Po téměř pětaosmdesáti letech jsme se v Brně dočkali Straussovy Elektry a ještě k tomu se superhvězdnou představitelkou titulní role. Vedení divadla a souboru Janáčkovy opery patří tentokrát opravdu mimořádné díky. A včera, v úterý 22. května 2012 jsme se stejně tak dočkali toho, že v brněnské příloze MF Dnes byla této inscenaci věnována více jako polovina strany s atraktivním palcovým titulkem Brněnská Elektra ve zlatém psychoanalytickém bludišti. Je tu důvod k jásání nad tím, jakou naše po Blesku nejčtenější noviny, pyšnící se tím, že jsou vlajkovou lodí českého novinářství, věnují takovéto události pozornost. Nadšení a jásot zvolna mizí poté, co se čtenář pustí do četby textu. Hned v prvním odstavci se dozví, že většina posluchačů reagovala „rozpačitě“, což je připisováno nepřipravenosti brněnské operní obce na tento titul.
Nepochybně tento faktor se mohl u určité části publika projevit, ale, když se před dvanácti lety v Janáčkově divadla hrála Straussova Salome ve skvělé inscenaci Jana Zbavitele a Zdeňka Kaloče, zcela zaplněné hlediště reagovalo naprosto nadšeně. Jistě, výkony sólistů, respektive vzhledem k obsazení této opery hlavně sólistek, jsou fantastické a skutečně to neplatí jenom o Janice Baird, ale v nemenší míře i o jejích kolegyních. Ale platí to o představení jako celku?
V článku, který je inscenaci věnován a jehož žánr se neodvažuji definovat, protože o recenzi neřku-li kritice nemůže být řeč a jako glosa je předimenzovaný, se dozvídáme, že … k tomu orchestr Janáčkovy opery pod vedením Caspara Richtera hrál neméně spolehlivě. Prostě – světově, když za velkou hvězdou, která se nadto specializuje právě na podobný operní repertoár , jako jsou Wagnerovy či Straussovy opery, nijak nepokulhával. Dále se čtenář dozví několik dalších perel o tom, jak je se – režie kýči a krvavé lázni na antickém Prušperku(?) vyhnula atd.
Pověstnou třešničkou na tomto novinářském dortíčku je následující pasáž …Á propos, hudba. Ta tedy i sama v sobě snese nejpřísnější měřítka. Jak co do dramatičnosti, tak do líbivosti. Takřka za všechny zdejší pasáže by mohli hollywoodští režiséři autorovi podobné scénické hudby urvat ruce, to jsem si jistá. Tak to vidíš, Richarde Straussi, na někdejší vídeňské periferii konečně objevili, čemu ses vlastně měl věnovat.
Smutná je duše má!. Kde jsou ty časy, když o brněnských premiérách psávali Vladimír Helfert či Gracián Černušák. Ale nemusíme chodit až tak daleko. Není tomu tak dávno, když si člověk s chutí přečetl hodnocení Jiřího Fukače, Jiřího Vysloužila, Jana Trojana, Rudolfa Pečmana a dalších. Autorky dnešního článku si osobně velmi vážím jako výborné publicistky a statečné ženy. Nedávno vydala výtečnou knížku Nepoddajní aneb nešlo to jinak, v níž popisuje příběhy brněnských disidentů v 70. a 80. letech. Její názor na inscenaci Elektry mohl být publikován jako glosa zaníceného laického diváka. A vedle něho měl být kvalitní objektivní kritický názor? Že by se ve městě, které je sídlem Janáčkovy akademie, kde působí personálně perfektně vybavené muzikologické pracoviště na filosofické fakultě a v muzeu Leoše Janáčka, kde navíc rektorem slovutné Masarykovy univerzity je významný muzikolog, nenašel nikdo, kdo by byl schopen napsat solidní, erudovanou a fakty podloženou recenzi. Je tu přece řada mladých muzikologů jako Jan Špaček, Jiří Zahrádka a další, kteří už mnohokrát prokázali své odborné kvality i svižné kritické pero. Ale, jak pravil klasik – Divadlo se hraje dobře, špatně a v Brně. A neplatí to zdaleka jenom o divadle.
Ale nezoufejme! Příští týden se nad brněnskou přehradou rozhoří opět ohňostroje a budeme pyšni na to, že Brno je město uprostřed Evropy, divadelní soubory budou soutěžit o to, který pro potěšení Brňanů vytvoří nejlepší a nejopulentnější průvod masek a zase budeme mít důvod, že jsme světoví a kdekdo to ví!
Tak hlavně že jsme zdraví, že nám chutná a že šalina nás bezpečně a spolehlivě doveze na prýgl.
Autor je bývalým ředitelem Národního divadla v Brně
Foto ND Brno
