Glosa: Jediná Libuše u nás

Na současné inscenaci Libuše v Národním divadle mi je sympatické, že se před šestnácti lety režisér Petr Novotný odvážil opustit vizuální podobu mužů bájných českých dějin, jež se “v našich představách usadili… v neodolatelném podání Mikoláše Alše s halštatskými meči v pravici, normanskými štíty v levici a Jánošíkovských topánkách.“ (Wihoda, M.: Přemyslovský mýtus aneb Kosmův počátek národních dějin, Dějiny a současnost 12/2008). Také podoba žen, Libuši samotnou nevyjímaje, byla většinou dána dlouhými copy a náramky více či méně se zařezávajícími do paží dle stupně jejich masitosti. Dokáži si představit (kdybych nebyl v časové tísni, pokusil bych se to i zjistit), že takové pojetí se v době své premiéry nesetkalo s nadšeným přijetím. Samotné „staré pověsti české“ se i přes kritické bádání několika posledních desetiletí těší postavení národního paládia a každý „útok“ na ně vyvolává rozsáhlé diskuse o národním dědictví, aniž by ovšem část diskutujících dokázala národ definovat. Libuše je samozřejmě typickým dílem 19. století, které mělo programově sloužit k budování sebevědomí formujícího se národa a které svůj účel splnilo velmi dobře, takže nás vůbec nezarazí, že se v opeře několikrát opěvuje národ, ačkoliv tento pojem (nota bene v dnešním slova smyslu) byl tehdy neznámý.

Předloha ke Smetanově (resp. Wenzigově) Libuši navíc nevychází z nejstarších písemných pramenů, které máme k dispozici, ale z Rukopisu zelenohorského (aniž bych se vyjadřoval k jeho pravosti), který přinesl „mnohem přijatelnější vizi českého dávnověku“ než nabízející se Kosmova kronika, která se o Libuši také zmiňuje. „Zatímco Kosmas hovořil o starých Slovanech jako o divé čeládce žijící bez zákonů a pro jejich pohlavní nevázanost je přirovnával k dobytku, rýsuje rukopis představu mravně vyspělé a demokraticky uspořádané společnosti řídící se vlastními právními zvyklostmi. Oč malebnější a působivější je přece kněžna Libuše v plném vladařském a soudcovském majestátu, rozhodující spor mezi dvěma bratry, než Kosmova hadačka rozvalující se po ženském způsobu na měkkých polštářích. Kněžna předpovídající slávu Prahy také přece nemohla být – jak píše Kosmas – nadchnuta pekelným věšteckým duchem. Přinejmenším závěr Smetanovy slavnostní opery by v tom případě musel znít zcela jinak.“ (Rak, J: Dějiny opravdu vlastenecké, tamtéž).

V Národním divadle tedy alšovské kostýmy nevidíme, Irena Greifová oblékla postavy do kožených oděvů, v jejich ozdobách a především v ženských pokrývkách hlavy se inspirovala secesním tvaroslovím a oblečení postav tím již reflektuje proměnu českého dávnověku v určitý symbol, např. právě v díle autora Alfonse Muchy. Bohužel však nikomu moc nesluší. Scéna Ivo Žídka je velice jednoduchá, skládá se z dřevěných stěn a neurčitého pozadí, které naznačuje korunu lípy, ale po té, co se rozloží na jednotlivé panely, i jiná prostředí. Škoda, že se Petr Novotný nezbavil na scéně a v některých hereckých prvcích starého harampádí důsledněji. Zejména dnes působí mnohé směšně. I vzhledem k tomu, co chci psát dál, jde o argument pro přestudování inscenace. Jak z filmu pro pamětníky působí aranžovaně obřadní chůze žen k Libušinu soudu, jejich sklonění hlav po té, co Chrudoš Libuši urazí nebo předvedení koruny a pláště v posledním dějství. Vím, že „pravodatné desky“ předepisují scénické poznámky i libreto, ale jejich vizuální podoba je (tradičně) příšerná, stejně jako trůn (či snad „stolec“?). Asi nejméně zdařilé je z tohoto pohledu obraz ze Stadic v druhém jednání. V Přemyslově dvorci jsou umístěny dvě tělocvičné lavice a stůl, na který Přemyslovy konkubíny (jak jinak nazvat děvy, které se kolem něj s vilnými pohledy prochází, usmívají a které on několikrát polaská?) položí kromě několika prázdných misek a ošatek dva pecny chleba, potravu, kterou se má nasytit na poli pracující chasa po celém půldni. Tu vidíme skrze tylovou oponu v zadním plánu a je to věru veselý pohled: značně nesourodé páry se tu objímají, „přirozeně“ mávají na ostatní, v radostném očekávání práce provozují podivné tanečky atd., zřejmě „v žertovném veselí“. Po pěvecké stránce však sbor Národního divadla odvedl obdivuhodný výkon, musím říci, že sborová čísla mne po hudební stránce z představení nadchla asi nejvíce.

