Glosa: Libuše všedního dne

  1. 1
  2. 2

Potřetí Libuše v Plzni jako první repríza bez stresů a v pohodě

Třetí představení Smetanovy Libuše se uskutečnilo dne 13. května 2015 v budově Nového divadla. Byla to první repríza, která uvedla Libuši do plánovaného všedního dne, kdy bude hrána pro divadelní abonmá. Již sám fakt, že jsem se rozjel na Libuši potřetí, svědčí o tom, že provedení opery se mi líbí, jinak bych byl zřejmě masochistou v rozvinutém stupni vývoje, který je snad rád trýzněn auditivně i vizuálně. Slovy Chrudoše ze stadické scény: „Každý nese následky svých činů.“ Ano, tak jako ve svých čtrnácti letech, kdy jsem s klavírákem v ruce chodil na všechny reprízy Liškova nastudování Libuše, naučil se tehdy texty dokonale zpaměti, že mohu plzeňskému divadlu dnes i zaskakovat jako nápověda. Jednak jsem dnes hluboce vděčen za zařazení Smetany, za druhé mne provedení hned na první generálce zaujalo. Vnímat operu v prostoru je samozřejmě lepší, než v přenosu do televize. Již z toho důvodu, že přenosy oper se u nás prakticky nerealizují již čtvrt století. Kdeže loňské sněhy jsou. Generace pánů Šípů a Burdů je pryč a v realizaci přenosů se tápe. Nikdo to dnes vlastně neumí!

Opera je odjakživa určena pro veliký prostor, jenže náhle ji mikrofony zabírají zblízka, prakticky „u pusy“, záběry na gesta, mimiku, artikulaci, kamerami z bezprostřední blízkosti, filmovým detailismem. Na jednu zkoušku je dost šibeniční udělat filmové záběry. V Met mají hodně přenosů, ale z počátku tam byly podobné lapsy detailních záběrů zblízka, nebo mikrofony tak blízké nad orchestrem a u podlahy, že bylo nepříjemně slyšet každé nadechnutí. To tady tolik nebylo, patrně naši pěvci nemají zlozvyky v hlučném typu nádechu à la Hvorostovskij. Ale lecjakou křeč, přehnanou artikulaci, spartakiádní pózy, to na videu neunikne. Záběry kamer musí být promyšlené, ne jen tak náhodné. Samozřejmě, že veliký fond Františka Zahradníčka à la Antonín Švorc minulosti v televizi a na videu nijak nezjistíte. Ba vůbec nezjistíte. Nic divného. Intenzita hlasu a jeho nosnost v prostoru, tato zásadní alfa a omega operního, prostorového zpěvu, nikdy nahrávka ani ta vymakaná studiová, neukáže. Kdo tedy na podkladě nahrávky posuzuje alternanta vůči tomu z výkonu na představení, ten vůbec nepochopil podstatu natáčení, podstatu přenosů, podstatu zpěvu na mikrofon versus zpěvu na veliký prostor.

S rozhlasem jsem pracoval přes dvacet let, znám proto i taje různých her a kejklí s alikvoty, neznělému hlasu se dají přidat a učinit jej znělý, naopak nepříjemnému ostrému hlasu se uberou, hlas se hned zakulatí, přestane z něj u dam být “ ječák“.  Pokud ale to režisér umí a chce. Jinak může „ječák“ zhoršit a učinit ho neúnosný, zatímco v prostoru, otupen orchestrem, jest onen „ječák“ nejen únosný, ale i docela vyhovující. Různé intonační nedostatky mikrofon zesiluje, rovněž ale hlasovou forzi, neb mikrofon miluje volný hlas bez tlaků. Klidně i z takzvaného „Zimmerstimme“, jak říkal doktor Ladislav Šíp typu hlasu Karlíka Gotta,  udělá dobrý režisér bourák. Ale jakmile v tvorbě hlasu vězí „knedlík“, bude zesílen jako neduh neuvolněnosti, krčnosti, zatímco za orchestrem do prostoru bude znít přijatelně. Sbor na koncertě je snazší snímat, stojí se podle hlasů. Ale jak to provést v pohybech sborů, v kruzích, od sebe vzdálených? To by se muselo vymakat!Obsazení první „všední“ reprízy bylo mixované, s převahou takzvaného druhého obsazení, především dvou hlavních roli – Ivana Veberová a Vratislav Kříž. Do hry nově vstoupili svojí osobní premiérou Aleš Briscein jako Šťáhlav a liberecký Pavel Vančura jako Lutobor, neobyčejné pěvecké disponovanosti a výraznosti. Na scéně se nám tudíž objevily dva opravdu velké hlasy v pravém významu tohoto adjektiva. Švorcovsky disponovaný a potřetí za sebou ještě více překvapující František Zahradníček, jehož průrazný fond dostával jistější diferenciaci výrazu frází, ale tentokrát i Lutobor Pavla Vančury, s fondem opravdu srovnatelným s nejlepšími Lutobory minulosti, jak je mám zvěčněny na CD a pouštím si je i v autě. Omladina v zácpách se svými duc duc dum má ve mne v těchto dnech výraznou konkurenci, když otevřu okna auta a pustím hochům naplno: „Mám po boku ji kráčet světem, nebo ona mi tak sama velela…“ Dívají se na mou výchovnou činnost u křižovatek s vzácným respektem v očích, coby na vážnou hudební konkurenci…

Aleš Briscein je dnes pro Smetanu jednička, jakou může divadlo mít! Smetanovský styl, kultura frází, bezvadná česká dikce tím ze Šťáhlava učinila stylovou postavu (ani jeho podivuhodná paruka mne tolik u něho nevadila, nebo jsem si prostě zvykl), z jeviště se ozýval pravý, stylový Smetana slavných časů Ivo Žídka, ne jakýsi stylový hybrid á la Sergej Sergejevič Rachmaninov.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="164907" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments