Franz Kafka a opera

Nejhorší opovážlivost je Kafku dramatizovat a ještě ho prozpěvovat jako operu! Nemyslete si tedy, že to nevíme; děláme to nikoli z neporozumění, nýbrž proto, že ho z velké lásky nedokážeme nechat na pokoji. Ostatně stává se čas od času, že to Kafka v hrobě nevydrží a dá nám pádně najevo, že už toho má dost (Klusák, Jan. Zpráva pro akademii. Klusák – Nyman – Opera. Praha, Národní divadlo 1997, s. 4). Tyto slova napsal v úvodním textu v programové brožuře skladatel Jan Klusák při uvedení své opery Zpráva pro akademii v Národním divadle v Praze.

Franz Kafka sice nenapsal žádnou divadelní hru, jeho kontakt s divadelním prostředím by omezený spíše na divácké zkušenosti, ale již v 50. letech 20. století se začaly objevovat první divadelní adaptace jeho textů. A protože již dávno pro skladatele neplatí, že nějaké literární dílo je nezhudebnitelné, tak se hudebně-dramatické adaptace Kafkových próz začaly objevovat již na počátku 50. let 20. století (problematikou vztahu hudby a díla i osobnosti Franze Kafky se zabývá obsáhlý sborník studií Franz Kafka und die Musik, editoři Steffen Höhne a Alice Stašková, r. 2017).

Kafkovo literární dílo je tradičně a poněkud formálně rozděleno na dvě části. První tvoří povídky vydané za jeho života a druhou část tvoří skupina děl publikovaných až po jeho smrti. Právě po roce 1924 byly vydány převážně zásluhou Maxe Broda nejrozsáhlejší prózy (Proces 1925, Zámek 1926 a Amerika 1927), které jsou ale všechny považovány za nedokončené. Úloha spisovatele (a také jak je mnohem méně známo, příležitostného skladatele písní a scénické hudby k vlastním hrám) Maxe Broda, Kafkova přítele a rádce, byla při posthumním publikování Kafkova díla zcela zásadní. Přes Kafkovo přání zničit jeho nepublikované rukopisy, Max Brod je postupně připravil k vydání a představil světu.

Za historicky první operní zhudebnění Kafkovy prózy je všeobecně považována rozhlasová opera Hanse Wernera Henzeho (1926–2012) Ein Landarzt / Venkovský lékař z roku 1951. Objednávka rozhlasové společnosti Nordwestdeutscher Rundfunk pro mladého skladatele, který měl za sebou zatím jediné provedené scénické dílo, krátkou „operu pro činoherce“ Zázračné divadlo podle Cervantese, byla pro umělce velkou výzvou, už i proto že žánr rozhlasové (a o něco později i televizní) opery v té době zažíval konjukturu. Skladatel H. W. Henze, tehdy ještě teprve začínající avantgardista se slabostí pro klasickou literaturu, si zvolil Kafkovu stejnojmennou povídku z roku 1918 s jednoduchým dějem: lékař jede v zimním nečase navštívit dětského pacienta. Zaujat vlastními problémy zprvu nezjistí příčinu chlapcovi nemoci. I když ji posléze objeví, je vesničany potupen a odsouzen k bloudění a nekonečnému návratu v mrazivé noci. Povídka má výrazně monologický charakter, mimo titulní postavu jsou ostatní charaktery zastoupeny jen několika replikami. H. W. Henze pro libreto převzal Kafkův text takřka v úplnosti jen s několika drobnými změnami, svým zhudebněním posílil ještě více monodramatický charakter díla jako vnitřní monolog mladého venkovského lékaře.

Henzův Venkovský lékař dnes existuje ve více prováděcích verzích. Prvotní rozhlasová verze ještě mísila zpívaný a mluvený projev pro titulní postavu, doprovázený větším orchestrem. Z popudu slavného zpěváka Dietricha Fischer-Dieskaua pořídil novou, ryze koncertní verzi ve formě monodramu (v podstatě rezignující na vizuální složku) pro baryton. Ta byla provedena v rámci Berliner Festwochen roku 1965 a jediný sólista přejímá i texty vedlejších postav. Henze se ale rozhodl upravit dílo také pro scénu (i když rozhlasová verze byla takřka beze změn provedena také v roce 1953 v Kolíně nad Rýnem i dalších městech, vesměs na komorních operních scénách), a na podzim roku 1965 zazněla ve Frankfurtu nad Mohanem i nové scénická verze (o délce cca 40 minut), ve které vedle lékaře vystupuje i 6 vedlejších postav a postava dětského pacienta je svěřena hlubšímu chlapeckému hlasu. Tato verze pak byla úspěšně provedena jak v Evropě, tak v zámoří. Přesto byl scénicky proveden několikrát provedeno i koncertní melodram z roku 1965. Henzův Venkovský lékař patří k Henzeho největším divadelním úspěchům i jeho nejčastěji uváděným dílům. V roce 1967 byl uveden i v Československém rozhlase v českém překladu.

