečně (díla Josefa Kajetána Tyla, hru Émila Verhaerena Klášter, a několik dalších). Těžiště jeho divadelní tvorby se přeneslo vlivem dirigenta Otakara Ostrčila do oblasti opery. Ostrčil, šéf opery Vinohradského divadla, si jej spolu s Karlem Hugem Hilarem vybral za spolupracovníka pro uvedení Smetanovy Prodané nevěsty a poté Hubičky v roce 1915. Kyselova výtvarná tvorba vyvrcholila uceleným projektem scénických a kostýmních návrhů k osmi Smetanovým operám, které Národní divadlo v Praze uvedlo v rámci smetanovských oslav v roce 1924. Kyselovou poslední prací pro divadlo byla úprava jeho vlastní scény ke Smetanově opeře Dvě vdovy Bedřicha Smetany v roce 1939.

Kysela byl umělecky a společensky velmi aktivní. Byl členem pokrokového sdružení Skupina výtvarných umělců, založeného roku 1911, dále členem Artělu, Spolku výtvarných umělců Mánes a umělecké skupiny Osma. Roku 1914 se stal jedním ze zakladatelů Svazu českého díla. Podílel se také na instalaci nejrůznějších výstav. V Praze to byly především velké smetanovské výstavy v letech 1917 a 1924, v Litomyšli výstavy o Aloisi Jiráskovi, Boženě Němcové a také Bedřichu Smetanovi. Účastnil se rovněž na výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes v Římě. Za svá díla obdržel různá ocenění: za práce vystavené na Mezinárodní výstavě dekorativního umění v Paříži v roce 1925 obdržel Grand Prix a Zlatou medaili. V roce 1926 mu byl udělen řád Čestné legie. V letech 1924/1926 a 1930/1932 byl rektorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, které věnoval celý život a obrazně i svou smrt, neboť zemřel ve svém školním ateliéru 20. února 1941.

Foto Národní muzeum/České muzeum hudby/Muzeum B. Smetany, archiv