Glosa: Libuše všedního dne

  1. 1
  2. 2

Potřetí Libuše v Plzni jako první repríza bez stresů a v pohodě

Třetí představení Smetanovy Libuše se uskutečnilo dne 13. května 2015 v budově Nového divadla. Byla to první repríza, která uvedla Libuši do plánovaného všedního dne, kdy bude hrána pro divadelní abonmá. Již sám fakt, že jsem se rozjel na Libuši potřetí, svědčí o tom, že provedení opery se mi líbí, jinak bych byl zřejmě masochistou v rozvinutém stupni vývoje, který je snad rád trýzněn auditivně i vizuálně. Slovy Chrudoše ze stadické scény: „Každý nese následky svých činů.“ Ano, tak jako ve svých čtrnácti letech, kdy jsem s klavírákem v ruce chodil na všechny reprízy Liškova nastudování Libuše, naučil se tehdy texty dokonale zpaměti, že mohu plzeňskému divadlu dnes i zaskakovat jako nápověda. Jednak jsem dnes hluboce vděčen za zařazení Smetany, za druhé mne provedení hned na první generálce zaujalo. Vnímat operu v prostoru je samozřejmě lepší, než v přenosu do televize. Již z toho důvodu, že přenosy oper se u nás prakticky nerealizují již čtvrt století. Kdeže loňské sněhy jsou. Generace pánů Šípů a Burdů je pryč a v realizaci přenosů se tápe. Nikdo to dnes vlastně neumí!

Opera je odjakživa určena pro veliký prostor, jenže náhle ji mikrofony zabírají zblízka, prakticky „u pusy“, záběry na gesta, mimiku, artikulaci, kamerami z bezprostřední blízkosti, filmovým detailismem. Na jednu zkoušku je dost šibeniční udělat filmové záběry. V Met mají hodně přenosů, ale z počátku tam byly podobné lapsy detailních záběrů zblízka, nebo mikrofony tak blízké nad orchestrem a u podlahy, že bylo nepříjemně slyšet každé nadechnutí. To tady tolik nebylo, patrně naši pěvci nemají zlozvyky v hlučném typu nádechu à la Hvorostovskij. Ale lecjakou křeč, přehnanou artikulaci, spartakiádní pózy, to na videu neunikne. Záběry kamer musí být promyšlené, ne jen tak náhodné. Samozřejmě, že veliký fond Františka Zahradníčka à la Antonín Švorc minulosti v televizi a na videu nijak nezjistíte. Ba vůbec nezjistíte. Nic divného. Intenzita hlasu a jeho nosnost v prostoru, tato zásadní alfa a omega operního, prostorového zpěvu, nikdy nahrávka ani ta vymakaná studiová, neukáže. Kdo tedy na podkladě nahrávky posuzuje alternanta vůči tomu z výkonu na představení, ten vůbec nepochopil podstatu natáčení, podstatu přenosů, podstatu zpěvu na mikrofon versus zpěvu na veliký prostor.

S rozhlasem jsem pracoval přes dvacet let, znám proto i taje různých her a kejklí s alikvoty, neznělému hlasu se dají přidat a učinit jej znělý, naopak nepříjemnému ostrému hlasu se uberou, hlas se hned zakulatí, přestane z něj u dam být “ ječák“.  Pokud ale to režisér umí a chce. Jinak může „ječák“ zhoršit a učinit ho neúnosný, zatímco v prostoru, otupen orchestrem, jest onen „ječák“ nejen únosný, ale i docela vyhovující. Různé intonační nedostatky mikrofon zesiluje, rovněž ale hlasovou forzi, neb mikrofon miluje volný hlas bez tlaků. Klidně i z takzvaného „Zimmerstimme“, jak říkal doktor Ladislav Šíp typu hlasu Karlíka Gotta,  udělá dobrý režisér bourák. Ale jakmile v tvorbě hlasu vězí „knedlík“, bude zesílen jako neduh neuvolněnosti, krčnosti, zatímco za orchestrem do prostoru bude znít přijatelně. Sbor na koncertě je snazší snímat, stojí se podle hlasů. Ale jak to provést v pohybech sborů, v kruzích, od sebe vzdálených? To by se muselo vymakat!Obsazení první „všední“ reprízy bylo mixované, s převahou takzvaného druhého obsazení, především dvou hlavních roli – Ivana Veberová a Vratislav Kříž. Do hry nově vstoupili svojí osobní premiérou Aleš Briscein jako Šťáhlav a liberecký Pavel Vančura jako Lutobor, neobyčejné pěvecké disponovanosti a výraznosti. Na scéně se nám tudíž objevily dva opravdu velké hlasy v pravém významu tohoto adjektiva. Švorcovsky disponovaný a potřetí za sebou ještě více překvapující František Zahradníček, jehož průrazný fond dostával jistější diferenciaci výrazu frází, ale tentokrát i Lutobor Pavla Vančury, s fondem opravdu srovnatelným s nejlepšími Lutobory minulosti, jak je mám zvěčněny na CD a pouštím si je i v autě. Omladina v zácpách se svými duc duc dum má ve mne v těchto dnech výraznou konkurenci, když otevřu okna auta a pustím hochům naplno: „Mám po boku ji kráčet světem, nebo ona mi tak sama velela…“ Dívají se na mou výchovnou činnost u křižovatek s vzácným respektem v očích, coby na vážnou hudební konkurenci…

