Giacomo Casanova: Do jaké míry ovlivnil světovou operu?

Casanova byl celoživotně svázán se světem literatury a především divadla, nejen jako milenec hereček, baletek a zpěvaček, ale také jako dramatický autor a upravovatel divadelních kusů. Již jeho matka herečka Zanetta Farussi byla úspěšná komediální herečka, která proslula jako La Buranella podle názvu jejího rodiště. Casanova poznal řadu osobností světa opery jeho doby a po smrti se stal protagonistou, ale i vedlejší postavou řady her, oper, operet, muzikálů a baletů. Přátelství ho také spojovalo s Mozartovým libretistou Lorenzem da Pontem a existují velmi zajímavé spekulace o inspiraci a spoluautorství libreta k Mozartově Donu Giovannimu.

Casanova byl muž, který vždy vzbuzoval zájem žen. Proč tomu tak bylo? V této souvislosti je třeba uvést, že Casanova na své image důsledně pracoval od mládí. Jeho život a skutky mají mnoho společného s dnešními influencery – až extrémní prezentace vlastních názorů včetně nepodstatných detailů, důraz na fyzickou stránku osoby, manipulativní techniky s okolím, známost s osobnostmi a prezentace těchto známostí, častá záliba v luxusu a intrikaření. K tomu se u Casanovy přidružily ještě výrazná sexuální apetence a také určitý stupeň indiskrece. Tehdejší svět divadla bezesporu přinášel kult hvězd a znát se a ukazovat se s divadelními hvězdami do jisté míry nahrazoval nedostatečný původ, a to byl i případ Casanovy, který ke svému jménu příležitostně připojoval různé šlechtické predikáty.

Na druhou stranu je ale třeba započíst Casanovy zásluhy o novou podobu libertinství a v určitém smyslu sexuální svobody, byť budovaném převážně na egoistickém základě. Jeho memoárové spisy, především Historie de ma vie (Historie mého života) jsou dodnes významným pramenem informací pro život šlechty a měšťanstva v 18. století. Svým způsobem jde o fascinující autobiografii (pomineme-li zdlouhavost, která vedla většinu nakladatelů ke krácení textu nebo k výběru nejzajímavějších kapitol), ve které popisuje zvyky a mravy 18. století od prostředí krčmy až po vladařské dvory. Casanovovy vzpomínky je ovšem třeba brát s určitou rezervou, měl častou tendenci zveličovat svou důležitost. Skutečně se setkal s řadou osobností (Voltaire, J.-J. Rousseau a další francouzští encyklopedisté, B. Franklin, Kateřina Veliká, Friedrich II. a další evropští vládci, Madame de Pompadour, ale také umělci – W. A. Mozart, manželé Duškovi v Praze, Pietro Metastasio a mnozí další). Bohužel právě setkání s Mozartem není v pamětech zaznamenáno, a ani vylíčení styků s dlouholetým přítelem, Mozartovým slavným libretistou Lorenzem da Ponte, nezabere v jeho pamětech více než pár řádků. Stejně tak řada osobností je zachycena v pamětech jen v osobní poznámce autora, která se často týká povahových rysů nebo zvyků, a často se Casanova nevěnuje vůbec hlavních uměleckým aktivitám popisovaného. V Praze tak například potkal operního libretistu, režiséra a impresária Giovanniho Baptistu Locatelliho, který působil jako operní ředitel divadla v Kotcích (1748 až 1757), jemu věnuje Casanova vzpomínku jen jako gurmánovi a veselému společníkovi při tabuli divadelních umělců.

