Giovanni Rotolo: Za roli Oněgina jsem štěstím bez sebe

První sólista Baletu Národního divadla Giovanni Rotolo působí v souboru již devátou sezonu a jedná se o jeho vůbec první angažmá, o změně ale neuvažuje. Národní divadlo mu přináší stále nové příležitosti, od klasického baletu až po modernu. Letos na jaře ztvárnil jednu ze svých nejvýznamnějších rolí – Oněgina ve stejnojmenném baletu britského choreografa Johna Cranka. „Oněgin, Proces a Valmont jsou moje nejoblíbenější balety,“ libuje si Rotolo v silných a dynamických charakterech.

Jaká je pro vás ve vaší kariéře Oněgin role?
Rozhodně jedna z nejvýznamnějších, které jsem kdy tančil, a taky jedna z nejoblíbenějších.

Proč oblíbená?
Znám tento balet už dlouho. Moje učitelka v Itálii ho tančila ve Stuttgartském baletu a hodně jsme se o něm učili. Když nám Filip (Filip Barankiewicz, šéf souboru, pozn. red.) oznámil, že ho budeme uvádět, byl jsem štěstím bez sebe. Doufal jsem, že budu tančit Lenského, to je v Oněginovi moje nejoblíbenější role, radost jsem měl ale stejně. Oněgin je komplexní role, technicky i umělecky, a to se mi na ní líbí nejvíc. Jeho osobnost je sice hodně odlišná od mé, baví mě ale hrát postavy, které jsou jiné. Můžu na jevišti ukázat něco, co sám nemám.

Jakého Oněgina jste chtěl ukázat?
Je to dost specifická a už hotová postava, takže jsem se ji snažil zpodobnit tak, jak je napsaná. Oněgin je arogantní aristokrat, povýšený nad ostatními, a takový jsem se i snažil být. V druhé části baletu se jeho osobnost ale mění. Dozraje, má výčitky. Na začátku je to jedna postava a na konci úplně jiná. Snažil jsem se ukázat všechny emoce a provést ho po této cestě.

O Crankově baletech se ostatně i říká, že jsou hodně i o herectví…
Přesně tak. Jeho postavy jsou velice lidské a musíte to divákům ukázat, ponořit se do nich.

Je to pro vás těžké?
Ano. I technika je v Crankových baletech obtížná, takže je musíte dobře zatančit i zahrát, a to je náročné.

Jaký je pro vás John Cranko choreograf?
Já na jeho choreografiích vyrostl a mám je moc rád. Je velice lidský a to na něm mám nejraději.

Nechci generalizovat, ale Italové projevují emoce více než třeba Češi. Pomáhá vám to i ve vaší profesi?
Nevím, jestli je to vyloženě národní záležitost, ale pro mě určitě je přirozené projevovat emoce, takže ze sebe dávám hodně.

Před Oněginem jste ztvárnil Josefa K. v Kafkově Procesu. To byla asi úplně jiná zkušenost, ne?
Ano, ale opět se v něm objevuje lidskost. Na diváky musíte působit lidsky a přirozeně. A v Procesu to bylo ještě intenzivnější než v Oněginovi, protože Josef K. toho prožívá tolik a vy musíte všechno ukázat. Já ten balet ale miluju. Oněgin, Proces a Valmont – to jsou moje tři nejoblíbenější balety, ty postavy jsou úžasné.

Jsou to všechno hodně silné osobnosti…
Ano, člověk se z nich ale spoustu naučí. Na konci představení se cítíte skvěle, protože ze sebe hodně vydáte, ale zároveň toho tolik získáte.

V Baletu Národního divadla jste získal své první angažmá a působíte zde již devátou sezonu. Jak byste popsal tuto svou cestu?
Za všechny ty roky došlo k velkým změnám. Vyrostl jsem jako tanečník, jako umělec. Jsem souboru BND neskutečně vděčný, protože díky příležitostem, které jsem dostal, jsem umělcem, kterým dnes jsem.

V čem vidíte největší změnu?
Život ve škole a v souboru je úplně jiný. Ve škole vám říkají, co děláte špatně, v souboru si na to ale musíte přijít sama. Musíte na sobě hodně pracovat.

A jakých těchto deset uplynulých let bylo pro vás osobně?
To je take velká změna. Jsem spíš introvert. Po těch letech tady je pro mě soubor ale už jako rodina a jsem otevřenější. Získal jsem větší sebevědomí a díky všem těm zkušenostem jsem silnější. Stále na sobě pracuju, myslím ale, že je to na dobré cestě.

Proč jste se rozhodl právě pro Prahu?
Pro člověka po škole je těžké získat stálé angažmá. Dostal jsem dvě nabídky ve Spojených státech, v Orlandu a ve Washingtonu, tak jsem se chystal podepsat smlouvu ve Washingtonu. Zrovna v tu chvíli ale přišla nabídka z Česka a já chtěl hlavně zůstat v Evropě, takže bylo rozhodnuto.

Tanečníci často sbírají zkušenosti po celém světě. Neuvažujete o změně?
Samozřejmě chci zkoušet nové věci, ale tady se moje pozice neustále vyvíjí, dostávám nové příležitosti. Cítím se tu dobře, miluju Prahu i současný repertoár. Děláme klasiku i modernu a pro mě je důležité to střídat a dělat oboje, takže to je taky to, co mě tu drží, a o změně zatím neuvažuju.