Orchestr hrál na slušné úrovni, z jeho výkonu byla ale cítit nejistota, patrná zejména v předehře k prvnímu a druhému jednání (dřeva), ale i na jiných místech. Obdobný výkon jsem ovšem očekával, když se Libuše hraje jedenkrát za rok (loni a předloni 2x). Tuto skutečnost považuji za mrhání lidským potenciálem. Nevím, kolik a jakých zkoušek před představením proběhlo, ale nepředpokládám, že by jich kvůli jednomu představení bylo více, a pokud ano, pak zda se to vyplatí. Jestliže vedení Národního divadla nedávno deklarovalo, že novou inscenaci Libuše nechystá, dalo by se uvažovat o důkladnějším přestudování a pak hrát Libuši v oprášené podobě vícekrát. Např. v květnu se přímo nabízí malý blok 1., 5., 8., dal by se vytvořit i „svátkový“ podzimní blok někdy od září do listopadu. Divadlo na Libuši sice vyprodané většinou není, ale návštěva nebývá vyloženě špatná. Pokud by se k přestudování vytisklo i pár plakátů apod., nebo zařadilo do předplatitelských skupin, vynaložená námaha by se zúročila. Představení dirigoval šéfdirigent Národního divadla Tomáš Netopil a na několika místech se mi zdálo, že autor původního hudebního nastudování a dirigent většiny repríz Oliver Dohnányi (proč nebyl uveden ve večerním programu?) dokázal v partituře najít více zajímavých míst a vytáhnout jednotlivé motivy a působivé detaily. V přízemí se mi orchestr zdál chvílemi také dost hlasitý, někdy dosti nemilosrdně k hlasům.

Až na výjimky ztvárňují postavy zkušení zpěváci a zpěvačky a někdy je slyšet, že jde o zkušenost již opravdu dlouholetou. Miroslav Podskalský (Lutobor) ještě dal vzpomenout skvělých výkonů (osobně si dlouho budu pamatovat Krále Markeho), ale některá místa již dávala tušit jistou unavenost. Luděk Vele (Chrudoš) má pořád zvučný a pěkný bas, ale zdá se mi, že někdy konce frází spíše doříkává, než dozpívává (v prvním dějství). Valentin Prolat (Šťáhlav) nezačal nejlépe, ale pak se jeho výkon zlepšoval, totéž lze říci i o Jitce Svobodové (Krasava). Zpočátku jí nebylo příliš slyšet (ani rozumět, což ovšem nebyl zdaleka jen její problém), pak se rozezpívala, škoda nepříjemně znějících vyšších tónů. Roman Janál podal vyrovnaný a solidní výkon, který ovšem doprovodil příliš výraznou gestikou jak z barokní opery. Kateřina Jalovcová (Radmila) předvedla další kvalitní výkon. Přemysl Martina Bárty zaujal mladistvostí a dobře se nesoucím, lahodným barytonem. Pochválit musím čtveřici ženců, kterým jsem tentokrát téměř dokonale rozuměl, co za scénou zpívají.

Když se dnes řekne Libuše, vybaví se mezi jmény mnohdy legendárních sopranistek i jméno jediné činné zpěvačky, která v současné době u nás Libuši zpívá, Evy Urbanové. Několik posledních let Praha již jinou představitelku této role nezná a totéž lze vztáhnou na Českou republiku, neboť Národní divadlo je jediné, které má tuto Smetanovu operu v repertoáru. Opět se musím zmínit o velké změně v pojetí Libuše, kterou Eva Urbanová dříve zpívala více silou, nyní mne pro její výraz napadá v poslední době používané slovo „vyjemnělý“, např. v hojně používaných pianech a pianissimech. Tentokrát se mi ale zpěvačka úplně ve formě nezdála, jako by se jí tóny netvořily nejsnáze, určitá zakolísání se párkrát objevila v tichém zpěvu, kdy přecházela na vyšší tóny. Po herecké stránce dokáže být důstojnou kněžnou i zranitelnou ženou.

Publikum večera bylo alespoň v přízemí dosti nezpůsobné. Několik osob si psalo esemesky, slečna ob sedadlo si s mobilem hrála celé první dějství. V průběhu představení mobil zvonil minimálně dvakrát, občas se živě konverzovalo a ani dvacetiminutová přestávka některým nestačila na všechny úkony a po obou pauzách se tak někdo již při hudbě dostával na svá místa. Na závěr představení se však všichni téměř jako na povel zdvihli a účinkující odměnili velmi bouřlivými ovacemi ve stoje.

Bedřich Smetana:
Libuše
Hudební nastudování: Oliver Dohnányi
Dirigent: Tomáš Netopil
Režie: Petr Novotný
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Irena Greifová
Sbormistr: Pavel Vaněk
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 11. května 1995 Národní divadlo Praha
Psáno z reprízy 8. května 2011

Libuše: Eva Urbanová
Přemysl ze Stadic: Martin Bárta
Chrudoš od Otavy: Luděk Vele
Šťáhlav na Radbuze: Valentin Prolat
Lutobor z Dobroslavského Chlumce: Miloslav Podskalský
Radovan od Kamena Mosta: Roman Janál
Krasava: Jitka Svobodová
Radmila: Kateřina Jalovcová
První žnec: Lívia Obručník Vénosová
Druhý žnec: Jitka Soběhartová
Třetí žnec: Michaela Kapustová
Čtvrtý žnec: Václav Lemberk

www.narodni-divadlo.cz