Giuditta Pasta – mistryně emocí (2)

Dokončení ze včerejška

Největší část repertoáru, v němž Giuditta Pasta v Paříži vystupovala, tvořily vedle děl Mayra, Cimarosiho a Paisiella Rossiniho opery. A není pochyb o tom, že na úspěchu Rossiniho děl ve Francii měla právě ona lví podíl. O to více je zvláštní, že maestro přímo pro ni nikdy žádný kus nenapsal. Stendhal nad tímto faktem a nad (podle něj) Rossiniho promarněnou šancí zajistit si takovým činem nehynoucí slávu, hořekuje na celých třech stránkách Vie de Rossini. Jediným Rossiniho počinem psaným Pastě přímo na tělo byla árie Da te spero, o ciel clemente pro londýnské nastudování Zelmiry v roce 1826.

Stejně jako Paříž i Londýn dobývá Pasta až napodruhé a i zde sklízí obrovské úspěchy, opět především v Rossiniho dílech. Od roku 1824 tak pendluje mezi pařížským Théâtre Italien a londýnským King´s Theatre. I rezervovaní Angličané jsou doslova u vytržení z jejího hereckého umění. “Pasta svou roli nehraje, Pasta jí žije,” píše pro změnu jedna z dobových londýnských kritik. V roce 1825 jí manžel, který ji už tři roky dělá manažera, přemlouvá, aby odjela zpívat do New Yorku. Pasta tuto nabídku odmítá a zůstává věrná Evropě. V témže roce se také poprve na operním jevišti setkává s Giovanni Battistou Rubinim, který se pro příští léta stává jejím častým a oblíbeným pěveckým partnerem.

První obdivovatel z řad skladatelů, Giovanni Pacini, pro ni píše operu. V roce 1826 se v roli Niobe poprvé představí neapolskému publiku v divadle San Carlo, které v té době vede právě Pacini. Jejími nezapomenutelnými rolemi z tohoto období však jsou Desdemona z Rossiniho Otella, Medea z Mayrovy Medea in Corinto a především Semiramis, která se doslova stává její obchodní značkou.

Jako babylónská královna dobývá jak Londýn, tak Miláno a v roce 1829 i Vídeň. Tam také přebírá z rukou Jana Rudolfa Černína, císařského komořího a ředitele vídeňského Burgtheatru, titul Slovutná pěvkyně jeho císařského veličenstva. V témže roce se po téměř patnácti letech častého střídání kontraaltových a sopránových partů definitivně rozhoduje, že přednost dostane vyšší hlasová poloha. Jak se však brzy ukazuje, pro už tak dost zkoušený hlas to není správné rozhodnutí.

V roce 1827 kupuje Giuditta Pasta vilu Roccabruna v Bleviu u jezera Como, která její rodině, stejně jako dům v Miláně (dnes v ulici Montenapoleone), poskytuje šťastné útočiště. A nejen jim. O tři roky později se sem na měsíc uchýlí Gaetano Donizetti, aby pro Giudittu napsal Annu Bolenu, která má premiéru v prosinci 1830 v milánském Teatro Carcano.

Zatímco první představení je přijato spíše vlažně, jeho reprízy v roce následujícím se již těší ovacím, které Giuditta zná z Paříže či z Londýna. A v tomto roce se také konečně plní Giudittin sen. V prosinci zpívá v La Scale Normu ve stejnojmenné opeře Vincenza Belliniho. Tentokráte je úspěch ohromný hned napoprvé, a aby si ho Giuditta mohla stále připomínat, najme sochaře Alessandra Putinatiho, který její vilu ozdobí sloupořadím à la La Scala.

Vincenzo Bellini v Pastě spatřoval ztělesnění všech svých představ o ideální představitelce dramatických rolí a věnoval jí celkem čtyři opery. Pár měsíců před Normou triumfuje Pasta v milánském Teatro Carcano v La sonnambula a v roce 1833 v Beatrice di Tenda v benátském Teatro la Fenice. Čtvrtou operou, k jejímuž uvedení však díky cenzorům nikdy nedošlo (odkaz na vlastenecké ideály), byl Ernani. Při psaní Normy si však Bellini uvědomuje to, co již Pasta dávno ví. Její hlas projevuje známky únavy a výšky jí dělají čím dále větší problémy. I z tohoto důvodu musí Bellini před premiérou Normy o tóninu snížit slavnou árii Casta diva.

Stupňující se projevy hlasové deklinace však Giuditta ignoruje a snaží se nad hlasem i nadále udržet kontrolu, ale to se jí daří jen do roku 1835. Při několika představeních Normy v La Scale ji hlas zradí a publikum i kritika dají jasně najevo, že je čas odejít. Po dvou letech odpočinku však neodolá a vrací se zpět na operní jeviště, tentokráte v sérii koncertů v Londýně. Hlasově není situace o nic lepší než před nástupem na odpočinek, navíc Giuditta nemůže uplatnit svou nejsilnější zbraň – herectví. Kritiky jsou nicméně velmi velkorysé a píší spíše o její slavné minulosti. V roce 1841 Giuditta neodolá nabídce a jede představit své nejslavnější role do Moskvy a Petrohradu.

V roce 1844 umírá Giudittin manžel a o rok později i její matka. Dcera Cleila žije se svou rodinou ve Švýcarsku a Giuditta bojuje proti osamělosti tím, že poskytuje útočiště své studentce a chráněnkyni Terese Parodi. Podobně jako její kolegyně Benedetta Pisaroni, o které jsem již psala (článek najdete zde), v roce 1848 aktivně podpoří myšlenky revolucionářů, což však vede k tomu, že na několik měsíců opouští Itálii a odchází do exilu do Švýcarska. V roce 1850 se ještě jednou rozhodne vystoupit na dobročinném koncertě v londýnské Royal Opera House. Pauline Viardot, známá operní pěvkyně a sestra Marie Malibran, její vystoupení popisuje takto: „Je to jako Leonardova Poslední večeře – obraz v troskách, ale přesto nejkrásnější obraz na světě.“ (Poznámka autorky: v roce 1850 byl Leonardův obraz po mnoha neúspěšných a diletantských zásazích restaurátorů v naprosto žalostném stavu.)

Zbývající léta života se stahuje do ústraní a věnuje se naplno výuce zpěvu. Umírá v roce 1865 ve své milované vile na břehu jezera Como ve věku 68 let na následky zánětu průdušek.

Její jméno dodnes nese divadlo v jejím rodném Saronnu a také hudební akademie v Comu. Odkazy v literatuře na ní najdeme ve Stendhalově Věznici parmské či v Balzakově Třicetileté. Stala se inspirací pro román Consuela George Sandové a pro některá díla známého představitele amerického surrealismu Josepha Cornella.