Casanova započal svoji „divadelní dráhu“ jako upravovatel divadelních her a autor námětů k pantomimám, které tradičně čerpal z antických látek. V pozůstalosti je například dochován návrh libreta k mytologickému baletu o Odysseovi a Kirké pocházející z mladého Casanova věku. Za nejvýznamnější počin v oblasti hudebního divadla je třeba považovat rozsáhlou adaptaci Rameauovy opery. Během drážďanského pobytu v letech 1751 až 1752 Casanova přeložil a upravil libreto Luise de Cahusac ke Rameauově opeře Zoroastre. „Hrabě Loz (hrabě J. A. Loss), pařížský vyslanec polského krále, saského kurfiřta, mi toho roku 1751 uložil, abych přeložil do italštiny francouzskou operu, která by snesla značné úpravy, a k jejímuž ději by se hodily velké baletní vložky. Zvolil jsem de Cahusacova Zoroastra. Musel jsem italský text přizpůsobit francouzské hudbě sborů a hudba zůstala pěkná, zato italská poesie nevynikala. Štědrý panovník (August III.) mi přesto věnoval krásnou zlatou tabatěrku a způsobil jsem velkou radost své matce.“ Opera v žánru hudební tragédie neměla příliš úspěšnou premiéru v Paříži (1749), což vedlo autory k pozdějšímu přepracování. Námět a textové zpracování vynikají několika libretistickými inovacemi. Především námět není převzat z antické, ale z perské mytologie a vztahuje se k životu iránského náboženského vůdce a proroka Zarathustry. Opera neobsahuje alegorický prolog a epilog, jak bylo dosavadním zvykem. Námět má silný vztah ke svobodnému zednářství, ostatně libretista byl přední osobností svobodných zednářů ve Francii a představitel osvícenectví. Casanova v té doby byl již členem zednářské lóže, takže látka mu jistě konvenovala. Casanova libreto přeložil a celkově dramaturgicky upravil pro vkus drážďanského dvora. Navíc byla část hudby nahrazena hudebními čísly místního baletního mistra Adama. Na uvedení u dvora Augusta III. se pak podílela italská skupina hudebníků, zpěváků a tanečníků. Mezi vystupujícími byly i Casanovova matka a sestra. Casanovův text je dostupný v drážďanském vydání z roku 1752. Casanova, považující se více než za básníka galantní poezie a s ambicemi v tomto libretistickém žánru, poznal za života významné tvůrce operních libret, například autory textů pro Mozartovy opery Caterina Mazzolu a Lorenza da Ponte, které poznal ještě v Benátkách, a především Pietra Metastasia, nejslavnějšího představitele tohoto oboru v 18. století.

Pietra Metastasia, slavného libretistu a vídeňského dvorního básníka navštívil v rakouské metropoli roku 1753 s doporučujícím dopisem drážďanského básníka a též autora úspěšných operních i oratorních textů Giovanniho Ambrogia Migliavacca (1718–1795), který byl Metastasiovým žákem a chráněncem. Casanova, který hořel touhou seznámit se s tímto mužem (Metastasiem), pak slavný básník překvapil jak svou učeností, tak i skromností. Na základě první hodinové rozmluvy líčí Casanova v pamětech nadšeně Metastasiovu osobnost, jejíž vliv byl v kulturním a dvorském prostředí značný, a také uvádí zajímavou podrobnost: slavný poeta své texty neustále vybrušoval, předělával dosavadní verše a prý nikdy nenapsal za jeden den více než 14 veršů. Ve vzpomínkách se také Casanova dotýká vydání Metastasiových libret v prozaickém překladu do francouzštiny, které pařížského nakladatele přivedlo k bankrotu.

Poněkud záhadným dobrodružstvím zůstává Casanovova milostná aféra se zpěvačkou, která se vydávala za kastráta Bellina. S Bellinem se seznámil v Anconě na konci února 1744, městském státě, který také uplatňoval v té době zákaz vystupování žen na jevišti. Zpěvačky museli zastoupit kastráti, dokonce i tanečnice musely být nahrazeny mladými chlapci (v kočovném souboru, kde Bellino zastával pozici první sopranistky, vystupoval i Bellinův přítel Petronio jako první tanečnice souboru). Ovšem již zakrátko po první společné noci se z Bellina vyklubala krásná dívka Tereza. Tereza pak Casanovovi vyprávěla svůj příběh – když mladičký kastrát Bellino náhle zemřel, po domluvě s jeho matkou ho zastoupila v dalších závazcích. Podle Casanových Pamětí ale osud dvojici zamilovaných rozdělil, z plánované společné cesty do Cařihradu sešlo a Tereza (Bellino) našla nového ochránce – vévodu di Castropignano, který jí zajistil nejen ochranu a finanční prostředky, ale i smlouvu do neapolského Teatro San Carlo.

Problémem těchto pasáží z 15. až 17. kapitoly je, že se doposud nepodařilo spolehlivě ztotožnit Bellina se skutečným zpěvákem (zpěvačkou) té doby. Za Bellina (Terezu) byla dlouhou dobu pokládána sopranistka Angiola Calori, se kterou se Casanovu znovu setkal během operní sezóny v Praze roku 1766, bohužel životní data pěvkyně neodpovídají možnému prvnímu setkání.

