Giovanni Rotolo: Za roli Oněgina jsem štěstím bez sebe

  1. 1
  2. 2

Jaké pro vás bylo toto období koronavirové krize?
Docela fajn. Nejsem typ, co se utápí v negativitě. Nevěděli jsme, jak dlouho to potrvá, tak jsem žil ze dne na den. Ve všedním životě jsme navíc dost vytížení, nemáme čas být sami a dělat kromě tance i něco jiného, takže jsem teď měl konečně příležitost přečíst si knížku, psát, kreslit, kouknout se na filmy, které jsem chtěl už dlouho vidět… Pro tanečníka to samozřejmě není ideální, pracujeme s tělem a musíme se hýbat každý den. Trénovali jsme ale i doma, měli jsme lekce Pilates. A asi po třech týdnech v karanténě zavolali, že se bude připravovat baletní gala, jehož jsem byl součástí, tak z toho jsem měl velkou radost.

Jak se cítíte s ohledem na Itálii, která byla obzvláště těžce postižená?
Není jednoduché být v této době daleko od rodiny. Já jsem žil mimo domov od čtrnácti let, tak jsem na to zvyklý, ale teď je to jiné. Bylo hrozné sledovat každý den zprávy a vidět, jak je na tom v Itálii špatně. Moje rodina je ale naštěstí v pořádku a doufám, že se všechno co nejdříve v dobré obrátí.

 

Giovanni Rotolo se narodil v Itálii a baletu se začal věnovat jako 14letý na Accademia Internazionale Coreutica ve Florencii, kterou absolvoval v roce 2011 pod vedením Elisabetty Hertel. V srpnu a září 2010 účinkoval ve West Australian Ballet v Perthu (umělecký ředitel Ivan Cavallari) v inscenaci choreografie Marcie Haydée Spící krasavice. S úspěchem se zúčastnil několika soutěží v Itálii i dalších zemích. Na festivalu Rieti Danza 2008 získal třetí místo v kategorii „junior klasický tanec“, v soutěži Settimana Internazionale della Danza Spoleto 2011 se umístil třetí v kategorii „senior současný tanec“ a ve Světové baletní soutěži v americkém Orlandu získal bronzovou medaili v kategorii „senior“.
V srpnu 2011 se stal členem Baletu Národního divadla pod vedením Petra Zusky. Byl jmenován demisólistou (2013), sólistou (2015) a prvním sólistou (2016).
Giovanni je mladý talentovaný umělec s bravurní technikou, bohatým duševním světem, který dokáže pravdivě vtělit do svých rolí s charismatem svým vlastním. Jevišti Národního divadla přináší šarm, noblesu, italský temperament a antický ideál mužské krásy. Exceluje jak na poli klasického baletu, tak v jakémkoliv jiném stylu a žánru na širokém poli soudobého tanečního divadla.
Diváci ho mohli vidět v In the Middle Somewhat Elevated (Forsythe), Theme and Variations, Serenade (Balanchine), Fancy Free (Robbins), Rooster (Bruce), ztvárnil Prince v adaptaci Šípkové Růženky Javiera Torrese a Solora v jeho Bajadéře, Prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Toníka v Čarodějově učni a Milence v Malé mořské víle v baletech Jana Kodeta, Tybalta v Romeovi a Julii, Tatínka v baletu Louskáček a Myšák Plyšák, Otce ve Svěcení jara, Colase v Marné opatrnosti, hlavní roli v inscenaci Chvění nebo v Sóle pro nás dva (Zuska), tančil barytonové sólo v Polní mši (Kylián), v 7. symfonii A Dur (Scholz), Reflections on the Fate of Human Forms (Godani), Rain (Poklitaru), ve Vertigu (Bigonzetti). Ve znovuobnoveném Louskáčkovi – Vánočním příběhu (Vámos) tančí Louskáčka, nastudoval titulní roli ve Valmontovi (Vaculík), Prince Siegfrieda v Crankově verzi Labutího jezera, Josefa K. v baletu Kafka: Proces, prince leonce a Valeria v baletu Leonce a Lena (Spuck), a titulní roli v Oněginovi (Cranko). V roce 2017 získal Cenu ředitele ND pro mladého umělce do 35 let.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat