Glosa: Giovanni Bellucci uzavřel Firkušného festival

Klavírní festival Rudolfa Firkušného budí stále větší pozornost a zájem obecenstva. Nejinak tomu bylo i v sobotu 22. listopadu, kdy se ještě v tentýž večer půl hodiny před zahájením koncertu tvořila dlouhá řada před pokladnou v naději, že někdo ještě zruší rezervaci na koncert. Ve zcela vyprodané Dvořákově síni Rudolfina totiž v onen večer stanul na pódiu jeden z nejvýznamnějších pianistů současnosti Giovanni Bellucci, jenž vzešel z tradice italské klavírní školy. Jeho začátky se zcela vymykají klasickému vzdělávacímu procesu, protože první klavírní kroky začaly až ve čtrnácti letech, kdy se do hry pustil nejprve jako samouk. Bellucciho vývoj stoupal závratným způsobem vzhůru a už po absolutoriu konzervatoře ve dvaceti letech začal sklízet první úspěchy na interpretačních soutěžích, mimoto v roce 1993 zvítězil v soutěži Pražského jara.Program sobotního recitálu byl vesměs tvořen romantickými autory. První část byla důkazem Bellucciho inklinace k Lisztovi a hledání nových hudebních možností. Na programu se tak objevily skladatelovy transkripce, nejprve na dvě části z Mozartova Requiem – Confutatis a Lacrimosa, S 550, poté přišla na řadu Lisztova úprava Beethovenovy Symfonie č. 5 c moll, S 464/5. Mozartova hudba přenesená do klavíru je v novoromantickém slohu hodně nezvyklá, ale díky interpretovi podmanivá. Bouřlivé roviny se zde střídají s velmi barevnými lyrickými fantaziemi, připomínajícími Schumanna (zejména je to patrné v úvodní části Lacrimosa). Hned po prvních tónech bylo zcela evidentní, že k nástroji usedl muž vybaven nejen precizní technikou, ale také nezvykle pestrou paletou různých úhozových barev. Lisztovsky znějící Beethovenova symfonie je sice v něčem zajímavá, ale v posluchači budí dojem, že až nebude na orchestr, tak naštěstí nám tady Liszt přenesl jeho odkaz do klavírní úpravy. Zahrát tento kus je pro klavíristu tvrdým oříškem, musí mít perfektně promyšlenou představu orchestru a podle ní taky barevně odlišit každý tón či frázi. Ohromnou energickou razancí dospěl Bellucci do finále díla, a tím i k završení první části programu.

Druhá část večera byla věnována zejména Chopinovým skladbám. Jako apollinský typ se v porovnání s dozvuky první části jevily hned ze začátku jeho Variace A dur „Souvenir de Paganini“. Klavírista v nich svůj nástroj doslova rozezpíval, mazlil se každým tónem, rychlé pasáže neztrácely lesk a s nadhledem jako by je sypal přímo z rukávu. Po tomto úvodu přišel první vrchol večera ve znamení Šesti polských písní Fryderyka Chopina opět v úpravě Franze Liszta, S 480. Byla to vysloveně muzikální a technická ekvilibristika, která se přibližovala klavírnímu Olympu. Výrazová bezbřehost, okamžité změny nálad zde doslova exhibovaly. Závěr koncertu patřil důvěrně známým dílům polského skladatele – Etuda c moll op. 10 č. 12 „Revoluční“ a velmi náročná Polonéza As dur, op. 53. Lisztova Uherská rapsodie č. 12 cis moll, S 244 byla posledním bodem programu a zároveň i druhým vrcholem recitálu, v níž excelovala klavíristova technická virtuozita, za kterou posluchači odměnili umělce ovacemi ve stoje.

Klavírní festival Rudolfa Firkušného 2014
Giovanni Bellucci (klavír)
22. listopadu 2014 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
W. A. Mozart: Confutatis Maledictis & Lacrimosa z Requiem, KV 626 (transkripce Ferenc Liszt)
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll, op. 67 “Osudová” (transkripce Ferenc Liszt)
=přestávka=
Fryderyk Chopin: Variace pro klavír A dur „Souvenir de Paganini“, op. posth.
Fryderyk Chopin/Ferenc Liszt: Šest polských písní, S 480
Fryderyk Chopin:
– Etuda c moll, op. 10, č. 12 “Revoluční”
– Mazurka a moll, op. 7, č. 2
– Polonéza As dur, op. 53 “Heroická”
Ferenc Liszt: Uherská rapsodie č. 12 cis moll, S 244
přídavek:
Charles-Valentin Alka: Tonight

www.firkusny.cz

Foto Pražské jaro/Zdeněk Chrapek