Z řady slavných baletních, činoherních a operních interpretů poznal v Paříži také slavnou zpěvačku a herečku Marii Justine Favart, známou jako Madame Favart, velkou hvězdu tehdejších hudebních parodií známých her a vážných oper. Casanova obdivoval její všestranné představitelské schopnosti, nicméně v pamětech zpochybňuje její autorství několika úspěšných textů.

Tajemstvím zůstává opředen Casanovův vztah k Mozartově opeře Don Giovanni. Libretistu opery poznal během benátských let u společných známých z rodiny Memmo a Zaguri, u kterých Lorenzo da Ponte pracoval jako sekretář. Později se intenzivněji stýkali během Casanova vídeňského pobytu v prvé polovině 80. let 18. století. Lorenzo da Ponte v libretu pro toto nesmrtelné dílo, „operu oper“, sice využil starší látky, ale inspirace charakterem i Casanovovými osudy se zdá pravděpodobná již vzhledem k přátelským vztahům obou mužů. Ostatně i sám da Ponte, ač vysvěcený kněz, zažil řadu milostných dobrodružství. Giovanniho cynický a manipulátorský charakter i oslava libertinské svobody by odpovídaly Casanovově profilu. Tato libretistická inspirace ale zřejmě vždy zůstane v úrovní spekulací, ale v Casanovově pozůstalosti byl nalezen pozoruhodný rukopis, dvojstránkový fragment s návrhem scény po sextetu ve 2. dějství opery v rozsahu krátkého Giovanniho monologu, recitativu a čtyřzpěvu Leporella, Donny Elvíry, Masetta a Zerliny. Ale ve výsledném da Pontově libretu není z Casanovova text použit ani jediný verš. Casanova pobýval v Praze v období posledních příprav a premiéry v pozdních dnech října 1787 a z jiných svědectví je prokázáno jak opakované setkání s da Pontem, tak i setkání s W. A. Mozartem. Literaturou uváděná schůzka s da Pontem a Mozartem dne 27. října 1787, tedy dva dny před premiérou Dona Giovanniho, se jeví zatím jako neprokázaná. Přes historicky ne zcela doložené vztahy Mozarta a Casanovy daly jejich kontakty vzniknout několika prozaickým dílům, z nichž nejznámější je silně romantizující novela Amadé a Casanova Louise Fürnberga. Literatura předpokládá, že se znal nejen i s impresáriem Pasqualem Bondinim (a patrně dalšími hudebníky a interprety jeho souboru), ale také s Mozartovým hostitelem v Praze, skladatelem Duškem, který je uveden v seznamu předplatitelů Casanovova utopistického spisu Icosaméron vydávaného na pokračování. Zatím ne zcela prokázaná je Casanovova návštěva Prahy v době premiéry Mozartovy opery La clemenza di Tito (1791).

Casanova jako jevištní postava

Trvalá fascinace umělců Casanovovými příběhy přivedla tuto postavu na divadelní jeviště, filmové plátno i do literárních děl mnoha žánrů. Casanovu na plátně ztvárnily velké mužské sex symboly, v němém filmu to byl ještě uhrančivý ruský emigrant Ivan Mozžuchin, dále třeba Vittorio Gassmann, mladičký Leonard Whiting, Richard Chamberlain nebo Heath Ledger. Casanova je ovšem postava, která je spojena v mnoha příbězích také s procesem stárnutí a úpadku, a tak v dalších filmových projektech vystoupili ve zralém věku Alain Delon, Marcello Mastroianni nebo John Malkovich jako stárnoucí svůdníci. Nezapomenutelný zůstává Casanova Donalda Sutherlanda ve stejnojmenném Felliniho filmu. V českém filmu čestný prapor drží elegantní a šarmantní Felix le Breux v Krškově romanci Poslední růže od Casanovy.

