Gabriela Montero zazářila nejen hrou, překvapila také improvizacemi na české téma

Úvodní Dvořákova symfonická báseň Polednice rozhodně nesloužila k nějakému „rozehrání“: od prvních tónů byl výkon plně soustředěný a pečlivě propracovaný. Vstupní téma, které se rondovým způsobem navrací, znělo měkce a zpěvně (ihned zaujal krásný tón dechů, zejména klarinetu a hoboje), zároveň však velmi prostě. O to více vynikly kontrastní dramatické momenty: tajemné pianissimo smyčců, zlověstné vpády žesťů… Celkový dojem byl vpravdě sugestivní. Takřka naivní charakter krátkého tématu před závěrem tvořil znamenitou peripetii před drtivým, burácejícím závěrem.

Následující skladbou večera byl Klavírní koncert č. 3 Sergeje Prokofjeva. Jako sólistka se představila Gabriela Montero, pocházející z Venezuely, žijící převážně ve Spojených státech amerických a koncertující po celém světě. Obsáhlý životopisný medailon v programové brožuře ji představuje také jako úspěšnou skladatelku a neopomíjí ani její společenskou angažovanost v oblasti lidských práv.

Překvapeni mohli být ti posluchači, kteří automaticky očekávali od venezuelské rodačky ohnivě temperamentní projev. Gabriela Montero však zaujala vyvážeností a promyšleností své interpretace s velkou dávkou ukázněnosti a citu pro souhru, což neznamená, že by ohnivý temperament nakonec také nepřišel ke slovu! Prokofjevův koncert k tomu dává dostatek příležitostí.

Krátkému úvodu se zpěvným klarinetovým sólem vtiskl dirigent Petr Altrichter prostý a nesentimentální charakter. Záhy se rozbíhá brilantní, neoklasicky laděné allegro s okamžitým nástupem sólového partu. Ten byl v prvních chvílích poněkud zastíněn, ale brzy se sólistka naplno prosadila v efektních oktávových a akordických blocích před vstupem vedlejšího tématu. Věta se dále rozvíjí velmi košatě a objevují se v ní i patetické tóny inspirované romantickými vzory. Rytmická souhra byla bezchybná, pouze v dynamice se ještě znovu objevila drobná nevyváženost a drobnokresba v klavírním partu tak byla méně zřetelná.

Druhá věta, jejíž téma evokuje Gavottu z autorovy Klasické symfonie (a z baletu Romeo a Julie), byla výborně vystavěná. Bylo z ní cítit skutečné porozumění mezi sólistkou a dirigentem a dynamická rovnováha zde byla již perfektní. Virtuózní technikou se sólistka blýskla ve dvou vzrušených gradačních vlnách, oporou jí byla bohatá barevnost orchestrálního zvuku. Třetí věta začíná v pochodovém charakteru. Postupně se náladově rozrůzňuje a přichází dlouhý úsek jemně lyrického ladění. Zde si ve výborné souhře sólistka a orchestr pohrávali se zvukově barevnou mozaikou. Poté již přišel velkolepě gradovaný závěr, v němž virtuózní nároky dosahují vrcholu a klavír zde skutečně bouřil.

Publikum si po bravurním výkonu samozřejmě vytleskalo přídavek – a ten rozhodně nepatřil k těm „obyčejným“. Již v programové brožuře je zmiňováno také improvizační umění Gabriely Montero, na které nyní došlo. Sólistka s mikrofonem v ruce nejprve vyjádřila své okouzlení Prahou a pak požádala publikum o téma – nejlépe nějakou českou melodii. Odvážný posluchač zazpíval písničku Tluče bubeníček a po krátkém zopakování základního motivu spustila Gabriela Montero improvizaci nečekaně v čistém barokním slohu. Polyfonně propracovaná kreace postupně efektně gradovala a stylizací se posunula blíže k Busoniho bachovským transkripcím, ovšem stylovost polyfonních linií i harmonie zůstala vzorně zachována. Takováto improvizace dokládá nejen kreativitu, ale i perfektní školení a hudebně teoretickou průpravu. Právem sklidila Gabriela Montero další vlnu bouřlivého potlesku.

Pro druhou půli večera zvolil Petr Altrichter Dvořákovu Symfonii č. 7, která patří k vrcholům české symfonické tvorby. Toto dílo má však zároveň zvláštní pověst „nejméně české“ z Dvořákových symfonií. Tento názor není neopodstatněný: typicky „českých intonací“ tu (zdánlivě) mnoho není, zato zde nacházíme spřízněnost s hudbou Dvořákova obdivovaného přítele Johannese Brahmse.

První věta začala ve velmi pomalém tempu – takřka na hranici únosnosti. Byla tím do značné míry potlačena dramatičnost výrazu, ale zároveň vynikla přesně propracovaná souhra. I vlivem dynamické výstavby tak celá věta působila zvláštně zdrženlivým dojmem, kladoucím důraz především na lyrickou rovinu. V dohasínajícím závěru věty vynikla krásná dechová sóla.

Přímo zasněnou náladu přinesla věta druhá. Již úvodní chorus dechů zaujal měkkostí a vyrovnaností, bukolické hornové sólo se přelilo do dalšího zpěvného tématu – a totéž téma při jeho návratu krásně vyzpívala violoncellová sekce. Skutečné pohlazení po duši…

Krajní díly třetí věty oscilovaly mezi tanečností valčíku a „ježatostí“ synkopických partií. Střední díl fakticky nepředstavuje výrazně nosné téma a dlouhé trylkování v basu velmi moderním způsobem znejasňuje harmonii: tento rys dirigent podtrhl, celý díl uchopil jako zvláštně rozmlžené přelévání rafinovaných nástrojových barev.

Závěrečná věta nastoupila attacca, s výrazně dramatickým nábojem. Má-li celá VII. symfonie blízko k myšlenkovému světu J. Brahmse, je tento vztah nejzřetelnější právě v hlavním tématu finále, zejména v typicky brahmsovském řetězení synkop, které na okamžik posluchače doslova „vyhazují z rytmu“.

Vzorná souhra panovala v naostřených akordických rozkladech, které tvoří jednu z motivických součástí tohoto tématu a provázejí později i dramatický evoluční střed věty. K dramatičností nabitému tématu hlavnímu přináší vedlejší téma maximální kontrast: zde se dá pro změnu mluvit o vysloveně „českém živlu“. Dirigent podtrhl zpěvnost melodie a vtiskl jí vyloženě radostný výraz. Vyváženost dynamiky, pružnost agogiky a nepolevující tah dovedly větu k doslova hymnickému závěru. Nadšené ovace publika byly zcela na místě.

Gabriela Montero
29. ledna 2025, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň

Program
Sergej Prokofjev: Klavírní koncert č. 3 C dur, op. 26
Antonín Dvořák: Polednice, symfonická báseň, op. 108
Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll, op. 70

Účinkující
Gabriela Montero – klavír
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Petr Altrichter – dirigent