Repertoár se s novým uměleckým šéfem docela změnil. Vyhovuje vám?
Petr Zuska dělal modernější věci, Filip zase víc klasiku. Klasický balet je těžší, v moderním máte více svobody a můžete se vyjádřit jiným způsobem. Klasický balet je ale pro tanečníka ohromně důležitý, dává mu základ a díky němu může tancovat i modernu a naopak. Dává mi víc zabrat, ale hodně se díky němu učím.

Jaká pro vás byla zkušenost tančit v Ballet Hommes Fatals?
Skvělá! A taky hodně odlišná, protože jsme museli tancovat ve špičkách, a to mužští tanečníci nedělají.

Jaké to bylo?
Zvláštní, ale vždycky jsem si to chtěl vyzkoušet, takže jsem okamžitě souhlasil, když jsem tu možnost dostal. Taky víc pochopíte, jak se cítí tanečnice, a dojde vám, že to není žádná sranda.

Nebylo vám nepříjemné hrát ženské postavy?
Kdyby bylo, nedělal bych to. Už na škole se mi ale vždycky líbily dámské kroky. A taky to pro mě byla možnost zahrát si zase úplně jiné postavy a ukázat svou jemnější stránku.

Preferujete kladné nebo záporné role?
Obvykle kladné, protože více odpovídají mojí osobnosti. Roli Tybalta jsem si ale třeba hodně užil. Každý máme i nějaké negativní stránky a skrz něho jsem je mohl dostat ven. A diváci mají záporáky často raději.

Jaké pro vás bylo toto období koronavirové krize?
Docela fajn. Nejsem typ, co se utápí v negativitě. Nevěděli jsme, jak dlouho to potrvá, tak jsem žil ze dne na den. Ve všedním životě jsme navíc dost vytížení, nemáme čas být sami a dělat kromě tance i něco jiného, takže jsem teď měl konečně příležitost přečíst si knížku, psát, kreslit, kouknout se na filmy, které jsem chtěl už dlouho vidět… Pro tanečníka to samozřejmě není ideální, pracujeme s tělem a musíme se hýbat každý den. Trénovali jsme ale i doma, měli jsme lekce Pilates. A asi po třech týdnech v karanténě zavolali, že se bude připravovat baletní gala, jehož jsem byl součástí, tak z toho jsem měl velkou radost.

Jak se cítíte s ohledem na Itálii, která byla obzvláště těžce postižená?
Není jednoduché být v této době daleko od rodiny. Já jsem žil mimo domov od čtrnácti let, tak jsem na to zvyklý, ale teď je to jiné. Bylo hrozné sledovat každý den zprávy a vidět, jak je na tom v Itálii špatně. Moje rodina je ale naštěstí v pořádku a doufám, že se všechno co nejdříve v dobré obrátí.

 

Giovanni Rotolo se narodil v Itálii a baletu se začal věnovat jako 14letý na Accademia Internazionale Coreutica ve Florencii, kterou absolvoval v roce 2011 pod vedením Elisabetty Hertel. V srpnu a září 2010 účinkoval ve West Australian Ballet v Perthu (umělecký ředitel Ivan Cavallari) v inscenaci choreografie Marcie Haydée Spící krasavice. S úspěchem se zúčastnil několika soutěží v Itálii i dalších zemích. Na festivalu Rieti Danza 2008 získal třetí místo v kategorii „junior klasický tanec“, v soutěži Settimana Internazionale della Danza Spoleto 2011 se umístil třetí v kategorii „senior současný tanec“ a ve Světové baletní soutěži v americkém Orlandu získal bronzovou medaili v kategorii „senior“.
V srpnu 2011 se stal členem Baletu Národního divadla pod vedením Petra Zusky. Byl jmenován demisólistou (2013), sólistou (2015) a prvním sólistou (2016).
Giovanni je mladý talentovaný umělec s bravurní technikou, bohatým duševním světem, který dokáže pravdivě vtělit do svých rolí s charismatem svým vlastním. Jevišti Národního divadla přináší šarm, noblesu, italský temperament a antický ideál mužské krásy. Exceluje jak na poli klasického baletu, tak v jakémkoliv jiném stylu a žánru na širokém poli soudobého tanečního divadla.
Diváci ho mohli vidět v In the Middle Somewhat Elevated (Forsythe), Theme and Variations, Serenade (Balanchine), Fancy Free (Robbins), Rooster (Bruce), ztvárnil Prince v adaptaci Šípkové Růženky Javiera Torrese a Solora v jeho Bajadéře, Prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Toníka v Čarodějově učni a Milence v Malé mořské víle v baletech Jana Kodeta, Tybalta v Romeovi a Julii, Tatínka v baletu Louskáček a Myšák Plyšák, Otce ve Svěcení jara, Colase v Marné opatrnosti, hlavní roli v inscenaci Chvění nebo v Sóle pro nás dva (Zuska), tančil barytonové sólo v Polní mši (Kylián), v 7. symfonii A Dur (Scholz), Reflections on the Fate of Human Forms (Godani), Rain (Poklitaru), ve Vertigu (Bigonzetti). Ve znovuobnoveném Louskáčkovi – Vánočním příběhu (Vámos) tančí Louskáčka, nastudoval titulní roli ve Valmontovi (Vaculík), Prince Siegfrieda v Crankově verzi Labutího jezera, Josefa K. v baletu Kafka: Proces, prince leonce a Valeria v baletu Leonce a Lena (Spuck), a titulní roli v Oněginovi (Cranko). V roce 2017 získal Cenu ředitele ND pro mladého umělce do 35 let.