Casanova se stal také hrdinou několika hudebně-dramatických děl, většinou se jednalo o opery lehčího žánrů, operety nebo muzikálové komedie. Jedním z prvních uvedení postavy Casanovy na operní jeviště byla komická opera Casanova Alberta Lortzinga v žánru takzvané Spieloper. Libreto napsal sám skladatel podle francouzského vaudevillu Casanova au Fort St. André vytvořeným hned třemi literárními autory a dvěma skladateli. Německá tříaktová opera vypráví komicko-romantickou zápletku o Casanovovi a jeho pobytu na ostrově Murano. Nechybí v ní milostná zápletka krásné ženy mezi dvěma muži, věznění a závěrečný útěk titulního hrdiny, ale také četné parodistické narážky. Ty byly také příčinou proč bylo dílo, sice příznivě přijaté diváky, ale parodující měšťácké zvyky, provedeno pouze o silvestrovské premiéře roku 1841 v Lipsku. Místní buržoazie za spolupráce policie pak dosáhla stažení díla z repertoáru, sám Lortzing se na nějaký čas ocitl v nemilosti úřadů. Dílo pak bylo uvedeno jen na několika dalších scénách, aby definitivně upadlo v zapomnění. Teprve uvedení v Klagenfurtu roku 2010 vrátilo titul do povědomí alespoň německých operních dramaturgů.

Bohužel stejně zapomenuta zůstala romantická opera polského skladatele Ludomira Rózyckého. Půvabná novoromantická partitura ve spojení s libretem Juljana Krzewinského z roku 1922 zažila premiéru ve varšavském Teatrze Wielki a premiéra se stala jedním z největších úspěchů ve skladatelově kariéře. Valčíková árie pro soprán ze 3. dějství opery To dawny mój znajomy přešla do repertoáru snad všech polských sopranistek meziválečného období. Dílo stojí na pomezí opery a operety a je především znát vliv Pucciniho melodiky i mistrů vídeňské operety. Kvality díla potvrdilo nedávné koncertní uvedení ve Filharmonii Narodowej roku 2020, i když se objevilo i po 2. světové válce na některých polských scénách (například roku 1996 Teatr Wielki Lodz). Libreto tříaktové opery s prologem a epilogem (které tvoří historický rámec Casanovova pobytu na duchcovském zámku) obsahuje několik epizod z Casanovových pamětí (turecká mise, pobyt na dvoře krále Stanislava Augusta, benátské epizody). Pro posílení „národního“ akcentu je jednou z postav také polský skladatel Maciej Kamieński, jeden ze zakladatelů polské národní hudby.

Lehčí charakter má i opera Casanova e l´Albertolli (1937) švýcarského skladatele Richarda Fluryho, jehož dílo postupně prochází znovuobjevováním a také četná díla jsou v současnosti nahrávána, včetně tohoto operního opusu (label Toccata Classics). Pozdně romantický skladatel Flury vytvořil několik oper a baletů na literární náměty, často se zřetelem na švýcarské náměty nebo prostředí. Commedia lirica (jak zní autorské žánrové označení) Casanova e l´Albertolli zpracovává v romantickém a komickém námětu milostnou historii a Casanovův pobyt v Luganu. Druhou postavou v názvu je umělec z nejjižnějšího švýcarského kantonu Ticina. A právě umístění do této lokace umožnilo skladateli zařadit vedle belcantového zpěvu také jódlování a motivy písní z Ticina k přiblížení lokální atmosféry. Postava staršího Casanovy je v opeře svěřena barytonu.

Jiný švýcarský skladatel, Paul Burkhard, společně s libretistou Richardem Schweizerem využili za základ další lehčí opery Casanova in der Schweiz historické okolnosti Casanovovy doložené cesty po Švýcarsku. Dílo na pomezí komické opery a operety vychází ze situace, kdy Casanova chce ukončit svůj dosavadní dobrodružný život a vstoupit do kláštera. Ale před klášterem musí zastavit dostavník se čtyřmi dívkami… Lehčí kompozice nepatří mezi nejznámější Burkhardova díla ani nedosahuje popularity jeho operety Ohňostroj, ale příležitostně je od curyšské premiéry v roce 1942 uváděna na švýcarských jevištích nebo open-air produkcích.

První významnější Casanovův vstup na operetní jeviště nastal s premiérou stejnojmenné operety Paula Linckeho, zakladatele úspěchů berlínské operety. Tříaktová opereta se soustřeďuje na romantické dobrodružství během Casanovova uvěznění v kobkách pevnosti St. Andrea, odkud se dokáže dostat na maškarní ples a objevuje pravou totožnost své milenky ve vězení. Samozřejmě je v závěru omilostněn a dostává se na svobodu, aby mohl pokračovat v milostných dobrodružstvích. Úspěšná premiéra v roce 1913 ovšem nezajistila trvalý úspěch a v roce 1931 skladatel dílo výrazně přepracoval. Ale ani pod novým názvem Der König der Liebe (Král lásky) trvale nezůstala v operetním repertoáru.