Proces

Henzeho rozhlasová opera ovšem nezlomila předsudky ohledně Franze Kafky jako nezhudebnitelného autora. Teprve reprezentativní premiéra opery Der Prozess / Proces rakouského skladatele Gottfrieda von Einema (1918–1996) na salcburském festivalu v létě roku 1953 dokázala širokému okruhu, že Kafkovy prózy obsahují značný potencionál pro operní jeviště. Nová Einemova opera již byla naplánována po velkém festivalovém úspěchu jeho opery Dantonova smrt podle Karla Georga Büchnera (Salzburg 1947) na léto 1950, ale vzhledem k nespokojenosti skladatele s libretem, které napsal jeho přítel Heinz Tilden von Cramer, se kompozice výrazně protahovala.

Došlo i k zásadní dramaturgické změně, k původně šesti vybraným částím Kafkova románu byli tvůrci přidány ještě další tři obrazy. Názvy obrazů odpovídají názvům románových kapitol a pořadí obrazů se shoduje se sledem knižních kapitol. Libreto zcela lineárně sleduje příběh obviněného prokuristy Josefa K., který se marně snaží v soudní mašinérii i v odcizené společnosti najít vysvětlení i pomoc. Salcburská premiéra pod taktovkou Karla Böhma soustředila vynikající tvůrce a zpěváky. Josefa K. ztvárnil slavný wagnerovský tenorista Max Lorenz a tři ženské postavy ztvárnila jediná sopranistka, proslulá interpretka straussovských a mozartovských postav Lisa della Casa. Ještě v roce 1953 byl Proces inscenován v Berlíně, Vídni (převzatá inscenace ze Salcburku), Hamburku, Bernu, Mannheimu, Bernu, Neapoli a New Yorku (New York City Opera). Dílo bylo s určitými pauzami uváděno především na rakouských a německých scénách. Patří také mezi nemnoho operních děl podle Kafkových předloh, které měl domácí divák možnost poznat. Objevná inscenace Státní opery Praha (dirigent Ivan Pařík, režie a scénografie Karel Drgáč, kostýmy Josef Jelínek) s projekcemi a dotáčkami byla jednou z událostí hudebního života a inscenace v sezóně 1994/95 měnila názor domácích diváků na soudobou operu a možnosti inscenování vůbec. Navíc spojení tonální partitury a surreálního námětu se ukázalo jako skvěle rezonující s dobou velkých změn. Představení navštívil i skladatel s manželkou, literátkou a libretistkou Lotte Ingrisch. V příští sezóně bude Einemův Proces nastudován v obvyklé kratší sérii představení v Theater an der Wien.

Jako u většiny Kafkových děl nezůstalo u jediného zhudebnění. Ambiciózní záměr pojal v padesátých letech i italský avantgardista Bruno Maderna, ale z jeho operního projektu pod Kafkova Procesu zbyly jen Studi per “Il Processo” di Franz Kafka pro soprán a orchestr (zpravidla datované rokem 1950). Určitý čas (kolem roku 1966) byla také literaturou uváděna kompozice Proces Jana Klusáka, ale tento skladatel se vrátil ke Kafkovu dílu až mnohem později. Pro rok 2005 si kodaňská opera objednala u renomovaného skladatele Poula Ruderse (nar. 1949) operu na námět Kafkova Procesu. Libretista Paul Bentley ale text chápal především jako černou komedii a obsáhlý prolog opery vycházející z korespondence Franze Kafky s jeho přítelkyněmi Felice Bauer a Grete Bloch pak přechází v koncepci střídajících se výjevů z vlastního románu (scén) a kratších výjevů ze života skladatele (tzv. protiscén). Opera Kafka´s Trial s původním anglickým libretem byla pro premiérové uvedení v březnu 2005 přeložena do dánštiny. Přes kladné recenze ale nedošlo k většímu zájmu ze strany dalších operních domů.

