Genius loci: Rudolfinum – Sukova síň. Znovuotevřená a s novým klavírem

Glosa i vzpomínka k mimořádné události koncertního života v Praze

Přivést na jedno pódium v jeden večer elitu českých klavíristů, seznámit publikum s novou akustikou, představit zcela nový nástroj Fazioli a jeho výrobce, ukázat schopnost neuvěřitelně rychlé realizace přestavby a zároveň v následném setkání elegantně dokumentovat způsob přestavby, se řediteli České filharmonie Davidu Marečkovi podařilo dokonale.

Nelehkým zadáním pro čtyři báječné klavíristy bylo ukázat posluchačům, jak se vyrovnat s novou akustikou, novým a neobehraným nástrojem, jak reagovat a přizpůsobit po přestávce s odlišným repertoárem úhozovou kvalitu ve své druhé prezentaci. Z pódiové zkušenosti je známo, že zkouška v prázdném sále, a vystoupení před naplněným auditoriem jsou diametrálně odlišné. Navíc vrcholní klavíristé se na velkých pódiích setkávají s nástroji již ohranými a ve velké většině s nástroji Steinway. Bylo zajímavé sledovat, jak odlišně a rychle se těmto nelehkým podmínkám jednotliví umělci přizpůsobili. Je na posouzení posluchačů, i samotných umělců, jak se jim tento úkol povedlo zvládnout. Na každý pád nutno ocenit, jak skromně a upřímně Martin Kasík, Ivan Klánský, Ivo Kahánek a Igor Ardašev tento pokus po vystoupení hodnotili. Bylo rovněž nelehkým úkolem nástroj pro tento sál vybrat. I když Fazioli, Steinway, Bösendorfer, Yamaha nebo Kawai nabízejí koncertní křídla mimořádných kvalit, do tohoto prostoru bylo nutno vybrat nástroj menší. Zde již kvalita není tak opečovávána jako u nástrojů koncertních. Zda volba byla dobrá, ukáže čas. Na každý pád představený nástroj má zatím dvě zcela odlišné polohy basu a diskantu. Jak v barvě, tak v rezonanci. Jistě díky edukační činnosti České filharmonie a její podpoře mladých umělců bude umožněno, aby nástroj mohli testovat a ohrát posluchači Pražské konzervatoře nebo HAMU. Potom se vlastnosti nástroje projeví zcela prokazatelně při interpretaci Scarlattiho, Mozarta, Schuberta nebo děl impresionistů.

S velkým citem realizované úpravy při prvním poslechu v úžasně řemeslně zpracovaném prostoru zcela změnily akustiku. Posluchači se jeví (seděl jsem v deváté řadě) vše krystalicky čisté, měkké s přirozeným dozvukem. Každá úhozová nuance je slyšet, vše téměř vypreparováno a zcela konkrétní. Také v zadních řadách, dle názoru dalších na koncertě přítomných hudebníků, byl zvuk vyrovnaný. Nevím, zda lze díky basovým rezonátorům, umístěným okolo pódia do lunet nade dveřmi, zvuk korigovat a modifikovat. Díky mobilitě a možnosti manipulace se sedadly zajisté Česká filharmonie zkusí další varianty umístění pódia vhodné pro to či ono nástrojové obsazení. Moc se zejména těším, jak v prostoru bude znít smyčcový kvartet. Na definitivní hodnocení proto ještě zbývá čas a bylo by předčasné.

Genius loci tohoto prostoru mi nedá připojit osobní vzpomínky na tento, jak starší generace jinak neřekne, Malý sál. V prostoru bývalé jídelny Poslanecké sněmovny za první republiky se po roce 1945 stal Malý sál zkušebnou Českého komorního orchestru s Václavem Talichem. Jako posluchač konzervatoře jsem do tohoto místa chodil vždy rád, s pokorou a často i s obavami před vystoupením. Vstup do prostoru Rudolfina měl dvě polohy. Jako návštěvník koncertu a jako účinkující. Tou první bylo vystoupit z mrazivé otevřené tramvaje, projít náměstí Krasnoarmějců, neuklouznout na schodech hlídaných dvěma lvy, otevřít velké dveře, pozdravit ve vrátnici majestátně sedícího pana Kožnara, případně si ještě před koncertem zatelefonovat (z molitanem a koženkou hermeticky uzavřeného telefonu – mnohdy za 25 haléřů skrytou manipulací i do zahraničí). Katakomby voněly houslařskými laky z dílny pana Kratochvíla, z temných tříd byl slyšet laskavý zvuk violy d’amore profesora Jaroslava Horáka, kam jsme na orchestrální party chodili moc rádi.

