Garrick Ohlsson předal posluchačům více poselství než kdy jindy

Česká hudební veřejnost se setkává s koncerty amerického pianisty Garricka Ohlssona již dlouhá léta. Bylo možné zachytit jeho vzestup světové slávy po legendárním vítězství na Mezinárodní soutěži Fryderyka Chopina ve Varšavě v roce 1970. Jde o dlouhé období klavíristovy umělecké zralosti, jež trvá dodnes. V pozdním tvůrčím období dochází k prohloubení filozofujícího rozměru jeho kreací. Koncert, který pianista realizoval v Rudolfinu o předposlední říjnové sobotě, předal posluchačům více poselství než kdy jindy – důležitý vzkaz významného umělce v závěrečné fázi jeho kariéry. Garrick Ohlsson jej tlumočil prostřednictvím děl svých nejoblíbenějších skladatelů Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta a Fryderyka Chopina. Neváhal však připomenout ani žhavou současnost. Své poselství člověku předal zcela zřetelně v preferencích tematických linií, výrazných harmonických sledů, pregnantních rytmů, jednoduše veškerých výrazových prostředků hudby, které promlouvají transparentním jazykem k nejširším vrstvám. Garrick Ohlsson se neuchyloval k okázalému představování neomezených možností své techniky, protože brilanci nepovažoval za rétorický prostředek pro sdělení svých myšlenek. Nebyl to přezíravý postoj k technickému parametru interpretace, řešení technických úkolů ve skladbách pianista zvládal tak, že jejich náročnost se zdála jako nepodstatná.

Interpretovy záměry bylo možné zřetelně identifikovat ve Variacích brillantes B dur, op. 12 od Fryderyka Chopina, zpracovávajících melodii árie „Prodávám škapulíře“ z opery Ludovic od Louise Josepha Ferdinanda Hérolda (1791–1833). Stejně jako textový obsah árie poukazuje k běžnému životu, i pianistova interpretace Chopinových obměn nacházela a zvýrazňovala čistou duši Héroldovy árie v jejím diatonickém průběhu. Ódou na radost z každodenního života se stala také interpretace Beethovenovy rané Sonáty F dur, op. 10 č. 2, v níž popustil uzdu hravosti vedoucí až k rokokovému zájmu o zdobný detail. Vše vyjádřil v první a poslední větě s lehkostí realizovanou detailistickou agogikou a artikulací. Do menuetu laděnou větu střední naopak více přiblížil k lyrickému pólu cyklu, a dal jí tak charakter uklidňujícího zastavení.

Publikum skoro nedýchalo při pianistových eskapádách, jimiž překonával náročné partie Fantazie C dur „Poutník“, op.15 Franze Schuberta. I zde měla volba skladby pro sledovaný koncert hlubší smysl. Skladatel použil pro stěžejní téma svého díla střední díl vlastní písně Poutník, zhudebňující verše „Přicházím z hor sem k vám, / z údolí stoupá pára a vzdouvá se moře, / putuju tiše a nesu své hoře / a vzdech můj ptá se, kam?“ (Georg Philipp Schmid von Lübeck; převzato z programového lístku Vlasty Reittererové). Není obtížné si domyslet, že onen poutník byl v okamžiku zaznění Schubertova díla sám Garrick Ohlsson. V jeho interpretaci opět dominovaly především stěžejní linie – píseň, její odvážné harmonické komentáře a závěrečná fuga, přinášející v mechanismu souhry hlasů vždy okamžik tonální nivelizace. V tonální neukotvenosti lze vnímat skryté otázky po smyslu života a smrti provázející každého člověka v závěru jeho životní cesty. Schubertova fantazie „Poutník“ je více variacemi vykreslujícími zvolené téma než cokoliv jiného. V nich našel Garrick Ohlsson parametry svého života, které vložil do své interpretace.

Chopinovy skladby tvořily závěr pořadu a byly především apoteózou vznešenosti a noblesy objímající hravé či vážné obsahy. Pianista zařadil do programu opusy rozličných nálad. K hravým Variacím brillantes B dur dále připojil kantabilní Impromptu č. 2 Fis dur, op. 36, ve kterém kromě nebeského zpěvu zasvítily též akordy v diskantu. Následovala však ještě závažnější Chopinova díla: Fantazie f moll, op. 49 a Balada č. 1 g moll, op. 23. V podání Garricka Ohlssona dostala Fantazie f moll ráz vážné odhodlanosti, jíž podpořily zvučně vedené pochodové postupy uprostřed skladby. Právě ony poukazují k revoluční písni Litwinka skladatele Karola Kurpińského (1785–1857) z doby polského povstání 1830–1831. Také zde se můžeme domnívat, že dramaturgická volba je vázána na dnešní svět. Závěr večera vyplnila Balada g moll, dílo milované širokými zástupy posluchačů. Garrick Ohlsson v něm připomněl pomalými tempy a zasněným projevem nebývalý citový potenciál této skladby, ve strhujících dramatických oddílech pak její náladové protipóly. V jeho podání se žánr balady skutečně projevil ve svém prozaickém evolučním duchu.

Garrick Ohlsson nehrál, ale vyprávěl. Vysvětloval svůj osvícený pohled na svět. Mluvil spatra, jinak řečeno hrál zpaměti, a protože šlo o obsah, nevadil ani pamětní lapsus ve druhé větě soudobé kompozice Ursuly Mamlok (1923–2016) 2000 not, kdy se interpret s omluvou vrátil znovu k jejímu začátku. Pianista pro její vyznění však udělal maximum. Skladba má atonální průběh realizovaný konsonantní intervaly (tercie, sexty atd.). Uvedená konstelace dává kompozici specifický zvuk, který autorka ještě podpořila znělou klavírní fakturou. Strukturální pevnosti velkých klasiků a romantiků v sousedství však nedosáhla. Ale o to zde asi nejde.

Pražské publikum odměnilo Garricka Ohlssona bouřlivými ovacemi. Nebyly jen poděkováním za všechna poselství, jež si od umělce vyslechla, ale za bezpočet jeho návštěv České republiky, kterou vždy okouzlil svým interpretačním uměním.

Garrick Ohlsson – klavírní recitál
21. října 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň

Program
Ludwig van Beethoven: Sonáta č. 6 F dur op. 10 č. 2
Ursula Mamlok: 2000 not
Franz Schubert: Fantazie C dur op. 15 „Poutník“ D 760
Fryderyk Chopin: Impromptu op. 36, Variace op. 12, Fantazie op. 49, Balada op. 23

Účinkující
Garrick Ohlsson