Zatímco mezzosopranistka a tenorista ukázali, že jsou na nejlepší cestě vzhůru, tak Gabriela Beňačková uchvátila skvělou pěveckou formou, v níž – a to určitě víc než přiměřeně – rok po sedmdesátinách pořád je. Pokud snad její hlas přece jen už nemá všechny původní parametry ve středních a nižších polohách, tak jí téměř zázračně zůstává to podstatnější pro celkový dojem – čisté, volné a jímavě znějící vysoké a nejvyšší tóny, jimiž dokáže vyjádřit a korunovat silné emoce a skutečně podmanit.
Jakub Pustina se začal zpěvu věnovat později než jiní – a nejprve byl barytonistou. K tenorovému oboru, a to hned spíše k dramatickému, se dopracoval až před čtyřmi lety. Zpíval sice během večera Siegmunda z Wagnerovy Valkýry a výjevy z Verdiho Otella a Aidy, ale nelze se ubránit dojmu, že je v těch partech nad lyričtějším základem sice už ukotven způsobem budícím respekt, ale že k nim přišel přece jen rychle. Má bezpečné výšky a ambici ozývat se bez zábran naplno. Nepřepíná se zcela, ale je u momentálních hranic, potřebuje ještě zvětšit objem hlasu pro celý rozsah – a zpívá tyto figury zatím všechny podobně. Objevil se v pěti číslech a byl suverénní.
Mezzosopranistka Ester Pavlů zazpívala jen tři – nejprve dala nahlédnout do způsobu, jímž by se vyrovnala s Eboli z Verdiho Dona Carlose a s Amneris z jeho Aidy. Jsou to temnější a závažnější role, dosáhne na ně hlasově dobře, ale přece jen se pak ukázalo, že sice virtuózně perlivá, ale výrazově o dost odlehčenější poloha v úloze Rossiniho Popelky vyhovuje jejímu ne zcela rovnému hlasu zatím ještě o něco víc.
Gabriela Beňačková, narozená na Slovensku, se označuje za českou pěvkyni. Ostatně až na několik děl slovenských a ruských autorů se hodně věnovala českým skladatelům – proslula v Janáčkových operách jako Jenůfa a Káťa a nakonec se představila i jako Emilia Marty, stala se ztělesněním Smetanovy Prodané nevěsty, nadchla v kantátách Antonína Dvořáka i v jeho Rusalce, kterou dokonce ztvárnila jako vůbec první v newyorské Metropolitní opeře. Stejně tak samozřejmě milovala a zpívala Pucciniho a Verdiho. Ještě jako slovenská studentka zvítězila v roce 1969 v Dvořákově pěvecké soutěži v Karlových Varech. O rok později přišla do pražského Národního divadla, kde začala Natašou v Prokofjevově Vojně a míru. Následovala Mimi, Mařenka… a brzy angažmá, které nastartovalo celou její následnou kariéru. V roce 1983 zpívala při znovuotevření Národního divadla Libuši.
Během tohoto večera zazpívala árie z oper Otello, Její pastorkyňa, Rusalka a Tannhäuser, k tomu s Pustinou připojila duety z Otella a Bludného Holanďana a Straussovu píseň Morgen. K lyrickému základu u ní během let přibyla i dramatičtější výrazová poloha. Obojího bylo přítomno pěkně a dost a byla to důstojná, víc než dostatečná a krásná připomínka všeho, co na jejím zpěvu vždy bylo předmětem obdivu.
Nešlo o klasický operní recitál plný líbivých čísel. Známé árie byly na programu také, ale stejně tak zazněly větší a pro běžné publikum asi i náročnější scény, včetně čtvrthodinového vypjatého výstupu Senty a Erika z Wagnerova Bludného Holanďana. V případě všech tří pěvců šlo po celý večer o skvělé, úctyhodné výkony, i s tím, že se pouštěli až k hranicím svých běžných oborů.
Český národní symfonický orchestr přispěl pěti samostatnými čísly. Předehry k Síle osudu, Strace zlodějce a Mistrům pěvcům norimberským i pochod z Aidy a polonéza z Rusalky mohly asi mít víc energie a lesku. Bratislavský dirigent Dušan Štefánek za pultem byl profesionální spolehlivou oporou. Působil spíše věcně a zdrženlivě. Nediriguje okázale a na efekt, to je v pořádku, mohl by však projevit i o trochu větší charisma, aby se takto známá orchestrální čísla v jedinečné chvíli povýšila nad běžný standard.
Program večera korunovaly tři operetní přídavky – dvojzpěvy z Lehárovy Veselé vdovy, Nedbalovy Polské krve a Kálmánovy Čardášové princezny. Ve všech byla na jevišti Gabriela Beňačková s Jakubem Pustinou. Koncert tímto způsobem dosáhl až k hranici „marnotratnosti“ – na tři hodiny trvání. Vzhledem k neoddělitelně zdůrazněnému společenskému rámci, dávajícímu šanci užívat si příjemné chvíle v sálech Obecního domu i před programem a po něm, to však vlastně byl rozměr časově odpovídající.
Hodnocení autora recenze: 80%
Árie & duety
25. výročí založení advokátní kanceláře Císař, Češka, Smutný
Gabriela Beňačková (soprán)
Ester Pavlů (mezzosoprán)
Jakub Pustina (tenor)
Dirigent: Dušan Štefánek
Český národní symfonický orchestr
5. března 2018 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Giuseppe Verdi:
–Síla osudu: předehra
–Otello: duet Desdemony a Otella z 1. dějství: „Gia nella notte…“
(Gabriela Beňačková, Jakub Pustina)
–Otello: modlitba Desdemony ze 4. dějství: „Ave Maria“
(Gabriela Beňačková)
–Otello: smrt Otella ze 4. dějství: „Niun mi téma“
(Jakub Pustina)
–Don Carlos: árie Eboli ze 4. dějství: „O don fatale“
(Ester Pavlů)
–Aida: Triumfální pochod z 2. dějství
–Aida: duet Amneris a Radamese ze 4. dějství: „L’abborrita rivale…Già i sacerdoti adunansi“
(Ester Pavlů, Jakub Pustina)
Leoš Janáček: Její pastorkyňa: modlitba Jenůfy z 2. jednání: „Zdrávas, královno“
(Gabriela Beňačková)
Antonín Dvořák:
–Rusalka: polonéza z 2. dějství
–Rusalka: árie Rusalky z 1. dějství: „Měsíčku na nebi hlubokém“
(Gabriela Beňačková)
=přestávka=
Gioachino Rossini:
–Straka zlodějka: předehra
–Popelka: árie Angeliny z 2. dějství: „Nacqui all‚affanno…Non più města“
Richard Strauss:
–Čtyři písně op. 27 No. 4: Morgen
(Gabriela Beňačková)
Richard Wagner:
–Mistři pěvci norimberští: předehra
–Valkýra: árie Siegmunda z 1. dějství: „Winterstürme“
(Jakub Pustina)
–Tannhäuser: árie Alžběty z 2. dějství: „Dich teure Halle“
(Gabriela Beňačková)
–Bludný Holanďan: duet Senty a Erika z 2. jednání: „Bleib, Senta“
(Gabriela Beňačková, Jakub Pustina)