Po vstupu do předsálí bylo nutno odevzdat k orazítkování index přísně vyhlížejícímu panu Vršeckému, který jej vrátil až po skončení koncertu, abychom po přestávce nemohli utéct na pivo. Mohli jsme zažít pondělní interní večírky, středeční veřejné koncerty, první vystoupení Talichova nebo Panochova kvarteta. Prožívali jsme napětí za své kolegy hrající pod ostřížím zrakem a sluchem v předposlední řadě sedících pedagogů smyčcového oddělení profesorů Josefa Micky, Otokara Stejskala, Karla Šnebergera, Zdeňka Kolářského a dalších. Zažít často nabitý sál třídních koncertů a také před Rudolfinem nervózně chodící profesorku Ernu Grünfeldovou, která vystoupení svých studentů nikdy nenavštěvovala. Těšili jsme se na projevy ředitele Pražské konzervatoře doktora Václava Holzknechta při zahájení školního roku a čekali, jakým bonmotem nás pobaví. Moc vzpomínám na koncert k oslavě narozenin profesora Josefa Micky, kdy doktor Václav Holzknecht při proslovu se svým typickým ráčkováním oslavoval opakovaně Karrrrla Micku. Ředitel zjevně znal své pedagogy pouze příjmením a tykání nepatřilo k dobrým mravům. Bohužel, zřízením galerie a přemístěním HAMU kouzlo místa poněkud zmizelo. Do doby, než bude žít studentským životem, a nebude pouze místem luxusu, módních přehlídek a drahé kavárny, se asi situace nezmění.

Druhou polohou byla příprava na vystoupení v Malém sále. Po rozehrání v mateřské třídě následoval nástup na koncert. Po cestě schodištěm bylo nutné výrazně a zdvořile pozdravit kolemjdoucí vážené pány profesory, vyslechnout dueto cvičících trumpetistů nebo pozounistů na pánské toaletě, nahlédnout pro inspiraci škvírou do baletního oddělení, přejít spojovací most s rovněž dvěma až třemi houslisty cvičícími na zítřejší „cimru“. Podržet dveře a uctivě pozdravit procházející přímou postavu profesora Karla Pravoslava Sádla, vyslechnout varhaní improvizace ze třídy profesorů Kampelsheimera nebo Kredby, zastavit se pro vynikajícího korepetitora a zároveň archiváře inženýra Jaroslava Maštalíře, vyskočit a přes sklo učebny zahlédnout Hábův čtvrttónový klavír. Rozhlédnout se do tělocvičny a těšit se na zítřejší šplh po laně a výuku šermu s profesorem a čtvrtfinalistou londýnské olympiády v roce 1948 Svatoplukem Skývou. Pak jen v zadní místnosti pod fotografiemi slavných kvartet v rozechvění předlouhé minuty čekat, jak zahraji. Nebudu díky zvýšenému tlaku hrát rychleji, a proto i intonačně vysoko, nezklame mne paměť, zahraji dobře v sonátě prima a seconda volta, nerozptýlí mne krátké sukně baletek sedících v prvních řadách? Co o mém výkonu zítra řeknou spolužáci a pedagogové? Přesto mohu být dopředu spokojen. Vždyť ve slavné budově jsem přece hrál já a o pár metrů dále ve „Velkém sále“ Henryk Szeryng, kterého jsem potkal při vstupu do slavného Rudolfina! Vzpomínáte také?

Koncert ke znovuotevření Sukovy síně
Igor Ardašev (klavír)
Ivan Klánský (klavír)
Ivo Kahánek (klavír)
Martin Kasík (klavír)
8. ledna 2016 Sukova síň – Rudolfinum Praha

program:
– Josef Suk: Jaro, op. 22a (Igor Ardašev)
– Bedřich Smetana: Tři salonní polky, op. 7 (Ivan Klánský)
– Leoš Janáček: Sonáta 1. X. 1905 (Ivo Kahánek)
– Klement Slavický: Tři skladby pro klavír (Martin Kasík)
= přestávka =
– Fryderyk Chopin: Andante Spianato a Velká brilantní polonéza, op. 22 (Martin Kasík)
– Petr Iljič Čajkovskij: Variace F dur, op. 19 (Igor Ardašev)
– Fryderyk Chopin: Barcarolle Fis dur, op. 60 (Ivan Klánský)
– Sergej Prokofjev: Sonáta č. 3 a moll, op. 28 (Ivo Kahánek)

www.ceskafilharmonie.cz