Zřejmě nejúspěšnějším casanovovským hudebně-dramatickým titulem je další stejnojmenná opereta Ralpha Benatzkyho premiérovaná roku 1928. Vznik díla je poněkud kuriózní a spadá ještě do období, kdy byly využívány skladby slavných skladatelů pro vytvoření nových operetních titulů. Zkušený rakouský skladatel (narozený v Moravských Budějovicích) využil hudbu z nepříliš úspěšné (až na předehru) operety Blindekuh Johanna Strausse II. z roku 1878. Pro nové dílo bylo napsáno zcela nové libreto se zcela odlišnou zápletkou. Benatzského výpravná revuální opereta zažila bouřlivý úspěch při premiéře v berlínském Grosses Schauspielhausu. Bylo to i díky obsazení operního bas-barytona Michaela Bohnena a díky operetním hvězdám Anni Frind (která tehdy přecházela od opery k operetě), Anny Ahlers a také vystoupení velmi známé skupiny Comedian Harmonists i velké taneční pseudoexotické taneční hvězdy meziválečného Německa – tanečnice La Jana. Barvité libreto zahrnuje několik nejatraktivnějších romantizovaných epizod z Casanovových pamětí jak z Benátek, tak v Tarragoně, pobytů ve Vídni a Drážďanech i na Duchcově. Opereta se několik měsíců po premiéře dostala i do Prahy, kde byla s velkým úspěchem od března 1929 provozována v holešovické Uranii.

Především ve Spojených státech měla určitý ohlas opera Dominicka Argenta Casanova´s Homecoming (Casanovův návrat) z roku 1985. Základem skladatelova libreta je historická situace, kdy byl Casanovy udělen souhlas s návratem do milovaných Benátek, ale toto rozhodnutí ho zastihuje už v určitém momentu životní rezignace. Casanova těsně před padesátkou se tedy může v roce 1774 vrátit do Benátek po osmnácti letech exilu, dále ale libreto směšuje bez skutečné časové souvislosti a místy v retrospektivách vztah s Bellinem (Terezou) i setkání se stárnoucí Madame d´Urfé, kterou Casanova bezostyšně podváděl a využíval. Opera zažila úspěšnou premiéru v roce 1985 v Minnesota Opera v St. Paul, která byla zadavatelem díla. Velmi dobře bylo dílo záhy poté přijato i v New York City Opera.

V novém miléniu, kdy zájem o tohoto hrdinu nijak nepolevil, se Casanova objevil v několika lehčích hudebních žánrech, například v eponymních titulech – v muzikálu Philipa Godfreye, premiérovaném v londýnském Greenwich Playhouse roku 2008, japonském muzikálu společnosti Takarazuka Revue (2019) a především ve velmi úspěšném baletu choreografa Kennetha Tindalla, poprvé uvedeném anglickým Northern Ballet v sezóně 2017. V roce 2016 byla uvedena pasticcio opera Casanova specialisty na interpretaci barokní opery Juliana Perkinse, který použil hudbu sedmnácti skladatelů od Vivaldiho, Händela, přes Pergolesiho a Mozarta až k Bellinimu a k libretu Stephena Pettitta.

Z téhož roku (2016) pochází i český hudebně-dramatický příspěvek – operní příběh Trautzl nebo Casanova inspirovaný dobou, kdy slavný svůdce pobýval na zámku v Duchcově a kněz Jakub Jan Trautzl komponoval svou hudbu pro kůr v oseckém klášteře. Co vše se může stát, setká-li se svůdník s knězem na jednom koncertě? Původní libreto tvůrčí dvojice RaR (David Kříž a Renata Fraisová) zkomponoval hudební skladatel Jan Zástěra z Teplic.

Z Giacoma Casanovy se stal archetyp, který sice poněkud zaostává v konkurenci s mýtem Dona Juana, ale Casanovovy dodává přitažlivosti jak konkrétní historické zařazení i množství historických postav, které potkal, tak „upřímnost“ jeho pamětí, ve kterých neváhá zachytit i některé své (sexuální) nezdary. Ostatně, který muž by si někdy nepřál být na místě Casanovy a která by ho nechtěla alespoň jednou potkat…