Gala (nejen) s Deborah Voigt v Litomyšli

Aktualizováno 

Mezinárodní festival v Litomyšli pokračoval ve svém programu galakoncertem, nazvaným Návštěva v Metropolitní opeře v New Yorku. Náplní bylo vystoupení nejen operní hvězdy Met Deborah Voigt, dramatické sopranistky známé především z rolí Richarda Wagnera a Richarda Strausse. Spolu s ní vystoupil americký tenorista Garrett Sorenson a za dirigentským pultem PKF – Prague Philharmonia stanul další Američan – dirigent James David Jackson.Program koncertu, který budil zdání zlatého hřebu letošního sedmapadesátého ročníku litomyšlského festivalu, byl dramaturgicky zvolen pěkně kontrastně. První část tvořila závažnější tvorba německé opery, která je pro Deborah Voigt oborovou parketou, především Richard Wagner. Druhou část vyplnily ukázky z francouzské operní tvorby, třetí závěrečný oddíl byl takticky vhodně opřen o známou tvorbu muzikálovou.

V prvém oddílu večera, který byl zaměřen na operní tvorbu německou, zazněla na úvod ouvertura k Weberově Euryantě a poté obstaral pěvecký vstup do večera tenorista Garrett Sorenson árií Maxe z Weberova Čarostřelce. Nosný Sorensonův tenor se ve vstupu v recitativu árie Maxe ještě trochu akusticky hledal, ale dramatické vyústění již plně ukázalo krásný hlasový materiál, velmi efektivně vyškolený v důsledném vedení tónů do masky, s velmi pozoruhodnou hustotou tónu středních a vyšších poloh. Hlas vedený správně k nepřeotvírání vokálů, ale naopak k tvoření do precizního pocitu znělých souhlásek, je barevně zajímavý, s krásnou, širokou a důsledně koncentrovanou, jistou výškou. Ta pěvci umožňuje výlety do hrdinných oborů, při základně charakteru materiálu více spinto tenorového.Pěvec nemá barytonálně pompézní střední polohy wagnerovských tenorů, může je však zpívat úspěšně, jak předvedl spolu s Deborah Voight v rozsáhlé scéně Siegmunda a Sieglindy ze závěru prvního dějství Valkýry Richarda Wagnera. Je to nádherná výseč Wagnerova díla, která obsahuje i známou májovou píseň Siegmunda o mrazu a bouři, mizící před příchodem máje do dálek. Tato ukázka z Wagnerova díla také ukázala oborovou parketu Deborah Voigt, je podstatným punktem jejího uměleckého snažení. Dlouhodeché, plynulé wagnerovské fráze, výborná deklamace ve stylu Wagnerova sprechgesangu, s pevnými souhláskami. Deborah Voigt se uvedla při vstupu velkou árií Leonory z prvního dějství Beethovenova Fidelia. To je na vstup do večera velmi obtížná sopránová árie! Na počátku koncertu se slavná sopranistka jakoby akusticky teprve opatrně prostorově nacházela. Možná, že po úmorném vedru tohoto dne svoji formu hledala. Co platno, vrcholová pěvecká léta bývají v tomto věku již trochu minulostí. V závěru drobný pamětní výpadek způsobil, že vrchol árie nevedl k vysokému béčku ve finále. Rovněž míra hlasové nosnosti, intenzity, v prostoru druhého zámeckého nádvoří nebyla taková, jak bych od této populární operní divy očekával, musí-li ryze zvukově uspět mírou rezonance ve velkých operních divadlech, navíc právě ve wagnerovském oboru. Pořád mám totiž fixován projev Birgit Nilsson v pražském Rudolfinu jako Wagnerovy Isoldy. Oproti této hvězdě působila Deborah Voigt komorněji, eufemisticky jemně řečeno.Ve druhé, dalo by se říci francouzské části večera, se Voigt představila interpretací árie Kassandry z opery Trojané, u nás málo známé. Nicméně klenutá legata této rozsáhlé árie měla potřebnou pružnost a příkladnou plasticitu frází. Imponovala nádherně kulatými tóny středních a vyšších středních poloh v dokonalé dikci francouzštiny. Garrett Sorenson ve známém tenorovém evergreenu árie Werthera z díla Julese Masseneta sice nevěděl, jak nastoupit ve druhé sloce, musel tak učinit až napodruhé, leč právě zde dobře ukázal, že tato literatura je mu hlasově blízká. Árii vyvrcholil břesknými, širokými béčky, o mezza voce dovětku árie – Porquoi me réveiller – se raději se svým znělým, přímočarým fondem nepokoušel. V předešlé árii Romea Charlese Gounoda – Ah, lève – toi soleil – ze slavného díla Romeo a Julie efekt závěrového mezza voce v příliš izolované, dosti nepropojené falzetové funkci zrovna dvakrát ideální nebyl. Nicolai Gedda byl svrchovaným světovým tenoristou tohoto francouzského oboru, jeho eleganci frází a nadlehčenost tvoření přece jen tento sympatický Američan nemá. Finálovou část tvořily ukázky interpretace světa známých muzikálů, dá se říci, že v autentickém provedení. Ano, Deborah Voigt jakoby právě zde našla pravou výrazovou polohu pro koncert v Litomyšli. Půvabně zazněla ukázka z muzikálu Oklahoma Richarda Rodgerse a Oscara Hammersteina, duet zazněl velmi přesvědčivě. V tomtéž duchu lze hovořit také o muzikálu My Fair Lady, kdy atmosféra přece jen o dost polohově příjemnějšího partu ukázala tvář Deborah Voigt v příznivějším světle atmosféry komunikativnosti a zvoleného typu neoperně cítěné interpretace. Právě zde se Deborah Voigt představila právě tak, jak ji známe v jejích příjemných rozhovorech při přenosech z Met do kin.Tenorista Garrett Sorenson se předvedl nejlépe v ukázce ze zmíněného muzikálu Oklahoma – Oh, What a Beautiful Morning.  Duet z Bernsteinovy tolik slavné West Side Story byl tečkou koncertu. Trochu „vypocený”, ne asi zcela připravený jediný přídavek rovněž z West Side Story, jakoby chtěl spíše ukončit tento večer, který u mne celkově vzato nenaplnil zcela očekávání. Jakoby příprava byla trochu podceněna. Opora o party u tak z většiny chronicky známých věcí mi přišla nadsazená, když navíc ani nezabránilo drobným lapsům. Jistě je však sebeméně nepřeceňuji, jen cosi napovídají. Ale chápu klima značného vedra daného dne, automatem z nás nikdo jistě není.