Aleš Briscein je dnes pro Smetanu jednička, jakou může divadlo mít! Smetanovský styl, kultura frází, bezvadná česká dikce tím ze Šťáhlava učinila stylovou postavu (ani jeho podivuhodná paruka mne tolik u něho nevadila, nebo jsem si prostě zvykl), z jeviště se ozýval pravý, stylový Smetana slavných časů Ivo Žídka, ne jakýsi stylový hybrid á la Sergej Sergejevič Rachmaninov.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Libuše (DJKT Plzeň)

[yasr_visitor_votes postid="164907" size="small"]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (5) “Glosa: Libuše všedního dne

  1. Podobně jako p.Fuchs jsem viděl zatím všechna (veřejná) představení Libuše v Plzni a musím poznamenat, že recenzent neuvádí zcela pravdivé údaje – p. Zahradníček zatím zpíval (výborně) pro publikum Chrudoše 2x nikoliv 3x, p. Jiří Kubík zpíval na premiéře a na 2. reprize dne 13.5. (tedy 2x) nikoliv 3x – ovšem není zřejmé, zda p. Fuchs nezahrnuje do svého hodnocení též generální zkoušky ?? Já jsem byl z 3.představení Libuše trochu rozpačitý – přes nesporné klady představení a výborné výkony některých účinkujících – nefungovalo dobře osvětlení během prvního aktu. Nevím, proč vedení opery (tak jako je tomu zvykem v jiných divadlech) neoznámilo záskok p. Brisceina v roli ŠTáhlava – pak bych mu jako divák velkoryse prominul, že v 2. aktu schovává za mohylou klavírní výtah své partu – ale takhle to považuji za slabinu představení. V inscenaci různé postavy nosí bílé rukavice -ale jak jsem se přesvědčil na jednotlivých představeních – jejich používání je nedůsledné, a tim dochází k „mlžení“ režiní koncepce. Např. Lutobor na premiéře rukavice měl, na 2. premiéře nikoliv, na další reprize zas ne – je to jen české „šlendriánství“, nedůslednost nebo režisér neustále „vylepšuje“ svoji režijní koncepci?

  2. Pane fidelio, píši celkem zřetelně o první premiéře, o repríze a hlavní generálce, nikoliv o druhé premiéře, kdy jsem byl vázán pracovně v Č. Budějovicích. Myslím, že to píši zcela zřetelně v první referenci, glosa je pokračováním. Jindy bývám na všech hlavních, na obou generálkách, zde se mi vše zkomplikovalo s Aidou v ČB. Obsazení jsou přesná, reprízy jsou vždy mixem obou obsazení. To pozoruji delší dobu skoro vždy.

  3. 27.5. jedu do Plzně na druhou reprízu, kde bude ale opět pan Zahradníček, poprvé má do reprízy vstoupit T. Černý jako Šťáhlav a v hlavních rolích se poprvé sejdou paní Veberová a pan Bárta. Je to soukromá cesta, ale Libuši budu sledovat vícekrát. Kdy ji kdo zase uvede? Soudím, že se další Libuše již sotva dožiji. Smetana se obecně u nás hraje velmi málo.

    1. Pod dojmem Vašich textů se tam toho 27.5. také vypravím. Jsem opravdu zvědavý na Ivanu Veberovou – tu mám již delší dobu zafixovanou, jako v současnosti nejzajímavější osobu z Plzně. Také se těším na pana Vančuru – ten je pro mě zase nejzajímavější z Liberce (při vší úctě k paní Obručnik – Vénosové).

      Mimochodem. Jedu z Prahy a v autě mám volno. Pokud by měl někdo zájem, tak: [email protected]

  4. Pane burdal1, pokud bude mít paní VEBEROVÁ formu, jako na prvé repríze, nezklame Vás, vedle krásného pěveckého projevu je právě v Libuši velmi půvabná ve výrazu tváře, kupte si ale lístek pod 10. řadu, za ní není v Novem divadle do obličejů pěvců moc vidět. Pan Bárta, zbaven trémy přenosu TV, bude také znamenitý. Slabinou zůstávala slabší spodní harmonie orchestru, převažují harmonicky vršky a není to jen akusticky, jak jsem psal v dojmu z premiéry, zřejmě jde o rukopis dirigenta. V různých poznámkách k režii toto zaniklo, ač jde o nesubjektivní počitek. Ani ty zdviže, zapojené často do hry, mi již nijak na repríze nevadily, nejasnost kolem začátku Stadické scény jsem nechal vysvétlit pana Otavu.

Komentáře jsou uzavřeny.