Glosa: Ohnivý anděl v Ostravě – slepý výstřel

  1. 1
  2. 2

Má kritik právo kritizovat? Bezesporu, a tak to (zase) udělám… Na Prokofjevova Ohnivého anděla jsem se do Ostravy těšila (jako se ostatně do divadla vždycky těším a už mě to nadosmrti nepřejde). Ohnivý anděl u nás poprvé v ruštině. Kdysi jsem Anděla viděla v Brně (1963) a dodnes ve mně zůstal vjem, který si hýčkám. Není to tím, že bych vzpomínala na dobu, kdy jsem byla mladší a hezčí, zatím žiju přítomností, dokud jsem toho schopna. Ale není příliš mnoho divadelních vzpomínek, které jsou opravdu mimořádné. Brněnský Ohnivý anděl jí byl, tedy vlastně je. Trösterova vynikající scénografie, on to snad ani jinak neuměl (z jeho scénografie jako by poněkud opisoval Oldřich Šimáček při inscenaci roku 1981 v Národním divadle), báječná světelná atmosféra, strhující inscenace. Naděžda Kniplová jako Renata – téměř ideální představitelka i herecky, dramatický soprán. Renata, která má tajemství, Renata, o níž Ruprecht zpívá: „Její slova jsou tak divná, ale vzhled tak nevinný, tak čistý a něžný.“ Zkrátka Renata záhadná, náladová, přesvědčivá ve svém planutí, žena, které opravdový mužský těžko odolá. Václav Halíř, sonorní bas, kus chlapa jak se patří, taje a slouží jí – narazila kosa na kámen. Miloš Wasserbauer – jeden z našich nejvýraznějších operních režisérů (a že je Ohnivý anděl operou zkomponovanou pro tento typ pudového a temperamentního kumštýře), který spolupracoval se dvěma vynikajícími pohybovými spolupracovníky – Lubošem Ogounem a Marií (Maruškou) Mrázkovou. A navíc měl doma svého osobního přísného dramaturga, manželku Věru Střelcovou. Tehdejší pan operní dramaturg s velkým P – Václav Nosek dobře věděl, že má na Prokofjeva výborného dirigenta Františka Jílka a mimořádně dobrý inscenační tým včetně zpěváků – proto s prosazením Ohnivého anděla vůbec neváhal. Tomu, že tehdy vynechali ironickou scénu s Mefistem a Faustem, rozumím. Vytvořili Ohnivého anděla jako monolit, který si prorážel cestu svou tragicky lyrickou tajemností a proměnlivostí.Ohnivý anděl Ostrava, režie Jiří Nekvasil. První scéna: Monumentální, byť i průsvitná, scéna Petra Matáska se dvěma hotelovými komůrkami vzdálenými od sebe přes celé jeviště. Žádná intimita dvou neznámých lidí, kteří se spolu dorozumívají přes zeď. Ruprecht – jakýsi rozpačitý zálesák, Renata – žena vamp v lesklém růžovém kombiné (které později přikryje jen jakýmsi baloňákem), se záplavou kudrnatých havraních vlasů – typ Soni Valentové z Vávrova filmu Kladivo na čarodějnice – jenomže tady je to na pohled spíš levné zboží a hodně bláznivé. Ruprechtovi nejdou pokusy o Renatino svedení od srdce. „To bude těžké namlouvání…“

Scénografie dodává nové a nové prvky, svítí červenými a bílými zářivkami v horizontálním i ve vertikálním směru. Snaha o vnější efekt i v kostýmech míchajících historické kostýmy s kostýmy odnikud (Marta Roszkopfová). Příliš mnoho vzájemně se křížících výtvarných prvků. Kolín nad Rýnem – na točně náznak věží dómu a bílá drátěná klec, kterou za sebou ti oba vyděděnci pečlivě zavírají. Kolem Renaty knihy o magii. Ke kleci přicházejí všechny postavy „neviditelně“, to jest za černým sametovým panýlkem, který však zcela jasně vidíme. Proč takto? Učený Agrippa z Nettesheimu vyjede celý stříbrný téměř po pás z propadla – busta. Před Heinrichovým (Gejnrichovým) domem – H. pózuje na schodech v patře celý zlatý. Na protilehlých schodech Ruprecht, který jej vyzval na souboj světelnými ukazovátky. Gejnrichovo, bohužel, nesvítí, tedy skoro nesvítí (neukazovátkuje), takže je Ruprecht „jako“ těžce raněn ničím. (Chybička se vloudila, to se může stát.)

Přestavba na loutkové divadlo – kvůli ní herci vyhoštěni před hlavní oponu, za níž je dlouho instalována další sametová opona a za ní historické loutkové divadlo s malovanými kulisami. Mefisto, Faust a místo číšníka Kašpárek, Ruprecht v depresi. Jen tak vsunuto.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Prokofjev: Ohnivý anděl (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="153254" size="small"]

Mohlo by vás zajímat