Další operní objednávku na tentýž námět obdržel slavný autor repetitivní hudby Philip Glass v roce 2012 jako koprodukční projekt mezi Music Theater Wales, Royal Opera Covent Garden, Scottish Opera a Theater Magdeburg. Ve své již dvacáté šesté opeře The Trial P. Glass projevil velkou úctu i věrnost Kafkovu textu. Libreto o 2 aktech napsal neméně slavný anglický dramatik, scenárista a režisér Christopher Hampton. Po premiéře roku 2014 na komorní scéně Covent Garden v Linbury Studio Theater (Glassův zvolený orchestr je tentokráte spíše komornějšího charakteru) následovaly další inscenace v totožné výpravě u dalších objednavatelů a v roce 2017 následovala i americká premiéra v Saint Louis. Kafkův Proces byl i inspirací pro operu amerického skladatele německého původu Gunthera Schullera. Pod názvem The Visitation (Návštěva) byla uvedena na podzim roku 1966 v Hamburku. Skladatel a libretista v jedné osobě využil některé motivy románu a přenesl je do rasově rozděleného prostředí amerického Jihu. Hlavní hrdina, Afroameričan Carter Jones čelí každodennímu rasovému útlaku, nepochopení a násilí. Partitura je převážně komponována seriálně s odkazy na starší dodekafonické techniky, ale obsahuje četné elementy amerického jazzu a blues (skladatel během své kariéry spolupracoval jako hornista a úpravce s velikány světového jazzu), stejně jako orchestrace. Hamburská premiéra, se skvělým pěveckým obsazením (Tatiana Troyanos, Felicia Weathers, Kim Borg, Simon Estes ad.) a v režii slavného Günthera Rennerta, vzbudila pozornost a také skandál u konzervativního publika. Později skladatel upravil svitu z operní hudby. A v nedávné době stejnojmenná rock-opera na námět Kafkova Procesu obohatila repertoár pražské scény Rock Opera.

Zámek

Velké naděje byly kladeny ve dvě zhudebnění Kafkova románu Zámek (publikován 1926). Belgický skladatel André Laporte (nar. 1931) na objednávku bruselského Theatre La Monnaie v roce 1986 uvedl vlastní libreto tříaktovou operu Le Chateau (Zámek). Symetrická konstrukce tří dějství o třech scénách sleduje kapitoly Kafkova románu beze změn. Hlavní hrdina – zeměměřič K. marně bojuje s byrokratickou mašinérii ve vesnickém prostředí, postupně se u něho po vzteku, odporu a skepsi dostavuje stav rezignace a marnosti. Poslední scéna v dialogu uvádí smrt hrdiny (která v nedokončené próze není zahrnuta, i když podle Maxe Broda, měl hlavní hrdina zemřít vysílením).

Jen o několik let později na podzim 1992 byla uvedena opera Das Schloss (Zámek) nedávno zemřelého německého skladatele Ariberta Reimanna (1936–2024). V době kompozice měl za sebou již několik převážně úspěšných oper na světově proslulé náměty autorů jako A. Strindberg, W. Shakespeare, Euripides a nositel Nobelovy ceny Günter Grass napsal libreto k jeho baletu Die Vogelscheuchen (Strašáci do zelí) podle motivů vlastního románu Psí roky. A. Reimann jako přední představitel další vlny skladatelů tzv. literární opery využil v libretu nejenom Kafkův román, ale především dramatizaci románu z pera Maxe Broda z roku 1953, kterou skladatel již v roce premiéry shlédl v Berlíně. Opera vznikala jako zakázka pro Deutsche Oper Berlin v letech 1989–1992, a také zde měla premiéru v rámci festivalového programu Berliner Festwochen. V premiérovém obsazení nechyběli dnes proslulí pěvci, například basbarytonista Wolfgang Schöne jako K. nebo Adrianne Pieczonka jako Frieda. Opera v nastudování Michaela Bodera, v režii Williho Deckera a s působivou výpravou Wolfganga Gussmanna sklidila značný ohlas, ještě během devadesátých let byla například uvedena v Bernu, Hannoveru, Mnichove a Vídni. Do Berlína se vrátila v obnoveném nastudování roku 1996 a pak v nové inscenaci roku 2005.

Amerika

Složitý románový fragment (také pod názvem Der Verscholenne / Nezvěstný), který jednak pracuje s mytizovaným obrazem Ameriky, jednak s obrazem odcizeného a pro Středoevropana vzdáleného světa, představuje pro potencionální operní libretisty značnou výzvu. Hlavním hrdinou je mladý muž Karl Rossmann (v próze jde o 16letého chlapce), který musí opustit domov kvůli aféře se služkou. Přijíždí za svým příbuzným do New Yorku. Karlova anabáze v novém světě přináší mnohé motivy z Kafkových předešlých děl. Skladatel polsko-izraelského původu Roman Haubenstock-Ramati se jako první ujmul tohoto nesnadného převedení na operní jeviště. Na vlastní libreto v takřka přesně převzatých citacích z Kafkovy prózy vytvořil text o 25 číslech. Z velké časti nevyužil ale dějové motivy předlohy, spíše jen postavy a určité situace. Významnou roli v díle hrají principy snu, představ, iluze a deziluze, a také pantomima a vůbec pohybové prostředky. V druhé části díla je také scéna nazvaní Hotel Occidental, která představuje vzpomínku na hotel Zlatá husa na pražském Václavském náměstí. Opera Amerika zažila při svém prvním provedení v Deutsche Oper Berlin roku 1966 hlasité protesty a následný skandál, který dovolil již jen jednu reprízu. Dílo dirigoval přední italský modernista, již zmiňovaný Bruno Maderna. Nepochopení a nepřipravenost publika pak dílo na dlouhou dobu vymazalo ze zájmu divadelních dramaturgů. Pro festival Štýrský podzim v roce 1992 připravil skladatel novou verzi, a toto uvedení se setkalo s vřelejším přijetím. Přesto složitá partitura, komponovaná jako konkrétní hudba (musique concrète) i předepsání několika zvukových záznamů, složité obsazení, v žádném případě neusnadňovaly dílu přístup na světová jeviště. Snad názor na dílo změní letošní inscenace v Curychu.

Samozřejmě objevily se další zhudebnění románu, například Amerika skladatele Ellise Kohse z roku 1969 na vlastní libreto (premiéra Los Angeles 1970), další stejnojmenná komorní opera Samuela Bordoliho objednaná divadlem Tête à Tête v roce 2012 nebo dosud neprovedená opera téhož názvu o 2 dějstvích Martina Dohnala na libreto Petra Osolsobě, komponovaná v letech 1998–1999.

Proměna

Dlouho mimo zájem operních skladatelů a libretistů zůstávala kratší, ale proslulá Kafkova povídka Proměna (1915), která vyvolala snad nejvíce nejrůznějších interpretací v rámci autorova díla. Zřejmě prvním zhudebněním byla opera amerického skladatele Michaela Whitea na libreto Rhody Levine (The Metamorphosis, Filadelfie 1968). Následovaly operní adaptace Japonce Hikaru Hayashi z roku 1996, australského skladatele Briana Howarda na libreto Stevena Berkoffa podle jeho vlastní jevištní adaptace (Metamorphosis, premiéra 1983 v Melbourne), Francouze Michaela Levinase na libreto skladatele a Benoita Meudica jako objednávky pro Operu v Lille (La Métamorphose, premiéra Lille 2011) nebo italské skladatelky Silvie Colasanti na libreto Piera Luigiho Pier´Alliho (La Metamorfosi, premiéra 2012 na festivalu Maggio Musicale ve Florencii). Tento Kafkův text zaujal i českého skladatele Martina Dohnala, který od roku 1986 vytvořil již celkem čtyři verze opery Proměna o dvou jednáních s pozměněnými hudebními i textovými složkami (libreto 1. a 2. verze napsal Petr Osolsobě a 4. skladatel).

Povídky

I některé další Kafkovy povídky se těší zájmu skladatelů. Především krutá povídka V kárném táboře (napsána 1914, tiskem 1919) posloužila již několika operám jako námět. V roce 1963 ji v období boomu televizních oper jako hodinovou televizní operu zpracoval německý herec, zpěvák a příležitostný skladatel Erwin Hartung. Jeho komorní opera In der Strafkolonie se třemi postavami tak zahájila řadu dalších zhudebnění. Na sklonku šedesátých let povídku zhudebnil „český a moravský“ skladatel Miloš Štědroň. Na skladatelovo libreto vznikla komorní opera o 6 scénách, předehře, dohře a 4 mezihrách s názvem Aparát. Bezesporu nejúspěšnější operní adaptací je In the Penal Colony Philipa Glasse z roku 2000. Zhuštěné libreto Rudyho Wurlitzera ve spojení s naléhavostí Glassovy představuje až emocionální atak na publikum. To poznalo i naši domácí publikum při skvělém a nesmírně sugestivním provedení dnes již bohužel zaniklého souboru Agon Orchestra pod vedením Petra Kofroně v režii a Miroslava Bambuška v Divadle Archa roku 2005. Glassova opera pro dva operní zpěváky a činoherce (mima) rozdělená do prologu, 16 scén a epilogu děsivě stupňuje nezúčastněné vyprávění důstojníka trestného tábora návštěvníkovi ve kterém detailně popisuje mučení vězně. Po premiéře v Seattlu roku 2000 se dílo zařadilo k nejčastěji uváděným Glassovým opusům, počet nastudování dosáhl již takřka tři desítky, dílo bylo inscenováno jak komorními operními scénami, tak v rámci festivalů. Nevyžaduje problematické scénické řešení, takže je možné operu uvést i poloscénickém pojetí.

Ironická a groteskní bajka – povídka Zpráva jedné akademii o evoluci lidoopa v člověka popisující změny v průběhu pěti letech očima opičáka Petra byla východiskem pro operu velšsko-kanadského skladatele Johna Metcalfa Kafkas Chimp z roku 1996. Premiéra Metcalfovy komorní opera pro pět zpěváků, dva tanečníky a komorní orchestr z roku 1996 časově jen nepatrně předešla první uvedení opery Jana Klusáka Zpráva pro akademii. S libretem uznávaných divadelníků Jaroslava Gillara a Elexe Koenigsmarka, které si v konečné verzi upravil skladatel, vznikla groteskní komorní opera pro pouhé tři zpěváky (dva z nich vystupují ve všech dalších mužských a ženských rolích) a jednoho mima. Jan Klusák uvažoval o této opeře dlouhý čas, takřka dvě desetiletí, původní záměr odložil a vrátil se k námětu až po předložení takřka hotového libreta v roce 1992. Instrumentace je velmi úsporná, a proto dílo bylo uvedeno v Divadle Kolowrat (tehdejší komorní scény Národního divadla) v Praze v prosinci 1997. Jan Klusák si byl dobře vědom závažnosti předlohy, jak je jasné z úvodní citace tohoto příspěvku. A právě tato pokora ke Kafkovu dílu by měla být základem všech zhudebnění jeho díla.

Z dalších Kafkových povídek byla zhudebněna například Pravda a Sanchu Pansovi (1917) francouzským skladatelem Philippem Fenelonem. Jeho opera o prologu a dvou aktech Le chevalier imaginaire (premiéra Paříž 1992) vychází jak z Kafkovy povídky, tak ze Cervantesova proslulého románu. Motivy z několika Kafkových povídek spojil do hudebně dramatické scénické koláže americký skladatel s českými kořeny Christopher Drobny (The Kafka Project, premiéra Ohio 1998) a je také autorem hudební verze Kafkova Dopisu otci podle jednoduchým názvem K. Kafkovy texty jsou zahrnuty i do dalších libret moderních oper, jejich existenciální a výrazové rozměry jsou často využity v textových kolážích například v opeře Dána Nilese Vigga Netzona Faust III. (premiéra Kiel 1964) s mixem textů Goetheho, Jamese Joyceho a právě Franze Kafky. Stejně tak ve „scénickém koncertu ve třech obrazech“ I Went to the House But Did Not Enter, který provedl Hilliard Ensemble podle konceptu Heinera Goebbelse i v Praze roku 2011 byly vedle textů F. Kafky soustředěny i texty T. S. Eliota, Samuela Becketta a dalších.

Kafkovy dopisy

Postupně byla objevována a vydávána i Kafkova korespondence, která byla publikována i řadu desítek let po jeho smrti, například i proslulý, nikdy neodeslaný a nedoručený, Dopis otci, některý literárními badateli považovaný za klíč k celé jeho tvorbě. Tento text šestatřicetiletého spisovatele, hluboce vypovídající o neporozumění mezi synem a otcem, pak jako komorní operu zhudebnil Američan Stanley Walden podle úvodního oslovení s názvem Liebster Vater (opera existuje také v anglické verzi jako Kafka: Letter to My Father). Ke letošnímu spisovatelovu výročí stejný text komponoval i český skladatel a dirigent Jiří Trtík jako ambientní operu o dvou dějstvích Kafkův dopis otci na libreto Jana Škroba. Opera bude uvedena v polovině června ve světové premiéře Národním divadlem Praha na Nové scéně.

Dílo i životní osudy Franze Kafky budou i nadále lákat skladatele a libretisty. Specifický charakter a atmosféra jeho próz přes velkou medializaci filmovými a televizními adaptacemi, i řadou životopisných projektů, představuje pro hudební zpracování vždy obtížný problém. Při porovnání dostupných zhudebnění jsou patrné dvě tendence. První (a zdaleka nejčastější) z nich je až doslovné převzetí Kafkových textů a situací podle jeho předloh, často včetně převzetí dělení textů do kapitol odpovídajících operním obrazům. Druhou tendencí je naopak velmi volné nakládání s Kafkovými texty, jejich kolážování, případně propojení textů s reáliemi z Kafkova života.